Světová klasická literatura

Pronikavá sonda do lidské psychiky a jemná studie lidských vztahů od amerického autora britské klasické literatury. Třiadvacetiletá Catherine Sloperová, dcera vyhledávaného newyorského lékaře, je podle morálky vrcholného „zlatého věku“ zralá na vdávání. Je ale na soužití v páru skutečně připravená? Když na večírku pozná sympatického Morrise Townsenda, propadne bezhlavě jeho kouzlu. Otec jejich vztahu nepřeje, poněvadž se právem domnívá, že švihákovi povzbuzovanému dívčinou tetou jde čistě o peníze. Dceři pohrozí, že ji vydědí, pokud by si nápadníka tajně vzala. Neprůbojná, zároveň však neústupná Catherine svádí niterný boj mezi oddaností a probuzenou láskou, tápe a dusí v sobě city ve víře, že se rozpor vyřeší.Baladu o zmařených námluvách povýšil Henry James v beletristický klenot elegantní stejně jako manhattanské náměstí, do jehož parků a salonů děj zasadil. Čtveřice aktérů nazíraná pomocí techniky proudu vědomí ukazuje, na čem staví autorovo mistrovství. Pronikavé vidění autora – zakladatele psychologického románu – s výjimečnou vnímavostí demaskuje mělkost jejich motivací i iluze živené sebeklamem, proti nimž lze postavit pouze namáhavou snahu o dosažení životní rovnováhy. Jamesova jemná próza přináší působivou zprávu o stavu duše, jakou na americké straně Atlantiku nesepsal nikdo předtím. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Americký klasik Henry James (1843–1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu „na cestě“. Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží v novele Daisy Millerová (1878) a v románu Portrét dámy (1881). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909).Jamesovy romány a povídky, které zpravidla líčí bolestnou srážku naivně upřímných, vnitřně čistých Američanů s pletichami Starého světa, byly mnohokrát citlivě zfilmovány. V češtině se ale dosud dočkaly uvedení sotva z poloviny. Autor próz Listiny Aspernovy (1888), Co všechno věděla Maisie (1897) či Washingtonovo náměstí (1880) proslul i jako strůjce viktoriánských duchařin, například enigmatické novely Utažení šroubu (1898). Některé další žánrové hříčky spisovatele, jenž své sepětí s ostrovními hodnotami stvrdil roku 1915 přijetím britského občanství na protest vůči liknavému postoji USA k válce, shrnuje český výbor Strašidelné příběhy (č. 2012).

Klasický román o ženě, která se provinila proti puritánským zvyklostem a za to byla zavržena společností. Dramatický osud emancipované ženy je zasazen do Ameriky poloviny sedmnáctého století. Hrdinkou tohoto snového, současně ale neúprosně realistického příběhu je mladá, krásná a svobodomyslná Hester, již krutě poníží závistivý dav. Příběh plný intenzivní symboliky se vyznačuje mimořádnou obrazností a prudkým spádem událostí líčených téměř filmovou řečí. Hesteřino vnitřní vyrovnávání s okolní nenávistí a její postupný návrat do života provázejí fascinující a výjimečně dojímavé výjevy. Nathaniela Hawthornea inspiroval nejeden moderní román, vždyť: „Nechť se muži střeží získat si ruku ženy, nezískají-li si zároveň i její horoucí srdce! Jinak je může potkat zlý osud, …, že až někdo mocnějším dotykem, než byl jejich, probudí v srdci ženy milostný cit, bude jim ona pak vyčítat i klidnou pohodu, tu studenou mátohu štěstí, kterou jí kdysi podloudně podstrčili místo živé skutečnosti.“Henry James o knize napsal: „Je nádherná, skvělá, mimořádná. Má v nejvyšším stupni kvality, kterými se vyznačuje velké umění… nepopsatelnou průzračnost a lehkost, nevyčerpatelné kouzlo a tajemství.“ -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Nathaniel Hawthorne (1804-1964) byl jedním vůbec z prvních amerických spisovatelů. Děje jeho povídek a románů jsou zasazeny do dob puritanismu. Narodil se v Salemu ve státě Massachusetts. Vyrostl v domě svého strýce, kde pobýval společně s matkou. Studoval Bowdoin College, poté, co studia dokončil, vrátil se do Salemu věnovat se psaní. Finanční situace ho donutila pracovat na bostonském celním úřadě. Několik měsíců strávil se svojí snoubenkou v experimentální osadě Brook Farm. Po svatbě žil v Concordu a pracoval na salemské celnici, ale o místo brzy přišel. Poté pracoval jako americký konzul v Liverpoolu, načež strávil dva roky v Itálii. Roku 1860 se vrátil zpět do Concordu. Pro povolání spisovatele se rozhodl už v mládí, dlouho se mu nedařilo se prosadit a bojoval s existenčními problémy. Jeho tvorbu tvořily povídky a romance s depresivní tematikou. Hlavními prvky jsou v nich symboly a alegorie.

Meyrinkův slavný román připomíná bolestnou zpověď člověka, který je přesvědčen, že mu bylo v životě strašlivě, nespravedlivě ublíženo. Hlavní postavu – Athanasia Pernatha, rytce drahokamů žijícího v židovském ghettu – pronásleduje jedna noční můra za druhou. Jako by ho řídily temné bytosti, ovíjela neproniknutelná chapadla úřední moci a pronásledovali zasvěcenci tajných spiknutí.Pod pláštěm tmy působí záhadné a neproniknutelné síly, z tajemných důvodů sledují hrdinu cizí osoby, dochází k matoucím děsivým setkáním. Životní události jsou připravovány a řízeny bytostmi, jež rozum nedokáže analyzovat. Před očima běží expresionistické melodrama, hororová evokace magické Prahy a jejího ghetta, jež navštěvují duchové; snová próza se proplétá po dláždění temných, úzkých uliček. Pernath přitahuje groteskní zážitky jako můry jdoucí za smrtí v plamenu svíčky. Všude kolem je archaický svět alchymistů, mystiků a podivných tvorů, již se dávají bezvládně unášet životem.Pro čtenáře jednadvacátého století pořídil zcela nový český překlad Hanuš Karlach, text provázejí kongeniální ilustrace Hugo Steinera."Strašlivá hrůza, kterou je Golem naplněn, mi nikdy nevymizí z paměti. " Jorge Luis Borges ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Gustav Meyrink (1868-1932) byl německy píšící spisovatel silně ovlivněný atmosférou staré Prahy, především pak pražského ghetta. Zpočátku psal zejména krátké satirické prózy zesměšňující autority vilémovského Německa, později texty inspirované východními filozofiemi, mystikou a studiem okultních jevů. Kromě toho přeložil, respektive převyprávěl do němčiny mj. některá díla Charlese Dickense a Rudyarda Kiplinga. Jeho největším literárním úspěchem je fantaskní román Golem odehrávající se v ulicích pražského ghetta před asanací a po ní, který knižně poprvé vyšel roku 1915.Meyrink žil v Praze letech 1884 až 1904. Stejně jako Franz Kafka, Max Brod, Tainer Maria Rilke, Egon Ervin Kisch nebo Paul Leppin patří mezi autory pražské německé literatury, tedy autory, kteří na přelomu 20. století žili v Praze, psali německy a nechali se silně ovlivnit českými dějinami, historií a atmosférou tehdejší Prahy.  

Mauglí je hlavní hrdina většiny povídek z dvoudílné Knihy džunglí anglického spisovatele Rudyards Kiplinga. První díl vyšel v roce 1894 jako Kniha džunglí a o rok později následoval druhý díl Druhá kniha džunglí. Příběhy Mauglího jsou však někdy vydávány zvlášť s titulem nesoucím jméno svého hlavního hrdiny. Poprvé vyšly v roce 1933 pod názvem All the Mowgli Stories společně s povídkou Na okraji džungle.

Komedie plná bláznivých situací, postav, přeměn a milostných zápletek. Když rozzlobíte svého bratra a vévodu v jedné osobě, může se stát cokoli. Dokáže láska zvrátit lidskou zlobu a proměnit ji opět ve štěstí? Je pravdou, že „Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci“? Přijďte s námi tuzáhadu rozluštit.

