Světová klasická literatura

Mauglí je hlavní hrdina většiny povídek z dvoudílné Knihy džunglí anglického spisovatele Rudyards Kiplinga. První díl vyšel v roce 1894 jako Kniha džunglí a o rok později následoval druhý díl Druhá kniha džunglí. Příběhy Mauglího jsou však někdy vydávány zvlášť s titulem nesoucím jméno svého hlavního hrdiny. Poprvé vyšly v roce 1933 pod názvem All the Mowgli Stories společně s povídkou Na okraji džungle.

"Právem se Emilie zmocní pocit, jako by se na ni neštěstí hrnulo ze všech stran, a pod tlakem otřesů, kterým je vystavena na Udolfu, dostoupí její nervozita vrcholu. To, co nyní prožívala, připadalo jí jako nějaký zlý sen či hrůzostrašný příběh, v jakých si někdy libovala nespoutaná fantazie básníků: přemýšlela-li o tom, co se už stalo, probouzelo to v ní samou lítost, snažila-li se předvídat, co bude, jímala ji hrůza.“ Ve slavném romantickém románu Záhady Udolfa vytvořila Ann Radcliffová, vynikající vypravěčka, kterou obdivovala a u níž se v mnohém inspirovala Jane Austenová, sestry Brontëovy, Edgar Allan Poe a mnoho dalších, napínavý dobrodružný příběh plný dramaticky vypjatých scén, překvapivých zvratů, úkladných intrik a tajemných záhad. Jeho mladá hrdinka Emilie prožila šťastné dětství, ale v další cestě životem zakouší jinou, o mnoho drsnější tvář světa a při své citlivosti čelí všem těžkým zkouškám za cenu mimořádného duševního vypětí. Emiliin příběh lemují záhadné komnaty, tajné chodby a ponurá nádvoří gotického hradu, k bydlení nově upravený zámek se starým opuštěným křídlem opředeným hrůznými historkami, klášter, jehož prostory podněcují i víru v nadpřirozená zjevení, loupežnická tvrz vyvolávající představy krutých násilností, úzké cesty vedoucí temnými lesy a divokými roklemi, rozbouřené přírodní živly – ale také líbezná údolí prosycená vůní tisíce květů, mořská zátoka se šuměním vod narážejících na pobřeží a ztišené večerní soumraky, v nichž se ozývá tajemná hudba nadpozemské krásy. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Ann Radcliffová (1764-1823), byla anglická spisovatelka, jedna z nejpopulárnějších představitelek gotického románu své doby. Narodila v Londýně, v městské části Holborn, jako dcera obchodníka s látkami Williama Warda, své dětství a mládí strávila u společensky výše postavených příbuzných. Roku 1772 se s touto rodinou přestěhovali do Bath, kde chodila také do školy. Ve věku 23 let se provdala za Williama Radcliffa, absolventa Oxfordu a politického reportéra, který se později stal vlastníkem a vydavatelem English Chronicle. Povzbuzoval svou ženu, aby si volný čas krátila psaním. Prvního velkého úspěchu dosáhla s románem The Romance of the Forest (1791). První vydání bylo ještě publikováno anonymně, všechny ostatní nesou už ale jméno své autorky. Tento román je považován za prvotřídního zástupce gotické novely, skrze který autorka propůjčuje tomuto žánru svůj osobitý styl, který zřetelně převyšuje dosavadní hrůzostrašný román. V jejích knihách se ve středobodu událostí ocitá romanticky čistá a citlivá hrdinka, která v průběhu děje prochází skličujícími zážitky. Velice pozitivně bylo chváleno nadání Radcliffové pro detailní a dojemně procítěný popis krajiny. Její knihy byly přeloženy do mnoha cizích jazyků. Navzdory své velké popularitě žila Ann Radclifová v ústraní. O jejím životě se traduje mnoho pověstí, ještě za života byla mnohokrát prohlášena za mrtvou a myslelo se, že propadla šílenství. Nasvědčovalo by tomu anonymní zveřejnění jejího díla Ode to Terror (1810). V pozdním věku trpěla astmatem a zemřela na jeden z četných záchvatů roku 1823. Po její smrti byl vydán její poslední román Gaston de Blondeville a část cestopisu s názvem St. Alban's Abbey.

Skvělý fantaskní román z pera klasika romantismu. Ďábel kdysi navštívil svatého Antonína, aby ho pokoušel, a zanechal mu láhev zázračného elixíru. Kdo se ho napije, stane se hříčkou pekelných mocností. Jedna láhev se záhadným způsobem dostane do kapucínského kláštera v B., kde se z ní napije bratr Medard, pocházející z prokletého rodu: propadne hříšné vášni ke krásné neznámé dívce, která se mu zjeví, a chce z kláštera uprchnout. Jaká bude jeho životní pouť? Čtenář, který otevře zápisky mnicha Medarda, se octne v nadpřirozeném světě, kde potkává strašidelné dvojníky, vášně a neřesti vedoucí ke zločinům, osoby zahalené tajemstvím, šílence, složitě propletené rodinné vztahy, kletby, hříšnou i nebeskou lásku, ale i pokání a vysvobození. Je v království snů, ve světě romantické literatury začátku 19. století. Avšak i dnešní čtenář, člověk doby, v níž se stávají události daleko strašnější, než jaké prožil mnich Medard ve fantazii svého autora, bude jistě sledovat kapucínovy osudy s napětím; ocení vysokou literární úroveň, pochopí, co je podmíněno dobou, bude zajat romantickou kulisou příběhu, stržen jeho fabulí i atmosférou, zejména pokud si zachoval šťastnou schopnost prožívat to, co čte. U posledních stránek téhle strašidelné pohádky s dobrým koncem bude možná i trochu závidět autorovým současníkům, kteří zápisky hříšného kapucína hltali při svíčce a s mrazením v zádech. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- E. T. A. Hoffmann (1776–1822), jehož tvorba patří k nejzajímavějším jevům německé romantiky, se narodil v Královci, dětství prožil v rozháraných rodinných poměrech, vychováván matkou a babičkou. Už v kolébce mu byla předurčena úřednická kariéra, a tak se neobyčejně senzitivní, umělecky talentovaný chlapec musel věnovat studiím práv. Stal se úředníkem, dokonce úspěšným, ale jeho skutečný život byl jinde, ve světě fantazie, snů, tónů. Na přechodnou dobu si vydělává na živobytí jako hudební ředitel divadla, složí operu Undine (Rusalka) – a nachází čas i k literární činnosti. Stane se váženým a uznávaným skladatelem a spisovatelem, a když pak z existenčních důvodů musí opět nastoupit na úřednické místo v Berlíně, jeho dvojí život zde vrcholí: ve dne je soudním úředníkem, večer a v noci groteskním společníkem u ztřeštěných pitek, tvůrcem žijícím svou fantazií, který s ironií pohrdá přízemním životem a uniká do snu, do dávnověku, mezi nadpřirozené bytosti pohádky, do světa skurilní grotesky, jenž existuje jen v jeho nitru. Jeho dílo je známé po celém světě a výrazně ovlivnilo vývoj světového písemnictví až do naší doby. Čeští čtenáři poznali zejména jeho povídky: Rytíř Gluck (Ritter Gluck, 1809), Zlatý kořenáč (Der goldene Topf, 1814), Louskáček a myší král (Nussknacker und Mausekönig, 1816), Zachýsek, zvaný Rumělka (Klein Zaches, genannt Zinnober, 1819), Slečna ze Scuderi (Fräulein von Scuderi, 1820) a Mistr Blecha (Meister Floh, 1822). Téměř neznámá jsou však u nás díla, v nichž se rozporuplnost básníkovy bytosti a jeho romantické směřování uplatňuje nejvíce: Kreisleriana (1813), Fantastické kusy po Collotově způsobu (Fantasiestücke in Callots Manier, 1813), Noční příběhy (Nachtstücke, 1817), Bratři Serapionovi (Serapionsbrüder, 1819–21), Životní názory kocoura Moura (Lebensansichten des Katers Murr, 1820–21). Román Ďáblův elixír (Die Elixiere des Teufels) vznikl v letech 1814–15.

Chestertonova dnes už klasická romantická „Ortodoxie“ je osobní i univerzální obhajobou zdravého rozumu, hlubokého smyslu lidské existence, demokracie a vznešeného poslání Západní civilizace. Jeho zábavná a veselá polemika s morbidními kazisvěty té doby, kterých za sto let od napsání ješte přibylo, je návodem k aktivnímu, dobrodružnému a barvitému životu plnému fantazie. Mistr paradoxu mluví o „potřebě spojovat důvěrně známé s neznámým (s tajemnem) a dívat se na svet tak, abychom měli současně pocit úžasu, daru i toho, že jsme tu vítáni“. Má-li člověk v životě to pravé poslání, stává se každý den dobrodružstvím, každodennost zázrakem a zdánlivě malé věci vyrostou do nebeských výšin. Jako detektiv pátrá Chesterton metodicky po příčině psychologicky udržitelné radosti ze života, která může vycházet jenom z určité víry, tak jako každý pesimismus vychází z nevíry. V novém, stručném a soudobém překladu zní autorova gigantická životní energie naplno.