Na bouřném severu Anglie leží Větrná hůrka. Panství vřesovišť a mokřadů, kde žijí lidé nezkrotní jako okolní příroda. Kraj, kde na hřbitovech ještě straší, kde vášeň stravuje zamilovaná srdce. Tento dnes už klasický, působivý, historický román se odehrává na Drozdově a na Větrné hůrce v období od druhé poloviny 18. století do počátku 19. století. Je mistrnou psychologickou studií člověka, který zasvětil život pomstě. Autorka sugestivně líčí prostředí, v němž hrdina vyrůstal, objasňuje příčiny, pro které se z normálního chlapce, žijícího v ovzduší nenávisti, vyvinul dospělý muž, plný zášti a zloby, který splácí všechny domnělé i skutečné křivdy nelidským způsobem, a jenž nezná slitování ani sám se sebou. Jediná bytost, žena, která je schopna učinit z něj normálního člověka, se provdá za jeho soka a za dramatických okolností umírá. Tím jsou spáleny všechny mosty mezi hrdinou a okolním světem a začíná příběh fanatické pomsty na všech příslušnících rodiny milované ženy.Emily Brontëová, mladší sestra Charlotty Brontëové, publikovala svůj jediný román roku 1847 pod mužským pseudonymem Ellis Bell. O rok později, v pouhých třiceti letech zemřela. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Emily Jane Brontëová (1818 nebo 1819-1848) byla britská spisovatelka, která se nevíce proslavila svým jediným románem Na větrné hůrce, který se stal klasickým dílem nejen anglické, ale i světové literatury.Emily se narodila v Thorntonu v Yorkshiru Patricku Brontëovi a Marii Branwellové jako páté z jejich šesti dětí. Jejími sourozenci byli Charlotte Brontëová, Anne Brontëová a Patrick Branwell Brontë. Roku 1824 se rodina přestěhovala do Haworthu, kde získal otec Emily stálé místo vikáře. Toto prostředí mělo klíčový význam při vytváření zvláštního literárního světa sourozenců Brontëových. V dětství, po smrti své matky, si tři sestry a jejich bratr vymysleli fiktivní země (Angria, Gondal, Gaaldine, Oceania), které se pak objevovali v jejich příbězích. Z tohoto období se nedochvalo téměř nic z prací Emily Brontëové, výjimku tvoří několik básní.Roku 1842 začala Emily pracovat jako vychovatelka v Miss Patchett's Ladies Academy (ústav pro vzdělávání mladých dam) v Law Hill Hall, nedaleko Halifaxu. Později se sestrou Charlotte navštěvovaly také soukromou školu v Bruselu. Doma si pak založily vlastní školu, ale neměly žádné žáky.Objevení básnického talentu Emily vedlo ji a její sestry Charlotte a Anne roku 1846 k vydání společné sbírky jejich básní. Chtěly se však vyhnout předsudkům, které by v polovině 19. století ženské autorky vyvolaly, proto zvolily pseudonymy skrývající jejich pohlaví. Ponechaly si jen své iniciály: Charlotte se stala Currer Bell, Anne Acton Bell a Emily Ellis Bell.Roku 1847 vydala Emily svůj jediný román Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) jako dva svazky trojdílného souboru (třetí svazek byla Agnes Grey její sestry Anne). Inovační struktura románu poněkud zmátla kritiky. I když při svém prvním vydání kniha vyvolala smíšené reakce, později se zařadila mezi klasická díla anglické literatury. Roku 1850 vydala Charlotte Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) znovu, tentokrát jako samostatný román pod skutečným jménem Emily Brontëová.Stejně jako její sestry měla i Emily zdraví oslabené drsným podnebím doma a ve škole. Během pohřbu svého bratra v září roku 1848 prochladla. Odmítla lékařské ošetření a 19. prosince 1848 zemřela na tuberkulózu. Byla pohřbena v Haworthu.  

Sladká Francie zachycená bystrozrakem největšího stylisty anglického jazyka. Sladká Francie přinese obdivovatelům ovoce výlučně jako celek, a proto není moudré omezovat její krásy na pozlátko předváděné v Paříži. Svérázné kouty této různorodé země uhranuly i vyznavači pitoreskna Henrymu Jamesovi, a tak se jimi jako nejslavnější americký reprezentant zjemnělé tradice konce devatenáctého století kochá s týmž zaujetím, jaké ve svých románech věnoval třeba ladným liniím kávového šálku. Mladík z dobré newyorské rodiny, pro nějž byla francouzština vstupenkou do Starého světa, přitom prokáže sympatie k joie de vivre francouzského Jihu, elegantní styl a bystrozrak znalce umění.Ale ať už se toulavý spisovatel zabývá nabubřelostí některých zámků na Loiře, rozebírá rekonstrukci středověké pevnosti v Carcassonne či linie nejznámějších katedrál, ať obhlíží antické památky v Provenci nebo jen na pláži v Normandii glosuje rovnostářské poměry třetí francouzské republiky, vysvítá zpod tohoto něžného pošklebování cosi vážného, co předčí i zápisky jeho předchůdce Stendhala. James si cení neopakovatelného kouzla, jímž hostitelská země dýchá a jež je třeba uchovat, protože na něj poutník jinde na světě nenarazí. S odstupem jednoho a čtvrt století vypovídají autorovy črty mimo jiné o pravém smyslu moderního „bytí na cestě“, které se pod tlakem rychlosti a banalit změnilo v uniformní turistickou zábavu pro masy. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Americký klasik Henry James (1843–1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu „na cestě“. Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží v novele Daisy Millerová (1878) a v románu Portrét dámy (1881). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909).Jamesovy romány a povídky, které zpravidla líčí bolestnou srážku naivně upřímných, vnitřně čistých Američanů s pletichami Starého světa, byly mnohokrát citlivě zfilmovány. V češtině se ale dosud dočkaly uvedení sotva z poloviny. Autor próz Listiny Aspernovy (1888), Co všechno věděla Maisie (1897) či Washingtonovo náměstí (1880) proslul i jako strůjce viktoriánských duchařin, například enigmatické novely Utažení šroubu (1898). Některé další žánrové hříčky spisovatele, jenž své sepětí s ostrovními hodnotami stvrdil roku 1915 přijetím britského občanství na protest vůči liknavému postoji USA k válce, shrnuje český výbor Strašidelné příběhy (č. 2012).

Dva mladičtí veronští milenci jsou díky Williamu Shakespearovi nejslavnějším mileneckým párem evropské kultury znají je i ti, kdo tragédii slavného Alžbětince nikdy neviděli ani nečetli. Hra je také snad největší oslavou lásky, lidského citu, který je se vší svou bezbrannou zranitelností schopen postavit se předsudkům, rodové zášti, intrikám, posměchu a nenávisti. Překlad Erik Adolf Saudek.

William Shakespeare se proslavil zejména jako autor řady divadelních her, jeho tvorba ale zarhnuje i díla básnická, zejména pak 154 sonetů představených v této sbírce. Kromě milostných vyznání se texty dotýkají i témat jako plynutí času, smrt či erotická touha, naráží ale i na dobové politické události či lásku záměrně zesměšňuje. Některé básně psané mladému muži či bez jasného adresáta vedly k dohadům o Shakespearově bisexualitě, v jiných částech se autor obrací na záhadnou "temnou dámu" či básníka, se kterým soupeří - i po několika stech letech bádání však přesnou identitu žádného z nich neznáme. Ačkoli jsou Shakespearovy sonety výrazově i formálně dokonalou ukázkou alžbětinské literatury, jejich témata jsou nadčasová a snadno dokáží oslovit i dnešního čtenáře.

Brilantní satirická novela. Nadčasové podobenství o tom, jak snadno se zprvu ušlechtilá, idealistická myšlenka může zvrhnout v totalitní ideologii.  "VŠECHNA ZVÍŘATA JSOU SI ROVNA, ALE NĚKTERÁ JSOU SI ROVNĚJŠÍ!" Když zvířata z Panské farmy svrhnou svého nezodpovědného pána a převezmou kontrolu nad farmou, domnívají se, že je čeká lepší a svobodný život. Farma zvířat, jak svůj domov nově pojmenují, je zorganizována tak, aby si v ní všichni zvířecí tvorové, kteří dodržují sedm přikázání, byli rovni. Jak ale čas plyne, formuje se na farmě nová elita v čele s prasaty Kulišem a Napoleonem a rovnostářská společnost se začíná pozvolna měnit v něco jiného a mnohem méně spravedlivého… Orwellova vynikající satirická kniha je nadčasovou alegorií o korumpujícím vlivu moci a vedle románu 1984 je nejznámějším dílem tohoto britského spisovatele.  ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair (1903-1950), byl britský novinář, esejista a spisovatel. Ve svých dílech se zabýval kritikou totalitarismu a vyzdvihováním ideálů demokratického socialismu. George Orwell se narodil v Indii, jež byla tehdy součástí britského impéria, a jeho otec Richard Walmesley Blair zde pracoval jako úředník. Když bylo Orwellovi kolem jednoho roku, odvezla ho jeho matka Ida Mabel Blairová do Anglie. Vyrůstal v Oxfordshiru a podle místní říčky Orwell si později dal pseudonym. Vystudoval soukromou střední školu a prestižní Eton College. Jelikož mu rodiče nemohli platit studium na univerzitě, začal v roce 1922 pracovat pro Indickou imperiální policii v tehdejší Britské Indii (v Barmě). Zde jsou počátky jeho nenávisti k imperialismu a také se zde začal klonit k levicové politice. Své zážitky popsal v románové prvotině Barmské dny (anglicky Burmese Days) vydané v roce 1934. V roce 1927 se Orwell vrátil zpět do Anglie, začal psát eseje a pracovat jako novinář. Nějakou dobu žil na ulici jako tulák a pohyboval se mezi spodinou společnosti. Zkušenost zúročil například v knize Na dně v Paříži a Londýně (anglicky Down and Out in Paris and London) vydané v roce 1933. Politické události v Evropě se ho silně osobně dotýkaly, a tak se stal socialistou, antifašistou a kritikem všech nedemokratických politických tendencí. Po roce 1936 se jako dobrovolník zapojil do španělské občanské války, kde bojoval na vládní straně v jednotkách milicí POUM (Dělnické strany marxistického sjednocení). Zážitky z působení ve španělské občanské válce popsal v knize Hold Katalánsku, v níž líčí i těžké zranění z 20. května 1937, kdy byl zasažen do krku fašistickým odstřelovačem. V roce 1938 žil půl roku v Maroku. Do roku 1940 psal recenze na knihy pro Nový anglický týdeník. Druhé světové války se neúčastnil kvůli vleklé tuberkulóze. V roce 1940 zahájil práci pro BBC a svými komentáři pilně přispíval do novin a časopisů. Toto zaměstnání opustil v roce 1943. V roce 1945 napsal svůj vrcholný román Farma zvířat, který je satiricko – alegorickým obrazem vývoje v Rusku v první polovině 20. století a těsně před svou smrtí roku 1949 vydal svůj asi nejznámější román 1984. Zemřel na tuberkulózu ve věku 46 let.

Chtěli z ní vychovat poslušnou ovci. Vyrostla v sebevědomou mladou ženu. Vrcholný román čelní představitelky anglické romantické literatury, který se stal jedním z největších děl světové literární klasiky a čtenářsky stále velmi oblíbeným příběhem z viktoriánské éry. Jana, hlavní hrdinka románu, nepoznala rodičovskou lásku. Krutí příbuzní ji umístili do sirotčince, kde dívka strávila v nuzných podmínkách deset let, ale získala tu vzdělání. Zavržena rodinou své tety, téměř bez jediné spřízněné duše, ponižována až na samé dno lidské důstojnosti bigotními vychovateli, vyrostla zde v sebevědomou mladou ženu. Jako osmnáctiletá dostane práci vychovatelky na panství pana Rochestra a svitne jí naděje na lepší život. Majitel působí sice jako nerudný a zatrpklý morous, ale vyučovat jeho dceru, malou Adélku, Janu baví. Proto se rozhodne zůstat. Jenže dům skrývá mnohá tajemství a hrozby. Podivné rány, zoufalé výkřiky a strašidelný smích, které Jana v noci slýchá, rozhodně nejsou jen výplody její fantazie… Charlotte Brontëová publikovala svůj první román, Janu Eyrovou, v roce 1847 pod pseudonymem Currer Bell. Během několika týdnů se z knihy stala literární událost. Velkou senzaci způsobilo i příjmení Bell, které se ten rok v literárních kruzích objevilo hned třikrát. Kromě Jany Eyrové se objevilo na obálce románu Na Větrné hůrce, pod nímž se autor podepsal jako Ellis Bell, a konečně i pod Agnes Greyovou, kde bylo uvedeno jméno Acton Bell. Londýn volal po autorech nejčtenějších románů, ale sestry Brontëovy si na vysokou společnost nepotrpěly a hned Charlotte toho byla příkladem. Celý svůj život se věnovala psaní a vyučovaní. Láskou se nechala rozptýlit až ve svých osmatřiceti letech. Provdala se za dlouholetého přítele Arthura Bella Nicholse (od něhož si vypůjčila proslulý pseudonym) a krátce po svatbě otěhotněla. Těhotenství však provázela vleklá nevolnost a Charlotte těsně před porodem zemřela.

Shakespearovo drama Hamlet již po čtyři sta let působí jako zrcadlo, které nastavuje každé době její pravou tvář. Drama samotné však dokazuje, jak složité toto Shakespearovo zrcadlo je. Spíš než o zrcadle bychom měli mluvit o zrcadlení, složitém a proměnlivém divadelním dění, které nastoluje víc otázek, než dává odpovědí. Překlad Erik Adolf Saudek.

1984 - dnes již klasické dílo antiutopického žánru, je bezesporu jedním z nejpozoruhodnějších románů 20. století a brilantní analýzou všech totalitních systémů. "Anti-utopie" má i svého "antihrdinu". Je jím Winston Smith, obyčejný, ne příliš statečný člověk, který si nepřeje nic světoborného: chce jen poznat skutečnou, nezmanipulovanou podobu minulosti, věřit tomu, co vidí na vlastní oči a mít svobodu tvrdit, že dva a dva jsou čtyři. Tyto elementární nároky jsou však přímým ohrožením moci postavené na lži, a proto je Winstonova vzpoura proti obludnému organismu, jehož je nepatrnou buňkou, předem odsouzená k nezdaru. Přesto mu autor vkládá do úst jistou naději, působivější o to, že vyslovenou v mučírně: „Nějak už vám to selže, něco vás zdolá. Život vás zdolá.“Orwell napsal tento román v roce 1949. Na rozdíl od mnohých v té době nepodlehl euforii poválečného optimismu vyhlídek na věčný mír a jeho dílo je sugestivním obrazem politické perverze, kterou končí v dějinách každé revoluční hnutí. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair (1903-1950), byl britský novinář, esejista a spisovatel. Ve svých dílech se zabýval kritikou totalitarismu a vyzdvihováním ideálů demokratického socialismu. George Orwell se narodil v Indii, jež byla tehdy součástí britského impéria, a jeho otec Richard Walmesley Blair zde pracoval jako úředník. Když bylo Orwellovi kolem jednoho roku, odvezla ho jeho matka Ida Mabel Blairová do Anglie. Vyrůstal v Oxfordshiru a podle místní říčky Orwell si později dal pseudonym. Vystudoval soukromou střední školu a prestižní Eton College. Jelikož mu rodiče nemohli platit studium na univerzitě, začal v roce 1922 pracovat pro Indickou imperiální policii v tehdejší Britské Indii (v Barmě). Zde jsou počátky jeho nenávisti k imperialismu a také se zde začal klonit k levicové politice. Své zážitky popsal v románové prvotině Barmské dny (anglicky Burmese Days) vydané v roce 1934. V roce 1927 se Orwell vrátil zpět do Anglie, začal psát eseje a pracovat jako novinář. Nějakou dobu žil na ulici jako tulák a pohyboval se mezi spodinou společnosti. Zkušenost zúročil například v knize Na dně v Paříži a Londýně (anglicky Down and Out in Paris and London) vydané v roce 1933. Politické události v Evropě se ho silně osobně dotýkaly, a tak se stal socialistou, antifašistou a kritikem všech nedemokratických politických tendencí. Po roce 1936 se jako dobrovolník zapojil do španělské občanské války, kde bojoval na vládní straně v jednotkách milicí POUM (Dělnické strany marxistického sjednocení). Zážitky z působení ve španělské občanské válce popsal v knize Hold Katalánsku, v níž líčí i těžké zranění z 20. května 1937, kdy byl zasažen do krku fašistickým odstřelovačem. V roce 1938 žil půl roku v Maroku. Do roku 1940 psal recenze na knihy pro Nový anglický týdeník. Druhé světové války se neúčastnil kvůli vleklé tuberkulóze. V roce 1940 zahájil práci pro BBC a svými komentáři pilně přispíval do novin a časopisů. Toto zaměstnání opustil v roce 1943. V roce 1945 napsal svůj vrcholný román Farma zvířat, který je satiricko – alegorickým obrazem vývoje v Rusku v první polovině 20. století a těsně před svou smrtí roku 1949 vydal svůj asi nejznámější román 1984. Zemřel na tuberkulózu ve věku 46 let.