Milionářská dcera Nicole, ne zcela vyléčená z těžké duševní nemoci a hluboce závislá na svém muži-psychiatrovi. Dick, úspěšný lékař, spolumajitel sanatoria pro duševně choré, vděčící však za financování závratné kariéry tučnému kontu své ženy. Do krásného vzájemného vztahu těchto amerických manželů, žijících uprostřed hojnosti na francouzské Riviéře, vstoupí jednoho dne mladičká herečka Rosemary… ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Francis Scott Fitzgerald (1886–1940) byl americký spisovatel často označovaný za autora tzv. jazzového věku a jeden z nejvýznamnějších představitelů ztracené generace. Pocházel z rodiny irských přistěhovalců, což se promítlo i do jeho tvorby. Studoval v New Jersey a Princetonu. Brzy po studiích se stal mluvčím mladé generace proti pokrytectví dospělých. V románech a povídkách „jazzového věku“ zobrazil dvacátá léta, jak je prožívala zlatá mládež. Roku 1917 opustil školu a vstoupil do armády. Ze strachu, že zemře, napsal několik týdnů před narukováním knihu The Romantic Egotist. Oženil se s Zeldou Sayrovou (ta později trpěla schizofrenií). Zelda byla, mírně řečeno, výstřední. Vedl s ní velice náročný život. Protože jeho způsob života stál výrazně více, než vydělal, začal psát krátké příspěvky do Saturday Evening Post. Později, pro velké zadlužení, a to nejen u přátel, ale i u nervového sanatoria, přijal Fitzgerald práci hollywoodského scenáristy. Dnes je FSF celosvětově považován za jednoho z nejlepších amerických spisovatelů dvacátého století. Mnoho jeho děl bylo i zfilmováno, například Velký Gatsby nebo Podivuhodný případ Benjamina Buttona.

Druhý díl románové trilogie norského spisovatele trygve Gulbranssena bezprostředně pokračuje v líčení života na Medvědím dole, statku ležícím mezi lesy v horách na severu. Do starobylého rodu jeho pánů se přivdala nová hospodyně, krásná Adelheid. Svatba byla velkolepá a nevěsta šťastná, ale s příchodem všedních dní se musí vpravit do zcela nové role, na kterou ji dosavadní život ve městě vůbec nepřipravil. Pocity cizosti a nepatřičnosti ve vlastním domě zmizí, když se jí narodí děti. Mateřské štěstí však netrvá dlouho a obě děti zemřou. S hroznou ztráto u přichází odzicení, beznaděj a smutek. Je třeba postavit se nepřízni osudu a opět nalézt smysl lidské existence. Každé selhání může být potrestáno ztrátou života; vykoupení a odpuštění nepřichází bez oběti. Obstojí Björndalští v těžkých zkouškách?

Pronikavá sonda do lidské psychiky a jemná studie lidských vztahů od amerického autora britské klasické literatury. Třiadvacetiletá Catherine Sloperová, dcera vyhledávaného newyorského lékaře, je podle morálky vrcholného „zlatého věku“ zralá na vdávání. Je ale na soužití v páru skutečně připravená? Když na večírku pozná sympatického Morrise Townsenda, propadne bezhlavě jeho kouzlu. Otec jejich vztahu nepřeje, poněvadž se právem domnívá, že švihákovi povzbuzovanému dívčinou tetou jde čistě o peníze. Dceři pohrozí, že ji vydědí, pokud by si nápadníka tajně vzala. Neprůbojná, zároveň však neústupná Catherine svádí niterný boj mezi oddaností a probuzenou láskou, tápe a dusí v sobě city ve víře, že se rozpor vyřeší.Baladu o zmařených námluvách povýšil Henry James v beletristický klenot elegantní stejně jako manhattanské náměstí, do jehož parků a salonů děj zasadil. Čtveřice aktérů nazíraná pomocí techniky proudu vědomí ukazuje, na čem staví autorovo mistrovství. Pronikavé vidění autora – zakladatele psychologického románu – s výjimečnou vnímavostí demaskuje mělkost jejich motivací i iluze živené sebeklamem, proti nimž lze postavit pouze namáhavou snahu o dosažení životní rovnováhy. Jamesova jemná próza přináší působivou zprávu o stavu duše, jakou na americké straně Atlantiku nesepsal nikdo předtím. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Americký klasik Henry James (1843–1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu „na cestě“. Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží v novele Daisy Millerová (1878) a v románu Portrét dámy (1881). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909).Jamesovy romány a povídky, které zpravidla líčí bolestnou srážku naivně upřímných, vnitřně čistých Američanů s pletichami Starého světa, byly mnohokrát citlivě zfilmovány. V češtině se ale dosud dočkaly uvedení sotva z poloviny. Autor próz Listiny Aspernovy (1888), Co všechno věděla Maisie (1897) či Washingtonovo náměstí (1880) proslul i jako strůjce viktoriánských duchařin, například enigmatické novely Utažení šroubu (1898). Některé další žánrové hříčky spisovatele, jenž své sepětí s ostrovními hodnotami stvrdil roku 1915 přijetím britského občanství na protest vůči liknavému postoji USA k válce, shrnuje český výbor Strašidelné příběhy (č. 2012).

Klasický román o ženě, která se provinila proti puritánským zvyklostem a za to byla zavržena společností. Dramatický osud emancipované ženy je zasazen do Ameriky poloviny sedmnáctého století. Hrdinkou tohoto snového, současně ale neúprosně realistického příběhu je mladá, krásná a svobodomyslná Hester, již krutě poníží závistivý dav. Příběh plný intenzivní symboliky se vyznačuje mimořádnou obrazností a prudkým spádem událostí líčených téměř filmovou řečí. Hesteřino vnitřní vyrovnávání s okolní nenávistí a její postupný návrat do života provázejí fascinující a výjimečně dojímavé výjevy. Nathaniela Hawthornea inspiroval nejeden moderní román, vždyť: „Nechť se muži střeží získat si ruku ženy, nezískají-li si zároveň i její horoucí srdce! Jinak je může potkat zlý osud, …, že až někdo mocnějším dotykem, než byl jejich, probudí v srdci ženy milostný cit, bude jim ona pak vyčítat i klidnou pohodu, tu studenou mátohu štěstí, kterou jí kdysi podloudně podstrčili místo živé skutečnosti.“Henry James o knize napsal: „Je nádherná, skvělá, mimořádná. Má v nejvyšším stupni kvality, kterými se vyznačuje velké umění… nepopsatelnou průzračnost a lehkost, nevyčerpatelné kouzlo a tajemství.“ -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Nathaniel Hawthorne (1804-1964) byl jedním vůbec z prvních amerických spisovatelů. Děje jeho povídek a románů jsou zasazeny do dob puritanismu. Narodil se v Salemu ve státě Massachusetts. Vyrostl v domě svého strýce, kde pobýval společně s matkou. Studoval Bowdoin College, poté, co studia dokončil, vrátil se do Salemu věnovat se psaní. Finanční situace ho donutila pracovat na bostonském celním úřadě. Několik měsíců strávil se svojí snoubenkou v experimentální osadě Brook Farm. Po svatbě žil v Concordu a pracoval na salemské celnici, ale o místo brzy přišel. Poté pracoval jako americký konzul v Liverpoolu, načež strávil dva roky v Itálii. Roku 1860 se vrátil zpět do Concordu. Pro povolání spisovatele se rozhodl už v mládí, dlouho se mu nedařilo se prosadit a bojoval s existenčními problémy. Jeho tvorbu tvořily povídky a romance s depresivní tematikou. Hlavními prvky jsou v nich symboly a alegorie.