"Právem se Emilie zmocní pocit, jako by se na ni neštěstí hrnulo ze všech stran, a pod tlakem otřesů, kterým je vystavena na Udolfu, dostoupí její nervozita vrcholu. To, co nyní prožívala, připadalo jí jako nějaký zlý sen či hrůzostrašný příběh, v jakých si někdy libovala nespoutaná fantazie básníků: přemýšlela-li o tom, co se už stalo, probouzelo to v ní samou lítost, snažila-li se předvídat, co bude, jímala ji hrůza.“ Ve slavném romantickém románu Záhady Udolfa vytvořila Ann Radcliffová, vynikající vypravěčka, kterou obdivovala a u níž se v mnohém inspirovala Jane Austenová, sestry Brontëovy, Edgar Allan Poe a mnoho dalších, napínavý dobrodružný příběh plný dramaticky vypjatých scén, překvapivých zvratů, úkladných intrik a tajemných záhad. Jeho mladá hrdinka Emilie prožila šťastné dětství, ale v další cestě životem zakouší jinou, o mnoho drsnější tvář světa a při své citlivosti čelí všem těžkým zkouškám za cenu mimořádného duševního vypětí. Emiliin příběh lemují záhadné komnaty, tajné chodby a ponurá nádvoří gotického hradu, k bydlení nově upravený zámek se starým opuštěným křídlem opředeným hrůznými historkami, klášter, jehož prostory podněcují i víru v nadpřirozená zjevení, loupežnická tvrz vyvolávající představy krutých násilností, úzké cesty vedoucí temnými lesy a divokými roklemi, rozbouřené přírodní živly – ale také líbezná údolí prosycená vůní tisíce květů, mořská zátoka se šuměním vod narážejících na pobřeží a ztišené večerní soumraky, v nichž se ozývá tajemná hudba nadpozemské krásy. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Ann Radcliffová (1764-1823), byla anglická spisovatelka, jedna z nejpopulárnějších představitelek gotického románu své doby. Narodila v Londýně, v městské části Holborn, jako dcera obchodníka s látkami Williama Warda, své dětství a mládí strávila u společensky výše postavených příbuzných. Roku 1772 se s touto rodinou přestěhovali do Bath, kde chodila také do školy. Ve věku 23 let se provdala za Williama Radcliffa, absolventa Oxfordu a politického reportéra, který se později stal vlastníkem a vydavatelem English Chronicle. Povzbuzoval svou ženu, aby si volný čas krátila psaním. Prvního velkého úspěchu dosáhla s románem The Romance of the Forest (1791). První vydání bylo ještě publikováno anonymně, všechny ostatní nesou už ale jméno své autorky. Tento román je považován za prvotřídního zástupce gotické novely, skrze který autorka propůjčuje tomuto žánru svůj osobitý styl, který zřetelně převyšuje dosavadní hrůzostrašný román. V jejích knihách se ve středobodu událostí ocitá romanticky čistá a citlivá hrdinka, která v průběhu děje prochází skličujícími zážitky. Velice pozitivně bylo chváleno nadání Radcliffové pro detailní a dojemně procítěný popis krajiny. Její knihy byly přeloženy do mnoha cizích jazyků. Navzdory své velké popularitě žila Ann Radclifová v ústraní. O jejím životě se traduje mnoho pověstí, ještě za života byla mnohokrát prohlášena za mrtvou a myslelo se, že propadla šílenství. Nasvědčovalo by tomu anonymní zveřejnění jejího díla Ode to Terror (1810). V pozdním věku trpěla astmatem a zemřela na jeden z četných záchvatů roku 1823. Po její smrti byl vydán její poslední román Gaston de Blondeville a část cestopisu s názvem St. Alban's Abbey.

Obraz Doriana Graye - Malíř Basil Harward maluje obraz svého přítele Doriana Graye, nezkušeného mladíka, ten se díky obrazu stane miláčkem společnosti a snadno podlehne jejímu vlivu a vrhne se do život aplného erotiky, alkoholu a drog. Dorian Gray zůstává stále dvacetiletý, jeho podoba na plátně stárne a ohyzdní podle toho, kolik dívčích srdcí zlomil a kolik mladíků uvedl do zkázy. Cantervillské strašidlo - Duch sira Simona je vytržen z poklidné existence na anglickém zámku Canterville, kde už po staletí osvědčenými metodami úspěšně děsí generace svých potomků. Nový majitel panství, vyslanec Spojených států amerických, ani jeho rodina nemá však pro strašidla nejmenší pochopení. Strašidlo, vtělení evropské romantiky a nostalgie, je konfrontováno s představiteli Nového světa... ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Oscar Wilde (1854-1900) byl anglický spisovatel a dramatik irského původu. Od mládí zastával svérázné a radikální názory. Byl živelný, jeho nezkrotné osobnosti nebylo nic cizí. Neviděl v lidech špatné nebo dobré vlastnosti, ale rozděloval je na zábavné a nudné.  Ve společnosti byl Wilde vždy vítán pro svou eleganci a svůj šarm. Jako vynikající vypravěč bavil hosty vymyšlenými příběhy. Byl velmi kreativní a vynikal neuvěřitelnou fantazií. Zapsal se do dějin svým tvrzením: „Materiál, který používá malíř nebo sochař, je chudý ve srovnání s materiálem slov“. Od jiných spisovatelů se lišil tím, že nechtěl psát někde v koutku a osamocen, jeho tvorba musela okamžitou reakci čtenářů – potlesk a uznání. Wilde nenapsal mnoho knih, ale v těch, co vytvořil je znát jeho velký talent. Je rovněž autorem několika divadelních her, z nichž nejznámějšími a dodnes hojně uváděnými jsou konverzační veselohry Ideální manžel a Jak je důležité míti Filipa (1895)

Chrám Matky Boží v Paříži je monumentem jak stavebním, tak literárním. Velikán francouzské a světové literatury Victor Hugo v něm za neuvěřitelných pět měsíců vytvořil ddramatický příběh o lásce, posedlosti a zradě. Kromě oddaného Quasimoda, naivní Esmeraldy a dopudivého Kaludia Frolla mezi hlavní postavy patří i samotná raně gotická katedrála, jíž Hugo vzdal ve svém papírovém díle, vydaném roku 1831, poctu.

J. W. Goethe napsal Utrpení mladého Werthera ve svých čtyřiadvaceti letech a rázem se stal vůdčí postavou nové německé literatury. Inspirován prožitkem neopětované lásky, stvořil emblematické dílo německého Sturm und Drang hnutí bouře a vzdoru namířeného proti estetice klasicismu, proti zkostnatělé společnosti vyznávající nade vše pouze rozum a řád. Goethův hlavní hrdina naslouchá význam vlastního srdce, nechává se unášet city a krásu hledá daleko od lidí, v nespoutané přírodě, kde je člověk jedině svobodný. Německý preromantismus našel ve Wertherovi svůj počátek i vrchol zároveň. Překlad z němčiny Erik Adolf Saudek.

Jedno z nejvýznamnějších děl světové literatury. Antiutopický román, příběh inženýra D-503, který žije v totalitním Jednotném státě je alegorií hrůz sovětského Ruska. Román je přímým předobrazem známějšího díla 1984 od George Orwella.„Nevypadá to dobře, zřejmě se vám udělala duše!“ sděluje lékař zoufalému nehrdinskému hrdinovi Zamjatinova románu My, světově první antiutopické sci-fi. Oním hrdinou je raketový odborník D-503, konstruktér kosmické lodi, která má ve vesmíru šířit Dobroditelovo poselství, že štěstí každého jednotlivce bude nejspolehlivěji zaručeno, když nechá na společnosti, aby jeho život racionálně řídila po všech stránkách. Spokojenou, ba dokonce radostně přijímanou existenci, ale převrátí naruby seznámení s nevypočitatelnou, nelogickou ženou I-330, jež zavede D-503 na tragický předěl mezi zradou a smrtí. „... Zamjatin ukazuje, kam skrytě míří technicky vyspělá společnost ... je to džin, kterého lidé bezmyšlenkovitě vypustili z láhve a nedokážou ho vrátit zpět. Vyhledejte si jeho knihu ...“George Orwell ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jevgenij Ivanovič Zamjatin (1884-1937) byl ruský spisovatel. Narodil se v Lebedani v ne příliš bohaté šlechtické rodině. V dětství ho ovlivnilo rodinné prostředí. Dalším významným vlivem bylo prostředí rodné Lebedaně, o které psali i Ivan Sergejevič Turgeněv (Lovcovy zápisky), Lev Nikolajevič Tolstoj nebo Ivan Alexejevič Bunin. V roce 1896 nastoupil na gymnázium ve Voroněži, které absolvoval se zlatou medailí. V roce 1902 odešel studovat lodní inženýrství na techniku v Petrohradu. V rámci letní praxe hodně cestoval. Navštívil mimo jiné Konstantinopol, Smyrnu (nyní Izmir), Bejrút, Port Said, Jaffu, Alexandrii a Jeruzalém. V roce 1905 byl v Oděsse svědkem povstání na křižníku Potěmkin, což se odráží v jeho povídce Tři dny (1913). Po návratu do Petrohradu vstoupil do Bolševické strany a účastnil se revolučních událostí roku 1905. Po neúspěšné revoluci v prosinci 1905 byl zatčen za bolševickou agitaci a vězněn (ve vězení se věnoval studiu angličtiny a psal básně). Na jaře 1906 byl propuštěn a posléze vypovězen do Lebedaně, ilegálně se ale vrátil zpět do Petrohradu a pokračoval ve studiu (v letech 1906-1911 žije v ilegalitě). V roce 1908 ukončil studium polytechniky a stal se lodním inženýrem. Zůstal na škole a přednášel předmět stavba lodí. V březnu 1916 byl vyslán do Velké Británie, aby tam stavěl ledoborce pro Rusko. Pracoval v loděnicích v Glasgow, Newcastle a Sunderland, byl hlavním konstruktérem ledoborce Svatý Alexandr Něvský (po revoluci přejmenován na Lenin). Po vydání knihy My v zahraničí (anglicky 1925) byl autor doma perzekvován. V roce 1931 požádal v dopisu J. V. Stalinovi o povolení vystěhovat se, v roce 1932 mu to bylo za pomoci Maxima Gorkého umožněno. Odešel do Paříže, kde zemřel.