Meyrinkův slavný román připomíná bolestnou zpověď člověka, který je přesvědčen, že mu bylo v životě strašlivě, nespravedlivě ublíženo. Hlavní postavu – Athanasia Pernatha, rytce drahokamů žijícího v židovském ghettu – pronásleduje jedna noční můra za druhou. Jako by ho řídily temné bytosti, ovíjela neproniknutelná chapadla úřední moci a pronásledovali zasvěcenci tajných spiknutí.Pod pláštěm tmy působí záhadné a neproniknutelné síly, z tajemných důvodů sledují hrdinu cizí osoby, dochází k matoucím děsivým setkáním. Životní události jsou připravovány a řízeny bytostmi, jež rozum nedokáže analyzovat. Před očima běží expresionistické melodrama, hororová evokace magické Prahy a jejího ghetta, jež navštěvují duchové; snová próza se proplétá po dláždění temných, úzkých uliček. Pernath přitahuje groteskní zážitky jako můry jdoucí za smrtí v plamenu svíčky. Všude kolem je archaický svět alchymistů, mystiků a podivných tvorů, již se dávají bezvládně unášet životem.Pro čtenáře jednadvacátého století pořídil zcela nový český překlad Hanuš Karlach, text provázejí kongeniální ilustrace Hugo Steinera."Strašlivá hrůza, kterou je Golem naplněn, mi nikdy nevymizí z paměti. " Jorge Luis Borges ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Gustav Meyrink (1868-1932) byl německy píšící spisovatel silně ovlivněný atmosférou staré Prahy, především pak pražského ghetta. Zpočátku psal zejména krátké satirické prózy zesměšňující autority vilémovského Německa, později texty inspirované východními filozofiemi, mystikou a studiem okultních jevů. Kromě toho přeložil, respektive převyprávěl do němčiny mj. některá díla Charlese Dickense a Rudyarda Kiplinga. Jeho největším literárním úspěchem je fantaskní román Golem odehrávající se v ulicích pražského ghetta před asanací a po ní, který knižně poprvé vyšel roku 1915.Meyrink žil v Praze letech 1884 až 1904. Stejně jako Franz Kafka, Max Brod, Tainer Maria Rilke, Egon Ervin Kisch nebo Paul Leppin patří mezi autory pražské německé literatury, tedy autory, kteří na přelomu 20. století žili v Praze, psali německy a nechali se silně ovlivnit českými dějinami, historií a atmosférou tehdejší Prahy.  

Sladká Francie zachycená bystrozrakem největšího stylisty anglického jazyka. Sladká Francie přinese obdivovatelům ovoce výlučně jako celek, a proto není moudré omezovat její krásy na pozlátko předváděné v Paříži. Svérázné kouty této různorodé země uhranuly i vyznavači pitoreskna Henrymu Jamesovi, a tak se jimi jako nejslavnější americký reprezentant zjemnělé tradice konce devatenáctého století kochá s týmž zaujetím, jaké ve svých románech věnoval třeba ladným liniím kávového šálku. Mladík z dobré newyorské rodiny, pro nějž byla francouzština vstupenkou do Starého světa, přitom prokáže sympatie k joie de vivre francouzského Jihu, elegantní styl a bystrozrak znalce umění.Ale ať už se toulavý spisovatel zabývá nabubřelostí některých zámků na Loiře, rozebírá rekonstrukci středověké pevnosti v Carcassonne či linie nejznámějších katedrál, ať obhlíží antické památky v Provenci nebo jen na pláži v Normandii glosuje rovnostářské poměry třetí francouzské republiky, vysvítá zpod tohoto něžného pošklebování cosi vážného, co předčí i zápisky jeho předchůdce Stendhala. James si cení neopakovatelného kouzla, jímž hostitelská země dýchá a jež je třeba uchovat, protože na něj poutník jinde na světě nenarazí. S odstupem jednoho a čtvrt století vypovídají autorovy črty mimo jiné o pravém smyslu moderního „bytí na cestě“, které se pod tlakem rychlosti a banalit změnilo v uniformní turistickou zábavu pro masy. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Americký klasik Henry James (1843–1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu „na cestě“. Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží v novele Daisy Millerová (1878) a v románu Portrét dámy (1881). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909).Jamesovy romány a povídky, které zpravidla líčí bolestnou srážku naivně upřímných, vnitřně čistých Američanů s pletichami Starého světa, byly mnohokrát citlivě zfilmovány. V češtině se ale dosud dočkaly uvedení sotva z poloviny. Autor próz Listiny Aspernovy (1888), Co všechno věděla Maisie (1897) či Washingtonovo náměstí (1880) proslul i jako strůjce viktoriánských duchařin, například enigmatické novely Utažení šroubu (1898). Některé další žánrové hříčky spisovatele, jenž své sepětí s ostrovními hodnotami stvrdil roku 1915 přijetím britského občanství na protest vůči liknavému postoji USA k válce, shrnuje český výbor Strašidelné příběhy (č. 2012).

Ve dvaadvaceti črtách z cest, které shrnul do svazku Italské hodiny, skládá moderní americký klasik Henry James ódu na milovanou Itálii se stejnou zevrubností, s jakou se v psychologických prózách zajímá o „dům lidské duše“. Zvláštní stav „mysli na toulkách“ ponouká autora zkoumat povahu civilizačního jevu zvaného turismus. Během čtyřicetiletého putování po zemi, jež zažila vzestup i pád nejslavnější starověké říše a zvedá se z popela jako znovusjednocený stát, neuniknou Jamesovu bystrozraku ani první excesy masového cestování v časech, kdy se na silnicích teprve začínaly ozývat klaksony automobilů a památková péče byla v plenkách. Čtenář užasne, nakolik jsou autorovy postřehy stále aktuální jak na nejnavštěvovanějších místech Itálie, tak v zákoutích daleko od hlučícího davu. Ale ať už se James trefuje do babylonského srocení na benátské laguně, ať si dobírá politické poměry odrážející se v ulicích věčného Říma, ať se kochá zaostalostí venkova nebo se koří tisícileté kráse Florencie, Sieny či Ravenny, poslouží milovníkovi Itálie jako zasvěcený průvodce nejvyšší třídy. Estetická vnímavost se v jeho osobitém náhledu snoubí s jiskrným nadhledem a tradicí anglosaského humoru, a tak výsledek této vášně k sladké Itálii zastiňuje cestopisy jeho nejtoulavějších amerických předchůdců: Marka Twaina a Hermana Melvilla.  ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Americký klasik Henry James (1843–1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu „na cestě“. Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží v novele Daisy Millerová (1878) a v románu Portrét dámy (1881). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909).Jamesovy romány a povídky, které zpravidla líčí bolestnou srážku naivně upřímných, vnitřně čistých Američanů s pletichami Starého světa, byly mnohokrát citlivě zfilmovány. V češtině se ale dosud dočkaly uvedení sotva z poloviny. Autor próz Listiny Aspernovy (1888), Co všechno věděla Maisie (1897) či Washingtonovo náměstí (1880) proslul i jako strůjce viktoriánských duchařin, například enigmatické novely Utažení šroubu (1898). Některé další žánrové hříčky spisovatele, jenž své sepětí s ostrovními hodnotami stvrdil roku 1915 přijetím britského občanství na protest vůči liknavému postoji USA k válce, shrnuje český výbor Strašidelné příběhy (č. 2012).  

Henry James ve svých jednadvaceti črtách vypráví o dojmech z Anglie, z jejího zvláštního kouzla, z Londýna i jiných, menších městeček. Henrymu Jamesovi je v Anglii dobře, tak dobře, že ji poctil magií výřečnosti, v níž svého času nenašel mezi Američany konkurenta. Při objevování krás země, kterou coby odchovanec měšťanského New Yorku na sklonku života přijal za náhradní vlast, se jeho bystrozrak uplatní nejen ve chvílích, kdy se fascinovaně zahledí na Londýn, babylonskou podstatou děsivý a zároveň lákavý mumraj lidských typů. Jasnozřivě se projeví i na vrcholcích majestátních útesů, na sedačce obyčejné lokálky, na chodbách sirotčince nebo na výpravách, při nichž spisovatel z pozic vlažného křesťana glosuje zdánlivě ustrnulý klid zdejších katedrálních městeček.Stranou od projevů rodícího se masového turismu putuje autor pěšky, na bicyklu i ve člunu za dávnou historií ostrovní velmoci, jelikož malebné trosky ohlodané zubem času ho odedávna vábí nejvíc. Kráčí ve stopách kolegů Thackerayho, Dickense či Scotta a všímá si pozůstatků „veselé Anglie“ ze Shakespearových dob. To dědictví je přece patrné i nadále: v rozkochání pozdní viktoriánské éry, která se navzdory útlocitně pěstěné uměřenosti tak ráda baví, zvlášť když se namane neděle, park, neřkuli dostih v Derby. Angličan svého času vynašel způsob, jak pohodlně žít a současně si uhájit čest i svobodu volby – a o tom jednadvacet črt láskyplně ostřených Jamesovou „dvojitě broušenou ironií“ vypovídá ze všeho nejvíc. Překladatelka Petra Martínková získala za překlad tohoto románu tvůrčí cenu Obce překladatelů.  -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Americký klasik Henry James (1843–1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu „na cestě“. Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží v novele Daisy Millerová (1878) a v románu Portrét dámy (1881). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909).Jamesovy romány a povídky, které zpravidla líčí bolestnou srážku naivně upřímných, vnitřně čistých Američanů s pletichami Starého světa, byly mnohokrát citlivě zfilmovány. V češtině se ale dosud dočkaly uvedení sotva z poloviny. Autor próz Listiny Aspernovy (1888), Co všechno věděla Maisie (1897) či Washingtonovo náměstí (1880) proslul i jako strůjce viktoriánských duchařin, například enigmatické novely Utažení šroubu (1898). Některé další žánrové hříčky spisovatele, jenž své sepětí s ostrovními hodnotami stvrdil roku 1915 přijetím britského občanství na protest vůči liknavému postoji USA k válce, shrnuje český výbor Strašidelné příběhy (č. 2012).

„Veškerá propaganda je lež, i když se zrovna říká pravda. Nemyslím si, že na tom záleží, pokud člověk ví, co dělá a proč to dělá.“Pomocí deníkových záznamů přibližuje Orwell válečné roky 1940–1942 z prostředí Británie. Na pozadí všedních dní popisuje německé bombardování Londýna, napjatou politickou situaci, pokrytectví anglické vyšší třídy a přidává i své osobní úvahy a inspirativní myšlenky. Válečné deníky přináší netradiční pohled na část druhé světové války očima vrcholného anglického spisovatele. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair (1903-1950), byl britský novinář, esejista a spisovatel. Ve svých dílech se zabýval kritikou totalitarismu a vyzdvihováním ideálů demokratického socialismu. George Orwell se narodil v Indii, jež byla tehdy součástí britského impéria, a jeho otec Richard Walmesley Blair zde pracoval jako úředník. Když bylo Orwellovi kolem jednoho roku, odvezla ho jeho matka Ida Mabel Blairová do Anglie. Vyrůstal v Oxfordshiru a podle místní říčky Orwell si později dal pseudonym. Vystudoval soukromou střední školu a prestižní Eton College. Jelikož mu rodiče nemohli platit studium na univerzitě, začal v roce 1922 pracovat pro Indickou imperiální policii v tehdejší Britské Indii (v Barmě). Zde jsou počátky jeho nenávisti k imperialismu a také se zde začal klonit k levicové politice. Své zážitky popsal v románové prvotině Barmské dny (anglicky Burmese Days) vydané v roce 1934. V roce 1927 se Orwell vrátil zpět do Anglie, začal psát eseje a pracovat jako novinář. Nějakou dobu žil na ulici jako tulák a pohyboval se mezi spodinou společnosti. Zkušenost zúročil například v knize Na dně v Paříži a Londýně (anglicky Down and Out in Paris and London) vydané v roce 1933. Politické události v Evropě se ho silně osobně dotýkaly, a tak se stal socialistou, antifašistou a kritikem všech nedemokratických politických tendencí. Po roce 1936 se jako dobrovolník zapojil do španělské občanské války, kde bojoval na vládní straně v jednotkách milicí POUM (Dělnické strany marxistického sjednocení). Zážitky z působení ve španělské občanské válce popsal v knize Hold Katalánsku, v níž líčí i těžké zranění z 20. května 1937, kdy byl zasažen do krku fašistickým odstřelovačem. V roce 1938 žil půl roku v Maroku. Do roku 1940 psal recenze na knihy pro Nový anglický týdeník. Druhé světové války se neúčastnil kvůli vleklé tuberkulóze. V roce 1940 zahájil práci pro BBC a svými komentáři pilně přispíval do novin a časopisů. Toto zaměstnání opustil v roce 1943. V roce 1945 napsal svůj vrcholný román Farma zvířat, který je satiricko – alegorickým obrazem vývoje v Rusku v první polovině 20. století a těsně před svou smrtí roku 1949 vydal svůj asi nejznámější román 1984. Zemřel na tuberkulózu ve věku 46 let.

Výbor z povídek Guy de Maupassanta, jednoho z nejslavnějších francouzských spisovatelů 2. poloviny 19. století, vybral, uspořádal a nově přeložil Jiří Žák. Sbírce vévodí Kulička, příběh nevěstky, která svou lidskostí a nefalšovaným vlastenectvím zahanbí licoměrné, sobecké měšťáky, která byla poprvé vydána roku 1880 v souboru Médanské večery. Kulička je autorova novelistická prvotina a francouzský kritik A. Thibaudet o ní výstižně poznamenal, že Maupassant „nenapsal už nikdy nic lepšího jenom proto, že dokonalost se prostě překonat nedá“. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Guy de Maupassant (1850-1893) byl francouzský povídkář, romanopisec a dramatik, představitel literárního realismu a naturalismu. K hlavním tématům jeho knih patří láska, příroda a sport, život na normandském venkově, každodenní život pařížského měšťanstva a úředníka, prusko-francouzská válka z roku 1870, ale často také hrůza, strach a šílenství. Hrdinové příběhů Maupassanta jsou stejně tak venkované, měšťané a aristokraté jako deklasované živly a prostitutky. Jeho studium práv v Paříži přerušila prusko-francouzská válka, v níž bojoval. Na jeho literární začátky dohlížel spisovatel Gustave Flaubert, který se znal od dětství s jeho matkou. Ten ho také seznámil s jinými spisovateli, např. se Zolou nebo Turgeněvem. Po zhoršení finanční situace rodiny pracoval Maupassant od roku 1872 jako úředník na různých ministerstvech. Od roku 1882 se jako úspěšný autor mohl již zcela věnovat literatuře. Okamžitý úspěch povídky Kulička uveřejněné ve Večerech médanských, předurčil Maupassantovu uměleckou dráhu prozaika. V krátkém, ale velmi plodném tvůrčím období let 1880 – 1891 napsal přes tři sta povídek, šest románů, tři divadelní hry a tři cestopisy. Kromě toho také stovky studií, předmluv, novinových článků a kronik. Od konce 80. let se u autora začaly projevovat příznaky duševní choroby. Zemřel na progresivní paralýzu v psychiatrické léčebně v Paříži.    

1984 - dnes již klasické dílo antiutopického žánru, je bezesporu jedním z nejpozoruhodnějších románů 20. století a brilantní analýzou všech totalitních systémů. "Anti-utopie" má i svého "antihrdinu". Je jím Winston Smith, obyčejný, ne příliš statečný člověk, který si nepřeje nic světoborného: chce jen poznat skutečnou, nezmanipulovanou podobu minulosti, věřit tomu, co vidí na vlastní oči a mít svobodu tvrdit, že dva a dva jsou čtyři. Tyto elementární nároky jsou však přímým ohrožením moci postavené na lži, a proto je Winstonova vzpoura proti obludnému organismu, jehož je nepatrnou buňkou, předem odsouzená k nezdaru. Přesto mu autor vkládá do úst jistou naději, působivější o to, že vyslovenou v mučírně: „Nějak už vám to selže, něco vás zdolá. Život vás zdolá.“Orwell napsal tento román v roce 1949. Na rozdíl od mnohých v té době nepodlehl euforii poválečného optimismu vyhlídek na věčný mír a jeho dílo je sugestivním obrazem politické perverze, kterou končí v dějinách každé revoluční hnutí. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair (1903-1950), byl britský novinář, esejista a spisovatel. Ve svých dílech se zabýval kritikou totalitarismu a vyzdvihováním ideálů demokratického socialismu. George Orwell se narodil v Indii, jež byla tehdy součástí britského impéria, a jeho otec Richard Walmesley Blair zde pracoval jako úředník. Když bylo Orwellovi kolem jednoho roku, odvezla ho jeho matka Ida Mabel Blairová do Anglie. Vyrůstal v Oxfordshiru a podle místní říčky Orwell si později dal pseudonym. Vystudoval soukromou střední školu a prestižní Eton College. Jelikož mu rodiče nemohli platit studium na univerzitě, začal v roce 1922 pracovat pro Indickou imperiální policii v tehdejší Britské Indii (v Barmě). Zde jsou počátky jeho nenávisti k imperialismu a také se zde začal klonit k levicové politice. Své zážitky popsal v románové prvotině Barmské dny (anglicky Burmese Days) vydané v roce 1934. V roce 1927 se Orwell vrátil zpět do Anglie, začal psát eseje a pracovat jako novinář. Nějakou dobu žil na ulici jako tulák a pohyboval se mezi spodinou společnosti. Zkušenost zúročil například v knize Na dně v Paříži a Londýně (anglicky Down and Out in Paris and London) vydané v roce 1933. Politické události v Evropě se ho silně osobně dotýkaly, a tak se stal socialistou, antifašistou a kritikem všech nedemokratických politických tendencí. Po roce 1936 se jako dobrovolník zapojil do španělské občanské války, kde bojoval na vládní straně v jednotkách milicí POUM (Dělnické strany marxistického sjednocení). Zážitky z působení ve španělské občanské válce popsal v knize Hold Katalánsku, v níž líčí i těžké zranění z 20. května 1937, kdy byl zasažen do krku fašistickým odstřelovačem. V roce 1938 žil půl roku v Maroku. Do roku 1940 psal recenze na knihy pro Nový anglický týdeník. Druhé světové války se neúčastnil kvůli vleklé tuberkulóze. V roce 1940 zahájil práci pro BBC a svými komentáři pilně přispíval do novin a časopisů. Toto zaměstnání opustil v roce 1943. V roce 1945 napsal svůj vrcholný román Farma zvířat, který je satiricko – alegorickým obrazem vývoje v Rusku v první polovině 20. století a těsně před svou smrtí roku 1949 vydal svůj asi nejznámější román 1984. Zemřel na tuberkulózu ve věku 46 let.