Vrcholný román a zároveň tvůrčí závěť Nathanaela Westa se sarkasticky trefuje do hollywoodské velkovýrobny amerických snů, nebo spíš do panoptika lidských typů potácejících se v jejích nižších patrech a na samém okraji. Krajinou oněch divotvorných náhražek nás provede rozkreslovač kulis Tod původem z kultivovaného východního pobřeží USA, jenž doufá, že tu najde inspiraci pro majestátní obraz zachycující požár prohnilého Los Angeles. Zaznamenává touhy těch, kdo si chtějí z tamějšího pozlátka urvat aspoň střípek, aby unikli fádnímu zaměstnání a na chvíli vybředli z kolotoče zmaru. Naráží při tom na všelijaké groteskní zástupce hollywoodského živočichopisu: na vysloužilé varietní umělce, prkenné statisty i podivínské šíbry, na ženy z nepřehledného pomezí mezi komparsistkami a prostitutkami, dokonce i na tragický pravzor všech budoucích ušlápnutých Homerů Simpsonů. Z nenaplnitelných nadějí pěšáků americké „nižší střední třídy“ nakonec vzejde frustrovaný dav – dav jako v biblickém podobenství o kobylkách, který vše mimo filmové atrapy lynčuje a žene příběh k apokalypse. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Nathanael West (1903–1940) byl americký židovský spisovatel, dramatik a scenárista. Narodil se jako Nathan Weinstein v rodině židovského přistěhovalce z Litvy. Jeho otec Max Weinstein byl stavitelem v Kovně (dnes Kaunas). Po represích ruského cara Alexandra III. vůči židovským občanům se rozhodl vystěhovat do USA. Záhy se v New Yorku prosadil a stavěl mimo jiné bytové domy Arizona, Colorado a Hudson v blízkosti Central Parku. V roce 1902 se oženil s krajankou Annou Leizerow – Wallenstein (údajně potomkem rodu Valdštejnů).Nathanael neměl úspěchy ani ve škole ani ve sportu, kde se snažil prosadit a za své pokusy v baseballu získal pouze posměšnou přezdívku Borec (Pep). Nakonec se uchýlil k satiře a karikaturám, čímž ke svému údivu získal konečně v kolektivu uznání (v časopisu The Paradoxian letního mládežnického tábora).Studoval na Brown University v Providence, Rhode Island. Dobře finančně zajištěn se věnoval především bohémskému životu a zesměšňoval americký sen svých rodičů. Dokončení studia bylo pro jeho rodiče velkým zadostiučiněním, Nathan ale odmítl možnost komerční kariéry a chtěl se věnovat literatuře, ovlivněn osobnostmi jako: Fjodor Michajlovič Dostojevskij, James Joyce, Gertrude Stein, Djuna Barnes, Ernest Hemingway, Francis Scott Fitzgerald a Sherwood Anderson. Aby vyjádřil svůj rozchod s rodinou a s tradičním americkým snem, nechal si dne 16. srpna 1926 soudně změnit jméno na Nathanael West.Krátce nato odcestoval do Paříže, kde strávil tři měsíce. Během této doby se krátce setkal s Ernestem Hemingwayem a Henry Millerem, obecně ale žil v americké enklávě a poznával „Paříž bez Pařížanů“.Po návratu do New Yorku v lednu 1927 žil v prostředí levicově orientovaných intelektuálů v Greenwich Village. Stal se přispěvatelem a redaktorem satirického časopisu Americana, kam přispívali autoři jako: George Grosz, Edward Estlin Cummings, Gilbert Seldes a James Thurber. Spolu s Williamem Carlosem Williamsem vydávali experimentální časopis Contact.Ve třicátých letech začal West pracovat jako scenárista v Hollywoodu. Z tohoto prostředí čerpal pro svou knihu Den kobylek (The Day of the Locust, 1939), kterou o mnoho let později zfilmoval režisér John Schlesinger.West spolu se svou ženou Eileen McKenney zahynuli dne 22. prosince 1940 při automobilové nehodě, když spěchali z Mexika zpět do Hollywoodu na pohřeb svého přítele Francise Scotta Fitzgeralda, který zemřel o den dříve.

Magnát Strulovič, zhrzený otec, manžel i žid, narazí při návštěvě manchesterského hřbitova na nečekaného, zato vítaného dvojníka: na souvěrce Šajloka ze Shakespearova dramatu (1600). Prokletá literární postava má s podobnými lapáliemi bolestné zkušenosti, a tak se s boháčem odebere domů, jelikož mají co prodiskutovat. Románová hříčka nejvýraznějšího angložidovského prozaika současnosti klame tělem jako každá skvostná komedie. V atmosféře dnešní relativizace hodnot, při níž se hlas krve znovu nezapře a blbost jakbysmet, dialog obou pánů kouzelně otestuje meze pojmů čest, otcovství, víra a rovněž význam obřízky, která přichází na scénu coby pověstná libra masa ze Šajlokovy soudní pře.

Slavný dobrodružný, filozoficky založený román o hlubokém přátelství psa Bucka a zálesáka Thortona. Inteligentní a sebevědomý Buck, kříženec bernardýna a skotské ovčačky, si žije v rodině kalifornského soudce královsky – jenže v časech zlaté horečky je po silných psech sháňka, a zloděj Bucka zašantročí překupníkovi, který dodává psy na Daleký sever. V souboji se surovcem vybaveným těžkou holí nemá pes naději: je sice poražen, v duši ale nepodlehne. Když psímu spřežení jednou dojdou síly a bezcitný, tupý majitel Bucka zmlátí do bezvědomí, zálesák Thornton surovce zažene, poklekne vedle psa a drsnýma, laskavýma rukama hledá příznaky zlomených kostí… rozvíjí se hluboké, oboustranné přátelství a láska mezi člověkem a psem.Kolik nebezpečných dobrodružství spolu zažijí! Přejde několik jar a oni najdou mělké ložisko v širokém údolí, kde se jim zlato ukazuje jako povlak žluťoučkého másla po celém dnu rýžovací pánve – to už se ale blíží nejkrutější událost, která Bucka ve společenství lidí postihla. A pouto k člověku se láme…Volání divočiny, světově nejčtenější Londonova kniha, je skvělý dobrodružný román s bohatým, dramatickým dějem a sugestivně podanými povahami lidí a psů. A je to filozoficky založená kniha. To jsou důvody, proč neustále vyvolává vzrušený zájem čtenářů všech věkových kategorií. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jack London, (1876–1916) byl americký spisovatel, který se proslavil svými nejčtenějšími knihami Volání divočiny a Bílý tesák. Od mládí žil dobrodružným životem. Byl námořníkem, zlatokopem, členem pobřežní rybářské hlídky i pirátským lovcem ústřic. Procestoval celé Spojené státy americké jako tulák - hobo. V době zlaté horečky se vydal na Aljašku, kde sice nezbohatl, ale později využil zkušeností ze severu ve svých povídkách a knihách. Začal studovat na univerzitě, studium však nedokončil. Od dětství četl dobrodružnou literaturu, kterou později začal i sám psát. Zpočátku neměl úspěch - jeho styl psaní byl drsný a nezvyklý a pro vydavatele nepřijatelný. Postupně se však prosadil, nejprve svými povídkami z Aljašky a později vydával i romány. Byl socialistou, členem socialistické strany a odborů. Psal námořní povídky, povídky a romány z aljašské přírody a podobně drsných prostředí lidské civilizace. Stal se i válečným zpravodajem v Rusko-japonské válce. Další oblastí byla díla se sociální tematikou. Postupně se stal známým a uznávaným spisovatelem, ve své době zřejmě nejlépe placeným. Zbohatl, postavil si jachtu a vydal se na cestu kolem světa. Žil na svém ranči v Měsíčním údolí v Kalifornii. Přes své velké příjmy měl stálé finanční potíže, celý život také bojoval s alkoholismem (poprvé se opil v pěti letech a od puberty se opíjel pravidelně). Svou závislost výstižně popsal v knize Démon alkohol, která vyšla v roce 1914, dva roky před jeho smrtí. V té době vrcholila v USA abstinenční kampaň a je pravděpodobné, že jeho román přispěl k odhlasování prohibičního zákona. Kvůli nemírnému pití především tvrdého alkoholu měl nemocná játra a ledviny. Proti bolestem užíval morfium, jež mu legálně předepsal lékař; na předávkování morfiem také zemřel. Podle některých spekulací mělo být předávkování záměrné a šlo tedy o sebevraždu. Z vyjádření jeho dcery, z názoru historika a z dopisu, který napsal v den smrti, však vyplývá, že zemřel nešťastnou náhodou. Podle doslovu starého českého vydání Železné paty krátce před smrtí jeho ranč - také významné komunitní centrum - shořel a k jeho smrti přispěla také bída.