Na svém románu Proces začal Kafka pracovat již v roce 1914, prvního vydání se však toto dílo dočkalo až po autorově smrti, roku 1925. Zavádí nás do fantomatického, a přesto přesně viděného světa - do světa, v němž věci odporují logice všedního života a podléhají zákonitostem tíživého snu. V den svých třicátých narozenin se prokurista velké banky Josef K. probudí a ke svému překvapení zjistí, že dva neznámí muži vnikli do jeho bytu, aby jej zatkli, protože je obžalován pro neznámé provinění před záhadným soudem. Začíná rok trvající proces, v němž se průměrný úředníček musí utkat s neviditelným mocenským aparátem, s dusivou byrokracií, z níž pozná jen nejspodnější příčky, s přezíravostí okolí...To vše v něm vzbudí sic enejasný, ale nutkavý pocit vlastní viny. Kdo jej soudí a proč? ptá se čtenář společně s protagonistou románu, a přesto - anebo snad právě proto -že tato otázka zůstává až do poslední stránky bez odpovědi, je Kafkův Proces jedním z nejvýznamnějších literáráních obrazů odrážejících atmosféru pohnutého dvacátého století.

Román o životě,lásce a smrti. Jeden z prvních francouzkých realistických románů, který vypráví nejen o velké lásce dvou mladých lidí, ale líčí také poměry ve Francii za vlády Ludvíka XV. Hrdinka románu se stala nesmrtelnou literární postavou, jež inspirovala četné další umělce, básníky, hudebníky i malíře. Byla předlohou ke stejnojmené rozsáhlé básni národního umělce V. Nezvala.

Klasická novela zrcadlící život ve viktoriánské Anglii. Tragický, milostný příběh o rozporu mezi láskou a povinností či slibem. Susan Dixonová je pohledná mladá dívka, jež strávila svůj dosavadní život na farmě Yew Nook v anglickém Westmorelandu. Smrt matky ji sice zasáhne, ale na truchlení nemá příliš mnoho času – musí zvládat péči o domácnost i nepříliš inteligentního mladšího bratra Willieho… a čas si najde i na lásku. Její svazek s pohledným, byť poněkud povrchním farmářským synkem Michaelem Hurstem se zdá být tou nejpřirozenější i nejsladší věcí na světě…Ovšem pak do její rodiny vtrhne zákeřná nemoc. Ona sama ji překoná bez následků, ale otec umírá a z Willieho se stává nesvéprávná přítěž. Susan se ho nechce vzdát, vždyť dala umírající matce slib, že ho nikdy neopustí. Avšak Michael má jiné představy o společném životě, a čím víc na Susan tlačí, tím víc se v jejích očích odcizuje. Susan, zmítaná mezi láskou k Michaelovi a smyslem pro pokrevní povinnost, si nakonec volí to druhé. Své rozdrásané srdce se snaží zahojit každodenní tvrdou prací. Leč ani smutné dny s šíleným a občas agresivním bratrem na osamělé farmě nejsou tou poslední ranou, která ji má v životě potkat. A tak se kdysi krásná dívka mění ve hrdou a zklamanou ženu, zoufale bránící to poslední, co jí v životě zbylo. Dočká se ještě lásky? A bude její oběť jednou odměněna? Odpovědi vetkla slavná anglická autorka Elizabeth Gaskellová do této rozsahem nevelké, ale emocemi překypující novely, do níž se můžete – díky citlivému překladu Jany Srbové – vůbec poprvé začíst i ve svém rodném jazyce. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Elizabeth Cleghorn Gaskellová (29. září 1810 v Londýně – 12. listopadu 1865 v Holybourne) dosáhla v anglosaském světě takové obliby, že je často nazývána „Mrs. Gaskell – paní Gaskellová“ (byť důvodem je i to, že se takto sama podepisovala). Její dílo, časově spadající do viktoriánského období, je věrným otiskem života mnoha společenských vrstev, včetně těch nejchudších. To platí zejména o sociálním románu Mary Bartonová, v němž se také projevuje její myšlenkový příklon ke křesťanskému socialismu, stejně jako o dílech Ruth a Sever a Jih. Později se však zabývala spíše tvorbou zasazenou do patriarchálního světa maloměsta a venkova – sem patří romány Manželky a dcery a Cranford. Opomenout bychom neměli ani obsáhlý Život Charlotty Brontëové, který, ač obsahuje některé subjektivně zabarvené pasáže, je cenným svědectvím blízké Charlottiny přítelkyně. Pocházela z rodiny duchovního a posléze státního úředníka Williama Stevensona. Její matka Elizabeth Hollandová zemřela krátce po jejím narození a otec ji dal na vychování sestře zesnulé matky Hannah Lumbové. Strávila tak většinu dětství v Knutsfordu v hrabství Cheshire, jenž je předobrazem románového Cranfordu. Se svým manželem, duchovním a literátem Williamem Gaskellem, měla pět dětí. Žila s ním nejprve v Manchesteru, což jí poskytlo inspiraci pro sociální romány, a posledních patnáct let života ve vile v Plymouth Grove, kde napsala téměř všechny své knihy.

Bouřlivá dvacátá! Věk ženských lýtek zadýchaných jazzem, věk technického pokroku a propastných sociálních rozdílů, léta uvolněných mravů a prohibice. O Americe paradoxů začal Francis Scott Fitzgerald psát v polovině roku 1924. Pobýval tehdy na Francouzské riviéře nebo v Paříži, kde se scházel s Ernstem Hemingwayem, Gertrudou Steinovou a dalšími, kteří se považovali za součást tzv. ztracené generace. Velký Gatsby je v pořadí třetím Fitzgeraldovým románem. Poprvé vyšel v New Yorku v roce 1925 a byl oceněn kritiky i čtenáři. Dodnes stojí v čele literárních skvostů dvacátého století a bývá označován i za vrchol tvorby samotného Fitzgeralda.

Další z pokladů erotické literatury sestává ze dvou povídek, které v českém překladu vycházejí vůbec poprvé. Vyprávějí o rozverné babičce a o nezbedných dobrodružstvích strýce Waltera. Obě byly, stejně jako novela Lady Fuckingham, poprvé publikovány v erotické revue The Pearl, která vycházela v prudérní Anglii v letech 1879 a 1880. Objevila se nečekaně a její iniciátoři jsou dodnes obestřeni tajemstvím. Šířila se mezi nejvybranější společností z vysokých kruhů a po vydání osmnáctého čísla za stejně tajemných okolností zanikla.