Astrální cesty duše odpoutané od mučeného těla Darella Standinga ve slavném románu Jacka Londona. Léta ho vězní v sanquentinské káznici u San Francisca a má zaručeno, že oprátce neujde. A přesto se Darrell Standing tak jako hrabě Monte Cristo odmítá podvolit. Sveřepý ředitel a jeho přičinliví bachaři hrdinovi ordinují svěrací kazajku na celé týdny, avšak houževnatý muž se na podlaze kobky dokáže silou vůle povznést nad katany i nad fyzické utrpení. Darrellova osvobozená duše vzlétá mimo veškeré myslitelné kategorie a na toulkách dějinami světa prožívá únik z reality – mimotělní zkušenost s minulými životy. Příběh dává nahlédnout nejen do krušných poměrů v tehdejším americkém vězeňství, ale též do časů prvních osadníků Divokého západu, do rozmarů rokokové Francie, do pletich středověké Koreje, do dramatické éry Ježíšovy, do mysli trosečníka na pustém ostrově i do příšeří prehistorických lovců. Darrellovy fascinující průlety dějinami lidského rodu zdánlivě mimoděk přidávají to nejpodstatnější: sugestivní zobrazení výjimečného jedince v krajně bezvýchodné situaci, jenž nadevše klade lidskou hrdost. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Jack London, (1876–1916) byl americký spisovatel, který se proslavil svými nejčtenějšími knihami Volání divočiny a Bílý tesák. Od mládí žil dobrodružným životem. Byl námořníkem, zlatokopem, členem pobřežní rybářské hlídky i pirátským lovcem ústřic. Procestoval celé Spojené státy americké jako tulák - hobo. V době zlaté horečky se vydal na Aljašku, kde sice nezbohatl, ale později využil zkušeností ze severu ve svých povídkách a knihách. Začal studovat na univerzitě, studium však nedokončil. Od dětství četl dobrodružnou literaturu, kterou později začal i sám psát. Zpočátku neměl úspěch - jeho styl psaní byl drsný a nezvyklý a pro vydavatele nepřijatelný. Postupně se však prosadil, nejprve svými povídkami z Aljašky a později vydával i romány. Byl socialistou, členem socialistické strany a odborů. Psal námořní povídky, povídky a romány z aljašské přírody a podobně drsných prostředí lidské civilizace. Stal se i válečným zpravodajem v Rusko-japonské válce. Další oblastí byla díla se sociální tematikou. Postupně se stal známým a uznávaným spisovatelem, ve své době zřejmě nejlépe placeným. Zbohatl, postavil si jachtu a vydal se na cestu kolem světa. Žil na svém ranči v Měsíčním údolí v Kalifornii. Přes své velké příjmy měl stálé finanční potíže, celý život také bojoval s alkoholismem (poprvé se opil v pěti letech a od puberty se opíjel pravidelně). Svou závislost výstižně popsal v knize Démon alkohol, která vyšla v roce 1914, dva roky před jeho smrtí. V té době vrcholila v USA abstinenční kampaň a je pravděpodobné, že jeho román přispěl k odhlasování prohibičního zákona. Kvůli nemírnému pití především tvrdého alkoholu měl nemocná játra a ledviny. Proti bolestem užíval morfium, jež mu legálně předepsal lékař; na předávkování morfiem také zemřel. Podle některých spekulací mělo být předávkování záměrné a šlo tedy o sebevraždu. Z vyjádření jeho dcery, z názoru historika a z dopisu, který napsal v den smrti, však vyplývá, že zemřel nešťastnou náhodou. Podle doslovu starého českého vydání Železné paty krátce před smrtí jeho ranč - také významné komunitní centrum - shořel a k jeho smrti přispěla také bída.

Soubor „neholmesovských“ mystických povídek klasika britské i světové literatury sira Arthura Conana Doyla. Na A. C. Doylea vzpomínáme především jako na tvůrce světoznámé postavy detektiva Sherlocka Holmese, což by jeho samotného sotva potěšilo. Tento svazek zahrnuje Doyleovy prózy s tajemstvím, a to v moderním a jiskřivém českém překladu. Dvě z nich vycházejí v českém překladu vůbec poprvé: Záhada údolí Sasassa a Strašidlo pro Goresthorpe Grange. První jmenovaná je vůbec první prózou, kterou kdy autor ve svých dvaceti letech publikoval, a to původně anonymně v časopisu Chambers’s Journal (1879); druhá, jež za jeho života nikdy nevyšla (vznikla asi v roce 1877, ale rukopis byl nalezen až po více než sto dvaceti letech), zase dokládá autorův vytříbený smysl pro humor, který jeho texty obvykle jen lehce podbarvuje – někdy tak lehce, že je téměř nepostřehnutelný a v překladu se bohužel ztrácí. Svazek uzavírá novela Parazit, která reflektuje autorův celoživotní zájem o paranormální bádání.Nechme se okouzlit fantazií a vypravěčským mistrovstvím Arthura Conana Doylea, jehož dílo vyzařuje žíznivou zvědavost, roznícenou fantazii i neuhasitelnou touhu po lepším světě, což ho jednoznačně vřazuje do jednadvacátého století. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Britský spisovatel a publicista sir Arthur Conan Doyle (1859–1930) byl mužem mnoha talentů, renesanční osobností obdařenou charismatem a povahou vskutku dobrodružnou. Původně vystudoval medicínu, ale záhy, údajně pro nedostatek pacientů ve své soukromé praxi, se začal věnovat spisovatelství. Angažoval se v politice a v budování spravedlivé občanské společnosti: kandidoval do parlamentu, zasazoval se o dodržování lidských práv, hájil zájmy své vlasti ve válečných konfliktech i zájmy nespravedlivě stíhaných jednotlivců. Během búrské války působil jako zpravodaj a za tyto zásluhy byl povýšen do šlechtického stavu. Jasnozřivě varoval před hrůzami letecké a ponorkové války, horlivě propagoval stavbu tunelu pod Lamanšským kanálem a zasadil se o vylepšení výstroje britské armády. Věnoval se též sportu, byl například jedním z vůbec prvních řidičů automobilu ve Velké Británii. V rámci duchovního hledačství se stal propagátorem spiritismu, o němž přednášel a publikoval, a třicet let se aktivně účastnil britského spiritistického hnutí. Coby spisovatel byl A. C. Doyle nadmíru pilný a plodný: celkem vytvořil přes tři stovky beletristických děl (včetně 24 románů) mnoha žánrů, jako jsou historie, dobrodružná a vědeckofantastická literatura, detektivky, dramata atd., a více než 1200 prací dalších, k nimž patří eseje, básně, pamflety, novinové články, dopisy určené k uveřejnění v tisku, interview, přednášky aj., týkající se všech výše uvedených témat. Mimo jiné napsal monumentální šestisvazkové Dějiny 1. světové války. Dnes na A. C. Doylea vzpomínáme především jako na tvůrce světoznámé postavy detektiva Sherlocka Holmese. Tohoto literárního hrdinu přivedl na svět roku 1887 v románu Studie v šarlatové.

Dnes již legendární novelu Jeden den Ivana Děnisoviče autor promýšlel v Ekibastuzském pracovním lágru v zimě 1950–51 a její původní název zněl Šč-854 – Jeden den jednoho mukla. Novela je popisem jednoho obyčejného dne v gulagu na Sibiři v 50. letech 20. století i vyprávěním životního příběhu vězně Ivana Děnisoviče Šuchova, jenž měl táborové číslo Šč-854. Zachycuje životní podmínky v táboře, zimu, nedostatek jídla, vztahy s dozorci i spolubydlícími, hierarchii členů tábora, opakované trestání z malicherných příčin a těžkou fyzickou práci vězněných, tzv. kárů.Usnesení o uveřejnění novely v sovětském tisku bylo schváleno na politbyru ÚV KSSS v říjnu 1962 na osobní nátlak Chruščovův. Novela vyšla v časopisu Novyj mir v roce 1962, brzy nato začala vycházet ve statisícových nákladech. V roce 1971 vydalo sovětské vedení tajnou instrukci, na jejímž základě byly výtisky knihy vyřazeny z knihoven a zlikvidovány. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Alexandr Isajevič Solženicyn (1918 – 2008) Ruský spisovatel, publicista a politický činitel. Po střední škole začal studovat na dvou fakultách rostovské univerzity (fyzikálně matematické a filozofické), po začátku druhé světové války se však dobrovolně přihlásil do armády a poté odešel bojovat na frontu (byl důstojníkem dělostřelectva Rudé armády a dvakrát byl vyznamenán za statečnost). Za kritiku J. V. Stalina v dopise svému příteli byl zatčen a odeslán do trestného tábora, a v různých táborech pak strávil celkem osm let. Propuštěn byl r. 1953 a v letech 1953 - 1956 byl ve vyhnanství v Kazachstánu. Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel. V roce 1968 by vyloučen ze Svazu spisovatelů. Roku 1970 byl Andrejem Dmitrijevičem Sacharovem navržen na Nobelovu cenu za literaturu, která mu byla udělena, nicméně on si ji nevyzvedl z obavy, že by ho ruské úřady nepustily zpět do země. Poté, co na Západě vyšlo jeho nejslavnější dílo Souostroví GULAG, byl však v r. 1974 stejně zbaven občanství a násilně vypovězen ze země. Odjel nejprve do západního Německa, později se usadil v USA. V roce 1983 obdržel Templetonovu cenu. Do Ruska se vrátil v roce 1994. Roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd. Zemřel 3. srpna 2008 v Moskvě na srdeční infarkt. Jeho tvorbu velmi ovlivnila druhá světová válka, věznění v Gulagu a následný pobyt ve vyhnanství. Jeho nejslavnější dílo Souostroví Gulag, které, jak sám uváděl psal z povinnosti vůči lidem, kteří zde byli mučeni, zemřeli, nebo byli neprávem zadržováni, je založeno na vlastních zkušenostech a vzpomínkách spoluvězňů.  

"První moderní anglická autorka" "Mladší sestra Shakespearova" to jsou jen dva z mnoha lichotivých atributů, jimiž obdivovatelé vzdávají hold autorce, která už víc jak dvě století poutá neutuchající lásku vděčných čtenářů. Není pochyb o tom, že hrdinkou románu Pýcha a předsudek, Lízinkou, je sama Jane Austenová. Přestože prožila tak typicky nekonfliktní život (nikdy se ne provdala a jediné nabídnutí k sňatku prý během hodiny odmítla), neodráží se v jejím díle žádná osudová hořkost. Zdá se, že se ze své pozice dcery bez věna, a tudíž dívky bez zvláštních šancí na lepší sňatek, spíš nesmírně bavila - asi jako člověk, který v divadle sleduje zábavnou komedii. Přidáním ironického podtextu posunula románovou tvorbu ze sfér naivního realismu o několik generací dopředu. Víc než půldruhého století je doba, která dovedla pohltit stovky literárních děl, jimž se při zrodu prorokovala nesmrtelnost; a byla to díla s daleko efektnějšími a vzrušivějšími náměty než Pýcha a předsudek. Jemné kouzlo Jane Austenové má svůj stálý vděčný okruh čtenářů a každá nová generace autorčin odkaz objevuje po svém, v nových barevných odstínech a v novém lesku. Jane Austenová je považována za největší autorku anglické prózy. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jane Austenová (1975-1817) byla anglická spisovatelka, zakladatelka moderního rodinného románu v anglické literatuře.Narodila se v rodině duchovního. Studovala krátce na soukromých středních školách v Oxfordu a Readingu. Další vzdělání a vztah k literatuře získala především četbou anglických a cizích autorů. Pro úzký okruh rodiny psala Jane Austenová již od patnácti let krátké prózy, básně i dramatické scény. Nikdy se neprovdala, po smrti otce žila s matkou a sestrou v Southamptonu, později v Chawtonu. Zde se věnovala rozsáhlejší tvorbě, připravovala se k vydání svých děl, většinu z nich několikrát přepracovávala. Její díla vycházela za jejího života anonymně, s jejím jménem byla vydávána až po její smrti. Plného pochopení dosáhla až ve dvacátém století. Ve většině románů Jane Austenové je ústředním motivem myšlenkové a emociální zrání mladé hrdinky. Zkoumá svět z ženského hlediska, vychází ze znalostí lidské povahy. Vytváří ve svých románech životné postavy, nedostatky jejích hrdinů vycházejí především ze špatné rodinné výchovy. Všechny její zápletky se zabývají láskou, i když o ní zřídka přímo hovoří.

Julián Sorel, mladý muž vyšlý z chudých poměrů, se ocitá na životních křižovatkách díky touze vzít osud do vlastních rukou a dobýt svět. Ctižádostivý mladík líbící se ženám vyniká inteligencí a skvělou pamětí, je ale příliš domýšlivý, popudlivý, vznětlivý a odvážný, než aby mu jeho přednosti přímo zaručily úspěch ve společnosti. Machiavellisticky zneužívá ty, kdo ho milují, pokud jejich prostřednictvím může vystoupat po společenském žebříčku, jenže překážkou v tomto úsilí je jeho vlastní citovost. Román je hlubokou studií lásky i žárlivosti. Je zde sebeobětující láska o několik let starší paní de Rênal, ve vztahu k níž si Julien zpočátku ověřuje svůj vliv na ženy, aby ve dnech před popravou paradoxně zjistil, že nikoho nemiloval víc. Láska mezi Juliánem a Matyldou de la Mole se řídí logikou boje, oba nejsou s to potlačit svou sobeckost a pýchu. Až když je příliš pozdě, Matilda podléhá síle, která si ji nelítostně podrobí a zkrotí. Barvy v titulu největšího Stendhalova románu jsou shodné s těmi, které se používají v hazardních hrách. Jednou roztočenou ruletu však nelze zastavit bez následků – a velké životní sázky se platí ztrátou toho, co jsme milovali, někdy dokonce vlastním životem. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Francouzský spisovatel Stendhal (1783-1842), vlastním jménem Henri Marie Beyle, se narodil v Grenoble jako syn advokáta. V dětství málem ztratil matku. Na jeho vývoj měl však největší vliv jeho dědeček, Voltairův ctitel a důsledný obdivovatel. Stendhal se obhajuje své názory proti svému otci a měl s ním mnoho velmi hlubokých roztržek.Po ukončení středoškolských studií odešel do Paříže, kde se stal zakrátko známou postavou pařížských diskusních salónů. Počátkem roku 1800 se připojil k Napoleonským vojskům a dostal se s nimi až do Itálie. Velmi si za tohoto pobytu oblíbil italskou krajinu a cítil v sobě upřímný vztah k Italům. Z té doby si vedl podrobný deník, kde si své postřehy i osobní pocity zapisoval. Kolem roku 1803 se vrátil do Paříže a znovu se pustil do studia.V roce 1806 se opět připojil Napoleonově armádě jako důstojník a prošel s ní řadu rozhodujících bitev, včetně Napoleonova tažení do Ruska a zažil i Napoleonovu porážku u Moskvy. Osobně byl u Waterloo a velmi realisticky vylíčil průběh bitvy i okolnosti, které vedly k Napoleonově porážce. Po návratu Burbonů odešel do Milána a prožil sedm let v Itálii, kde se často stýkal s italskými bojovníky bojujícími za národní sjednocení. Pro své nekompromisní názory a nezastírané postoje byl přinucen na příkaz rakouské policie opustit Itálii a vrátit do Francie. Po návratu se věnoval bojům o novou literaturu.Ještě v Miláně vydal svou první knihu Les Vies de Haydn, de Mozart et de Métastase. Dále napsal Lettres sur le célébre compositeur Haydn /1814, Život Haydnův/ a použil pseudonym Alexandre-César Bombet. Pseudonym Stendhal použil Henri Beyle poprvé až po vydání spisu Histoire de la Peinture /1817, Dějiny malířství/, ve svém díle Rome, Naples et Florence /1817, Řím, Neapol, Florencie/.K používání pseudonymu Stendhal jej inspiroval název německého města Stendal, rodiště historika umění Winckelmanna. V roce 1821 Stendhalovi zemřel otec a při současném pronásledování rakouskou policií a jejího příkazu, se do Francie vrátil. V roce 1822 vydal studii De l´Amour /1822, O lásce/, po které vydává svůj první román Armance, ou quelque scénes dún salon de Paris /1827, Armance aneb několik scén z Pařížského salonu/.Takřka tři roky pracoval Stendhal na svém druhém románu, který je dodnes jedním z nejvýznamnějších děl světové literatury La Rouge et le Noir /1830, Červený a černý/. Román byl často předmětem zájmu jak filmařů, tak i televizních tvůrců. Po červencové revoluci v roce 1830 byl Stendhal jmenován konzulem v Terstu. Rakouská vláda kategoricky odmítla přijmout policejně stíhaného cizince. Stendhal byl přeložen do Papežského státu.V Itálii, kterou miloval, strávil Stendhal velkou část svého života a také napsal své další velké romány - Lucien Leuwen /1834/ a silně autobiografické dílo Vie de Henri Brulard /1836, Život Henri Brularda/. Jako poslední z významných Stendhalových románů byl román La Chartreuse de Parme /1839, Kartouza parmská/ a nedokončený zůstal román Lamiela /1840/.Za svého života byl Stendhal pro většinu čtenářů prakticky neznámým autorem. Význam jeho literárního díla byl objeven a pochopen až po roce 1880, jak se jednou ve své vlastní předpovědi vyslovil. Stendhal zemřel náhle během jedné z častých návštěv Paříže. Stalo se tak dne 24.3.1842, když jej na jedné pařížské ulici postihl záchvat mrtvice.

Shakespearova komedie o šílenství lásky a moudrosti bláznů., v níž je vše dovoleno a nakonec všem odpuštěno. Přeložil Erik Adolf Saudek.