Zweigův světově proslulý dramatický román nás zavede do zapadlého a nudného posádkového městečka staré monarchie, kde důstojníci tráví volný čas po kavárnách a vinárnách. Chudý poručík Hofmiller je jakousi náhodou pozván do místního zámku na "diner" pro přátele a známé. Omámen opulentní nádherou zámeckého prostředí si uprostřed zábavy náhle uvědomí, že opomněl vyzvat k tanci dceru hostitele. Chce své faux pas rychle napravit a v rozčilení si nevšimne, že dívka za stolem je ochrnutá. Mladík se snaží svoji neobratnost odčinit, místo toho se ale zaplétá do kliček vlastních dobře míněných konvenčních lží a ještě konvenčnějších obav z odsudku důstojnických kamarádů. Vzbudí v postižené dívce lásku, kterou neumí a ani nechce opětovat, a protože citlivě vnímá její smutek a osamělost, nechá se unášet vlastním soucitem - s tragickými důsledky. Rozporuplné a netrpělivé je lidské srdce, říká autor. Je soucit zbabělý, který se chce zbavit trapného dojetí cizím neštěstím. Ale je i soucit tvořivý, který je odhodlán trpělivě a účastně vytrvat až do konce svých sil a možná i za něj. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Stefan Zweig (1881 –1942) byl rakouský prozaik židovského původu, esejista, básník a překladatel z francouzštiny a angličtiny do němčiny. Jeho otec, původem moravský Žid usazený ve Vídni, podnikal v textilnictví; matka pocházela z vlivného, bohatého, kulturně založeného rodu a vyrostla v Itálii. Ještě jako dvacetiletý student vydal sbírku básní s názvem Stříbrné struny, ale na dalších šest let se odmlčel. Absolvoval filosofii, germanistiku a romanistiku v Berlíně a v roce 1904 ve Vídni získal titul doktora filozofie. Často cestoval, zejm. do Francie, Anglie a Belgie, ale v pozdějších letech navštívil také Indii, Ceylon, Barmu a Spojené státy americké.  Jeho literární tvorbu ovlivnila psychoanalýza, osobně se přátelil se Sigmundem Freudem. Od mládí se hlásil k idejím humanismu, pacifismu a kosmopolitismu, který však spojoval s úctou ke svébytnosti různých národů. Zpočátku se věnoval dramatické tvorbě, později začal psát novely a eseje, věnoval se překladům.  Během 1. světové války žil ve Vídni, kde pracoval v archivu Ministerstva války. Na začátku první světové války vykazoval vlastenecké smýšlení, jež zasáhlo mnohé Němce a Rakušany.  Spolu s intelektuály jiných národností, např. Romainem Rollandem, se zapojil do mírového hnutí; pomocí novinových článků i literárních děl (drama Jeremiáš) upozorňoval na nehumánnost války.  Roky 1919 až 1934 prožil v Salzburku, kde zakoupil dům na Kapucínském vrchu a oženil se s Friderikou Marií von Winternitzovou. Během této doby vznikla podstatná část jeho díla. V r. 1934 Salzburk opustil a rozešel se i s rodinou. Po připojení Rakouska v roce 1938 emigroval do Velké Británie. Psal, pořádal přednášková turné a vystupoval proti fašismu. V roce 1941 odjel se svou druhou ženou a spolupracovnicí Lottou Altmannovou do brazilského města Petropolis, kde společně dobrovolně ukončili svůj život poté, co se k němu dostaly zprávy o ničení kulturních hodnot nacisty.  Zweigovy postavy jsou mistrně psychologicky zobrazeny a mnohdy se ocitají (často vlivem těžko ovlivnitelných vnějších dějinných souvislostí – válka, inflace, fašismus) ve svízelných situacích. Jeho literární odkaz zahrnuje eseje, dramata, novely i biografické romány.

Na prahu ráje, dokonale vystavěný román – výkřik vytrysklý ze srdce třiadvacetiletého F. S. Fitzgeralda – katapultoval autora k literární slávě a určil jeho další životní osudy: Když se na obzoru objevil komerční úspěch, rozhodla se jeho milovaná Zelda, že nezruší zasnoubení. Vezmou se za osm dní po vydání knihy.Autobiografický román líčí intelektuální, duchovní a erotické zrání příliš romantického mladého hrdiny v třpytivém zlatém věku jazzu dvacátých let. Zároveň v něm nacházíme nadčasový příběh energického, hledajícího mládí a jeho nedůvěry k ostatnímu světu. Neodolatelné vyprávění kolísající mezi něhou a cynismem se upíná k nevyčerpatelné, třebaže tolikrát zrazené mladistvé víře v budoucnost, v přízeň času a osudu – to vše s intenzitou, která řadí Fitzgeralda mezi největší světové spisovatele.

Něžná je noc, Fitzgeraldův fascinující psychologický román o úskalí lásky a sebelásky patří spolu s jeho kultem opředenou impresionistickou novelou Velký Gatsby k vrcholům světové literatury. Dějově bohaté, čtivě a zábavně napsané dílo zalidněné pronikavě vykreslenými postavami vyniká zároveň jako hluboká sonda do nejzazších končin individuální lidské existence. V roztančené době divokých večírků sledujeme mladého talentovaného lékaře – psychiatra, jenž v sobě cítí dar empatie i poslání pomáhat narušeným lidským bytostem. Ty je třeba milovat profesní odosobněnou láskou, a mladý doktor chce být za svou laskavost milován. Stává se bavičem i utěšitelem svých zámožných krajanů, kteří v Evropě hledají osvobození od dosavadních ctností povinnosti a sebeovládání. V osudovém vztahu k mladé pacientce z miliardářské rodiny jej život strhává do neovladatelného víru. Ernest Hemingway o tomto románu právem prohlásil: „Můžeme se tomu divit, ale při pohledu zpět Něžná je noc promlouvá čím dál víc k našim současníkům.“ Román přinášíme v novém, moderním překladu Alexandra Tomského. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Francis Scott Fitzgerald (1886–1940) byl americký spisovatel často označovaný za autora tzv. jazzového věku a jeden z nejvýznamnějších představitelů ztracené generace. Pocházel z rodiny irských přistěhovalců, což se promítlo i do jeho tvorby. Studoval v New Jersey a Princetonu. Brzy po studiích se stal mluvčím mladé generace proti pokrytectví dospělých. V románech a povídkách „jazzového věku“ zobrazil dvacátá léta, jak je prožívala zlatá mládež. Roku 1917 opustil školu a vstoupil do armády. Ze strachu, že zemře, napsal několik týdnů před narukováním knihu The Romantic Egotist. Oženil se s Zeldou Sayrovou (ta později trpěla schizofrenií). Zelda byla, mírně řečeno, výstřední. Vedl s ní velice náročný život. Protože jeho způsob života stál výrazně více, než vydělal, začal psát krátké příspěvky do Saturday Evening Post. Později, pro velké zadlužení, a to nejen u přátel, ale i u nervového sanatoria, přijal Fitzgerald práci hollywoodského scenáristy. Dnes je FSF celosvětově považován za jednoho z nejlepších amerických spisovatelů dvacátého století. Mnoho jeho děl bylo i zfilmováno, například Velký Gatsby nebo Podivuhodný případ Benjamina Buttona.

Zvedněme hlavu z proudu dní, kterým se necháváme nést, a rozhlédněme se – kam to vlastně máme namířeno? K úvahám potřebujeme klid, tak opusťme město přeplněné lidmi. Bude stačit pouť lesem, při které nohama rozhrnujeme listí? Aspoň jediný tichý týden přemítat v lesních samotách!„Člověk je tím bohatší, čím méně má věcí, o které se musí starat. (…) Šel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žít uvážlivě, utkat se s podstatou života… Nechtěl jsem žít tím, co není život, vždyť žití je cosi tak vzácného, a nechtěl jsem žít odevzdaně – to jen kdyby nic jiného nezbývalo. Přál jsem si žít všemi smysly a zcela vysát morek života, žít tak zásadově a spartánsky, abych se odpoutal od všeho, co není život.“Thoreau líčí život spjatý s přírodou, dva roky prožité uprostřed massachusettských lesů ve srubu postaveném vlastníma rukama. Jeho pohled je inspirující a naléhavě aktuální…

Dramatický milostný příběh Dáma s kaméliemi se odvíjí kolem jedné z princezen pařížského elegantního polosvěta, dvacetileté Markéty Gautierové. Je krásná, muži ji obletují a zahrnují luxusem, a také skandály. A ty ale nemyslí, ani na hrozivou nemoc, kterou se jí zatím daří tajit – až do setkání s Armandem. V lásce, které propadnou, objevují pocit naprostého souznění, dokonalého splynutí. Markéta je poprvé v životě svobodná, nemusí předstírat a lhát. Když se však Armand dostane pod tlak rodinných vazeb a společenských konvencí, ocitne se její život na tragické křižovatce. Lež se stává její osudovou obětí a vede k tragédii… Podle knihy bylo dodnes natočeno třiadvacet filmů, v nichž Markétu hrály například Isabelle Adjani, Sarah Bernhardt, Lillian Gish, Greta Garbo nebo Isabelle Huppert. Jímavý příběh se stal námětem pro Verdiho operu La Traviata, inspiroval také Ennia Morriconeho a z výtvarníků třeba Alfonse Muchu.