Benátky, 16. století. Mladý kupec Bassanio prohýřil veškerý svůj majetek a jeho jedinou nadějí, jak se dostat ze složité životní situace, je uzavřít sňatek s bohatou a krásnou Porcií. Na to, aby se mohl ucházet o její ruku, potřebuje ovšem peníze. Jeho přítel, vážený kupec Antonio, se za něj zaručí u starého lichváře Shylocka a patřičný obnos pro Bassania získá. Sám se tím ovšem dostane do velkých obtíží, když nemůže půjčku včas vrátit. Lakotný a zlý Shylock totiž důsledně trvá na dodržení podmínek smlouvy a cena, kterou mu má Antonio zaplatit, je skutečně bolestná…

Traduje se, že tuto komedii napsal William Shakespeare na přání samotné královny Alžběty, neboť první dáma Anglie toužila vidět svého oblíbeného hrdinu, korpulentního rytíře Falstaffa, zamilovaného. Ve hře má ale rytíř ke skutečné lásce daleko napíše totiž stejná milostná psaníčka hned dvěma dámám současně. Krásky si to ovšem vzájemně povědí a uchystají mohutnému rytíři nejedno škodolibé překvapení. A když dodáme, že se do věci vloží i žárliví manželé oněch dam, je zřejmé, že o zábavu nebude nouze.Překladatel Erik Adolf Saudek.

Tato tragédie je považována za jedno z nejvýznamnějších děl anglického dramatika a básníka Williama Shakespeara. Vypráví o ctižádosti a touze po moci, které dovedou dříve věrného šlechtice Makbetha ke zradě svého krále. Dosažení vysněného cíle nepřináší očekávané uspokojení, místo něj se dostavují pocity viny a ohrožení. Každé provinění však musí být jednoho dne potrestáno.Překlad Erik Adolf Saudek.

Spletitý děj podobný snu, kde jednotlivé postavy podléhají kouzlu magické letní noci. Zrcadlo vývoje vztahu od první zamilovanosti až po manželskou krizi. Není lepší zemřít jako Pyramus a Thisba či Romeo a Julie dříve, než se do vztahu vkrade čas? Hra o lese, žárlivosti i vášni a hlavně o tresti květu zvaného Violka lásky, díky níž vidět neznamená vidět.

Zkrocení zlé ženy je jednou z nejhranějších her Williama Shakespeara, neboť Petruchiovo krocení Kateřiny je, jak bylo dobovým zvykem, neobyčejně brutální. Kateřina si však právě pro svou výmluvnost získává ve hře zcela výjimečné postavení. Její slovní půtky s Petruchiem připomínají neobyčejně prudký a agresivní slovní šerm, v němž se Kateřina Petruchiovi zcela vyrovná, dokonce ho mnohdy předčí. Právě tento její naostřený jazykový vtip propůjčuje hře neobyčejnou komediálnost a divadelní energii a ve svém účinku narušuje konvenční raně moderní představu mužské a ženské role. Překlad Erik Adolf Saudek.

Nejslavnější hororový příběh popisuje formou dopisů, deníkových záznamů a novinových výstřižků děsivé věci, které se odehrávají v blízkosti tajemného hraběte. Jak odhalí právník Jonathan Harker, s hrabětem není vše v pořádku.

Bláznivá dobrodružství snílka Dona Quijota v novém čtivém přepracovaném vydání.Je tomu už čtyři stovky let, co vznikl jeden z nejslavnějších humoristických románů světa, a přece je překvapivě aktuální. Jeho hrdina se dopouští všelijakých bláznivých, praštěných a často hodně nebezpečných kousků proto, že neumí rozlišit skutečnost od fantazie, která se vylíhla v hlavě nějakého spisovatele. Stejně donkichotsky by dopadl hrdina jedenadvacátého století, fanatický čtenář fantasy a scifi literatury, divák akčních filmů či hráč počítačových her, který by se pokusil napodobit své hrdiny.

Další z pokladů erotické literatury sestává ze dvou povídek, které v českém překladu vycházejí vůbec poprvé. Vyprávějí o rozverné babičce a o nezbedných dobrodružstvích strýce Waltera. Obě byly, stejně jako novela Lady Fuckingham, poprvé publikovány v erotické revue The Pearl, která vycházela v prudérní Anglii v letech 1879 a 1880. Objevila se nečekaně a její iniciátoři jsou dodnes obestřeni tajemstvím. Šířila se mezi nejvybranější společností z vysokých kruhů a po vydání osmnáctého čísla za stejně tajemných okolností zanikla.

Tuto knihu si určitě nebudou chtít přečíst vládcové z Downing Street a představitelé Ministerstva pro Severní Irsko. Je to příběh o odvaze v zemi, kde se střílí, kde vládne zrada a politické pletichy. Alan Barker pracoval u Zvláštní služby, elitního útvaru Ulsterské policie, bojujícího proti republikánským i loyalistickým teroristům z PIRA, INLA a dalších organizací. Ve své knize Barker vypráví svůj příběh u RUC. Již krátce po začátku služby nalákali málem Barkera do smrtelné pasti teroristé...

Federico García Lorca byl španělský básník, dramatik a divadelní režisér. Narodil se ve Fuente Vaqueros v jižním Španělsku úspěšnému majiteli zemědělských pozemků a učitelce. Ačkoli se z počátku chtěl věnovat spíše hudbě, během univerzitních studií se usadil v madridské Residencia de Estudiantes, kde se setkal s dalšími umělci, kteří měli v budoucnu zasáhnout do kulturního vývoje Španělska, mezi jinými např. se Slavadorem Dalím či Luisem Bunuelem. Zde se take začal zapojovat do španělského avantgardního hnutí a psal své první divadelní hry a básně prodchnuté surrealismem, modernismem a andaluským folklorem. V průběhu třicátých let se začal od poezie přiklánět k divadelní tvorbě a v té době vznikly jeho nejznámější hry. Lorca zemřel 19. srpna 1936, podle dostupných informací byl zatčen a zastřelen nastupujícími fašistickými silami, pravděpodobně kvůli špatnému příklonu k socialistické politice a homosexualitě. Tento výbor vychází ze sbírky Lyrika, publikovaé roku 1959 ve Statním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, pro níž výběr básní z originálních sbírek i překlad vyhotovil Lumír Čivrný. Při přípravě  tohoto výboru jsme se rozhodli zařadit sbírky Kniha básní, Zpěv na andaluskou notu, Písně, Básník v New Yorku a Díván sadu Tamarit odrážející Lorcovo rané i pozdější dílo, a to v rozsahu, jak je vybral Lumír Čivrný v původní sbírce.

Jane Austenové mohlo celé devatenácté století děkovat za galerii krásných moderních žen, které měly odvahu chovat se tak, jak jim velel zdravý rozum - ať už to byla Elizabeth z Pýchy a předsedku, Eleonor z Rozumu a citu nebo Anna z románu Anna Elliotová. Její první publikovaný román Rozum a cit (1811) dodnes nachází čtenáře a především čtenářky, neboť hrdinkami jsou dívky a ženy, které se musí smířit s tvrdostí života a najít rovnováhu mezi rozumem a citem. I po téměř dvou staletích překvapuje Austenová neobvyklou zápletkou, jemným humorem, skvělými dialogy i vřelostí citu. Mnohými čtenáři i kritiky je proto považována za největší autorku anglické prózy. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jane Austenová (1975-1817) byla anglická spisovatelka, zakladatelka moderního rodinného románu v anglické literatuře.Narodila se v rodině duchovního. Studovala krátce na soukromých středních školách v Oxfordu a Readingu. Další vzdělání a vztah k literatuře získala především četbou anglických a cizích autorů. Pro úzký okruh rodiny psala Jane Austenová již od patnácti let krátké prózy, básně i dramatické scény. Nikdy se neprovdala, po smrti otce žila s matkou a sestrou v Southamptonu, později v Chawtonu. Zde se věnovala rozsáhlejší tvorbě, připravovala se k vydání svých děl, většinu z nich několikrát přepracovávala. Její díla vycházela za jejího života anonymně, s jejím jménem byla vydávána až po její smrti. Plného pochopení dosáhla až ve dvacátém století. Ve většině románů Jane Austenové je ústředním motivem myšlenkové a emociální zrání mladé hrdinky. Zkoumá svět z ženského hlediska, vychází ze znalostí lidské povahy. Vytváří ve svých románech životné postavy, nedostatky jejích hrdinů vycházejí především ze špatné rodinné výchovy. Všechny její zápletky se zabývají láskou, i když o ní zřídka přímo hovoří.

Dramatický milostný příběh Scarlett O´Harové a Rhetta Butlera vyšel poprvé 12. června 1936 a okamžitě se stal americkým i světovým bestsellerem. Dojímal i provokoval celé generace čtenářů a dodnes si udržuje přízeň širokého publika. Miliony lidí stále oslovuje filozofie víry a naděje v další den, jež pomáhá přežít těm, kteří přišli o všechno.

Dramatický milostný příběh Scarlett O Harové a Rhetta Butlera vyšel poprvé 12. června 1936 a okamžitě se stal americkým i světovým bestsellerem. Dojímal i provokoval celé generace čtenářů a dodnes si udržuje přízeň širokého publika. Miliony lidí stále oslovuje filozofie víry a naděje v další den, jež pomáhá přežít těm, kteří přišli o všechno.