"První moderní anglická autorka" "Mladší sestra Shakespearova" to jsou jen dva z mnoha lichotivých atributů, jimiž obdivovatelé vzdávají hold autorce, která už víc jak dvě století poutá neutuchající lásku vděčných čtenářů. V dobách, kdy ženy bývaly křehké květinky a mladé dívky často interesantně omdlévaly, vytvořila Jane Austenová ve své Emmě hrdinku z jiného kadlubu. Když v útlém mládí ztratí matku a na otce, slabošského hypochondra, nelze spoléhat, ujme se správy věcí na rodném panství sama a nároky, které na ni nelehká situace klade, vypěstují v bystré dívce vlastnosti suverénního generála. Jen ona všemu rozumí, jen ona ví, co je pro každého dobré. Tímto způsobem ovšem kráčí od maléru k maléru a často pěkně zavaří i těm, kterým upřímně chtěla pomoci. Ale protože jí nechybí dobré srdce, časem zmoudří a pochopí, kde hledat v životě ty pravé hodnoty. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jane Austenová (1975-1817) byla anglická spisovatelka, zakladatelka moderního rodinného románu v anglické literatuře.Narodila se v rodině duchovního. Studovala krátce na soukromých středních školách v Oxfordu a Readingu. Další vzdělání a vztah k literatuře získala především četbou anglických a cizích autorů. Pro úzký okruh rodiny psala Jane Austenová již od patnácti let krátké prózy, básně i dramatické scény. Nikdy se neprovdala, po smrti otce žila s matkou a sestrou v Southamptonu, později v Chawtonu. Zde se věnovala rozsáhlejší tvorbě, připravovala se k vydání svých děl, většinu z nich několikrát přepracovávala. Její díla vycházela za jejího života anonymně, s jejím jménem byla vydávána až po její smrti. Plného pochopení dosáhla až ve dvacátém století. Ve většině románů Jane Austenové je ústředním motivem myšlenkové a emociální zrání mladé hrdinky. Zkoumá svět z ženského hlediska, vychází ze znalostí lidské povahy. Vytváří ve svých románech životné postavy, nedostatky jejích hrdinů vycházejí především ze špatné rodinné výchovy. Všechny její zápletky se zabývají láskou, i když o ní zřídka přímo hovoří.

Slavný román Nebezpečné známosti francouzského spisovatele Choderlose de Laclose (17411803) už víc než dvě století strhuje čtenáře příběhem rafinovaně předstírané lásky, jež je pouze vypočítavou a krutou hrou. Dva hlavní aktéři, markýza de Merteuil a vikomt de Valmont rozdmýchávají milostné city svých obětí, které ze msty nebo pro zábavu vtahují do svých nemilosrdných hrátek. Kořením příběhu jsou jejich neuvěřitelně vykalkulované spletité strategie, aristokratický cynismus, ale i velmi trefná analýza matoucích citů, které nakonec zničí i oba konspirátory lásky.

William Shakespeare se proslavil zejména jako autor řady divadelních her, jeho tvorba ale zarhnuje i díla básnická, zejména pak 154 sonetů představených v této sbírce. Kromě milostných vyznání se texty dotýkají i témat jako plynutí času, smrt či erotická touha, naráží ale i na dobové politické události či lásku záměrně zesměšňuje. Některé básně psané mladému muži či bez jasného adresáta vedly k dohadům o Shakespearově bisexualitě, v jiných částech se autor obrací na záhadnou "temnou dámu" či básníka, se kterým soupeří - i po několika stech letech bádání však přesnou identitu žádného z nich neznáme. Ačkoli jsou Shakespearovy sonety výrazově i formálně dokonalou ukázkou alžbětinské literatury, jejich témata jsou nadčasová a snadno dokáží oslovit i dnešního čtenáře.

"První moderní anglická autorka" "Mladší sestra Shakespearova" to jsou jen dva z mnoha lichotivých atributů, jimiž obdivovatelé vzdávají hold autorce, která už víc jak dvě století poutá neutuchající lásku vděčných čtenářů. Není pochyb o tom, že hrdinkou románu Pýcha a předsudek, Lízinkou, je sama Jane Austenová. Přestože prožila tak typicky nekonfliktní život (nikdy se ne provdala a jediné nabídnutí k sňatku prý během hodiny odmítla), neodráží se v jejím díle žádná osudová hořkost. Zdá se, že se ze své pozice dcery bez věna, a tudíž dívky bez zvláštních šancí na lepší sňatek, spíš nesmírně bavila - asi jako člověk, který v divadle sleduje zábavnou komedii. Přidáním ironického podtextu posunula románovou tvorbu ze sfér naivního realismu o několik generací dopředu. Víc než půldruhého století je doba, která dovedla pohltit stovky literárních děl, jimž se při zrodu prorokovala nesmrtelnost; a byla to díla s daleko efektnějšími a vzrušivějšími náměty než Pýcha a předsudek. Jemné kouzlo Jane Austenové má svůj stálý vděčný okruh čtenářů a každá nová generace autorčin odkaz objevuje po svém, v nových barevných odstínech a v novém lesku. Jane Austenová je považována za největší autorku anglické prózy. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jane Austenová (1975-1817) byla anglická spisovatelka, zakladatelka moderního rodinného románu v anglické literatuře.Narodila se v rodině duchovního. Studovala krátce na soukromých středních školách v Oxfordu a Readingu. Další vzdělání a vztah k literatuře získala především četbou anglických a cizích autorů. Pro úzký okruh rodiny psala Jane Austenová již od patnácti let krátké prózy, básně i dramatické scény. Nikdy se neprovdala, po smrti otce žila s matkou a sestrou v Southamptonu, později v Chawtonu. Zde se věnovala rozsáhlejší tvorbě, připravovala se k vydání svých děl, většinu z nich několikrát přepracovávala. Její díla vycházela za jejího života anonymně, s jejím jménem byla vydávána až po její smrti. Plného pochopení dosáhla až ve dvacátém století. Ve většině románů Jane Austenové je ústředním motivem myšlenkové a emociální zrání mladé hrdinky. Zkoumá svět z ženského hlediska, vychází ze znalostí lidské povahy. Vytváří ve svých románech životné postavy, nedostatky jejích hrdinů vycházejí především ze špatné rodinné výchovy. Všechny její zápletky se zabývají láskou, i když o ní zřídka přímo hovoří.

Soubor „neholmesovských“ mystických povídek klasika britské i světové literatury sira Arthura Conana Doyla. Na A. C. Doylea vzpomínáme především jako na tvůrce světoznámé postavy detektiva Sherlocka Holmese, což by jeho samotného sotva potěšilo. Tento svazek zahrnuje Doyleovy prózy s tajemstvím, a to v moderním a jiskřivém českém překladu. Dvě z nich vycházejí v českém překladu vůbec poprvé: Záhada údolí Sasassa a Strašidlo pro Goresthorpe Grange. První jmenovaná je vůbec první prózou, kterou kdy autor ve svých dvaceti letech publikoval, a to původně anonymně v časopisu Chambers’s Journal (1879); druhá, jež za jeho života nikdy nevyšla (vznikla asi v roce 1877, ale rukopis byl nalezen až po více než sto dvaceti letech), zase dokládá autorův vytříbený smysl pro humor, který jeho texty obvykle jen lehce podbarvuje – někdy tak lehce, že je téměř nepostřehnutelný a v překladu se bohužel ztrácí. Svazek uzavírá novela Parazit, která reflektuje autorův celoživotní zájem o paranormální bádání.Nechme se okouzlit fantazií a vypravěčským mistrovstvím Arthura Conana Doylea, jehož dílo vyzařuje žíznivou zvědavost, roznícenou fantazii i neuhasitelnou touhu po lepším světě, což ho jednoznačně vřazuje do jednadvacátého století. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Britský spisovatel a publicista sir Arthur Conan Doyle (1859–1930) byl mužem mnoha talentů, renesanční osobností obdařenou charismatem a povahou vskutku dobrodružnou. Původně vystudoval medicínu, ale záhy, údajně pro nedostatek pacientů ve své soukromé praxi, se začal věnovat spisovatelství. Angažoval se v politice a v budování spravedlivé občanské společnosti: kandidoval do parlamentu, zasazoval se o dodržování lidských práv, hájil zájmy své vlasti ve válečných konfliktech i zájmy nespravedlivě stíhaných jednotlivců. Během búrské války působil jako zpravodaj a za tyto zásluhy byl povýšen do šlechtického stavu. Jasnozřivě varoval před hrůzami letecké a ponorkové války, horlivě propagoval stavbu tunelu pod Lamanšským kanálem a zasadil se o vylepšení výstroje britské armády. Věnoval se též sportu, byl například jedním z vůbec prvních řidičů automobilu ve Velké Británii. V rámci duchovního hledačství se stal propagátorem spiritismu, o němž přednášel a publikoval, a třicet let se aktivně účastnil britského spiritistického hnutí. Coby spisovatel byl A. C. Doyle nadmíru pilný a plodný: celkem vytvořil přes tři stovky beletristických děl (včetně 24 románů) mnoha žánrů, jako jsou historie, dobrodružná a vědeckofantastická literatura, detektivky, dramata atd., a více než 1200 prací dalších, k nimž patří eseje, básně, pamflety, novinové články, dopisy určené k uveřejnění v tisku, interview, přednášky aj., týkající se všech výše uvedených témat. Mimo jiné napsal monumentální šestisvazkové Dějiny 1. světové války. Dnes na A. C. Doylea vzpomínáme především jako na tvůrce světoznámé postavy detektiva Sherlocka Holmese. Tohoto literárního hrdinu přivedl na svět roku 1887 v románu Studie v šarlatové.

Slavný dobrodružný, filozoficky založený román o hlubokém přátelství psa Bucka a zálesáka Thortona. Inteligentní a sebevědomý Buck, kříženec bernardýna a skotské ovčačky, si žije v rodině kalifornského soudce královsky – jenže v časech zlaté horečky je po silných psech sháňka, a zloděj Bucka zašantročí překupníkovi, který dodává psy na Daleký sever. V souboji se surovcem vybaveným těžkou holí nemá pes naději: je sice poražen, v duši ale nepodlehne. Když psímu spřežení jednou dojdou síly a bezcitný, tupý majitel Bucka zmlátí do bezvědomí, zálesák Thornton surovce zažene, poklekne vedle psa a drsnýma, laskavýma rukama hledá příznaky zlomených kostí… rozvíjí se hluboké, oboustranné přátelství a láska mezi člověkem a psem.Kolik nebezpečných dobrodružství spolu zažijí! Přejde několik jar a oni najdou mělké ložisko v širokém údolí, kde se jim zlato ukazuje jako povlak žluťoučkého másla po celém dnu rýžovací pánve – to už se ale blíží nejkrutější událost, která Bucka ve společenství lidí postihla. A pouto k člověku se láme…Volání divočiny, světově nejčtenější Londonova kniha, je skvělý dobrodružný román s bohatým, dramatickým dějem a sugestivně podanými povahami lidí a psů. A je to filozoficky založená kniha. To jsou důvody, proč neustále vyvolává vzrušený zájem čtenářů všech věkových kategorií. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jack London, (1876–1916) byl americký spisovatel, který se proslavil svými nejčtenějšími knihami Volání divočiny a Bílý tesák. Od mládí žil dobrodružným životem. Byl námořníkem, zlatokopem, členem pobřežní rybářské hlídky i pirátským lovcem ústřic. Procestoval celé Spojené státy americké jako tulák - hobo. V době zlaté horečky se vydal na Aljašku, kde sice nezbohatl, ale později využil zkušeností ze severu ve svých povídkách a knihách. Začal studovat na univerzitě, studium však nedokončil. Od dětství četl dobrodružnou literaturu, kterou později začal i sám psát. Zpočátku neměl úspěch - jeho styl psaní byl drsný a nezvyklý a pro vydavatele nepřijatelný. Postupně se však prosadil, nejprve svými povídkami z Aljašky a později vydával i romány. Byl socialistou, členem socialistické strany a odborů. Psal námořní povídky, povídky a romány z aljašské přírody a podobně drsných prostředí lidské civilizace. Stal se i válečným zpravodajem v Rusko-japonské válce. Další oblastí byla díla se sociální tematikou. Postupně se stal známým a uznávaným spisovatelem, ve své době zřejmě nejlépe placeným. Zbohatl, postavil si jachtu a vydal se na cestu kolem světa. Žil na svém ranči v Měsíčním údolí v Kalifornii. Přes své velké příjmy měl stálé finanční potíže, celý život také bojoval s alkoholismem (poprvé se opil v pěti letech a od puberty se opíjel pravidelně). Svou závislost výstižně popsal v knize Démon alkohol, která vyšla v roce 1914, dva roky před jeho smrtí. V té době vrcholila v USA abstinenční kampaň a je pravděpodobné, že jeho román přispěl k odhlasování prohibičního zákona. Kvůli nemírnému pití především tvrdého alkoholu měl nemocná játra a ledviny. Proti bolestem užíval morfium, jež mu legálně předepsal lékař; na předávkování morfiem také zemřel. Podle některých spekulací mělo být předávkování záměrné a šlo tedy o sebevraždu. Z vyjádření jeho dcery, z názoru historika a z dopisu, který napsal v den smrti, však vyplývá, že zemřel nešťastnou náhodou. Podle doslovu starého českého vydání Železné paty krátce před smrtí jeho ranč - také významné komunitní centrum - shořel a k jeho smrti přispěla také bída.

Astrální cesty duše odpoutané od mučeného těla Darella Standinga ve slavném románu Jacka Londona. Léta ho vězní v sanquentinské káznici u San Francisca a má zaručeno, že oprátce neujde. A přesto se Darrell Standing tak jako hrabě Monte Cristo odmítá podvolit. Sveřepý ředitel a jeho přičinliví bachaři hrdinovi ordinují svěrací kazajku na celé týdny, avšak houževnatý muž se na podlaze kobky dokáže silou vůle povznést nad katany i nad fyzické utrpení. Darrellova osvobozená duše vzlétá mimo veškeré myslitelné kategorie a na toulkách dějinami světa prožívá únik z reality – mimotělní zkušenost s minulými životy. Příběh dává nahlédnout nejen do krušných poměrů v tehdejším americkém vězeňství, ale též do časů prvních osadníků Divokého západu, do rozmarů rokokové Francie, do pletich středověké Koreje, do dramatické éry Ježíšovy, do mysli trosečníka na pustém ostrově i do příšeří prehistorických lovců. Darrellovy fascinující průlety dějinami lidského rodu zdánlivě mimoděk přidávají to nejpodstatnější: sugestivní zobrazení výjimečného jedince v krajně bezvýchodné situaci, jenž nadevše klade lidskou hrdost. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Jack London, (1876–1916) byl americký spisovatel, který se proslavil svými nejčtenějšími knihami Volání divočiny a Bílý tesák. Od mládí žil dobrodružným životem. Byl námořníkem, zlatokopem, členem pobřežní rybářské hlídky i pirátským lovcem ústřic. Procestoval celé Spojené státy americké jako tulák - hobo. V době zlaté horečky se vydal na Aljašku, kde sice nezbohatl, ale později využil zkušeností ze severu ve svých povídkách a knihách. Začal studovat na univerzitě, studium však nedokončil. Od dětství četl dobrodružnou literaturu, kterou později začal i sám psát. Zpočátku neměl úspěch - jeho styl psaní byl drsný a nezvyklý a pro vydavatele nepřijatelný. Postupně se však prosadil, nejprve svými povídkami z Aljašky a později vydával i romány. Byl socialistou, členem socialistické strany a odborů. Psal námořní povídky, povídky a romány z aljašské přírody a podobně drsných prostředí lidské civilizace. Stal se i válečným zpravodajem v Rusko-japonské válce. Další oblastí byla díla se sociální tematikou. Postupně se stal známým a uznávaným spisovatelem, ve své době zřejmě nejlépe placeným. Zbohatl, postavil si jachtu a vydal se na cestu kolem světa. Žil na svém ranči v Měsíčním údolí v Kalifornii. Přes své velké příjmy měl stálé finanční potíže, celý život také bojoval s alkoholismem (poprvé se opil v pěti letech a od puberty se opíjel pravidelně). Svou závislost výstižně popsal v knize Démon alkohol, která vyšla v roce 1914, dva roky před jeho smrtí. V té době vrcholila v USA abstinenční kampaň a je pravděpodobné, že jeho román přispěl k odhlasování prohibičního zákona. Kvůli nemírnému pití především tvrdého alkoholu měl nemocná játra a ledviny. Proti bolestem užíval morfium, jež mu legálně předepsal lékař; na předávkování morfiem také zemřel. Podle některých spekulací mělo být předávkování záměrné a šlo tedy o sebevraždu. Z vyjádření jeho dcery, z názoru historika a z dopisu, který napsal v den smrti, však vyplývá, že zemřel nešťastnou náhodou. Podle doslovu starého českého vydání Železné paty krátce před smrtí jeho ranč - také významné komunitní centrum - shořel a k jeho smrti přispěla také bída.

Soubor šestnácti povídek, které vznikaly v letech 1902-1910 a zaznamenávají autorovy osobní, fantazií prodchnuté zážitky z cest (kromě jiného také z návštěvy Prahy v roce 1902, a to v povídce Pražský chodec) či svérázné lidové tradice, míhají se jimi mesiáši, záhadní židé, umělci, chudí podivíni i vrahové.  Apollinairovo vyprávění je kolotočem obraznosti a nespoutanosti, které v mnohém předznamenává rodící se surrealismus.

Příběh Swannova láska tvoří samostatný oddíl zasazený do Proustova proslulého rozsáhlého díla Hledání ztraceného času, konkrétně prvního dílu Svět Swannových. Děj se odehrává v Paříži na konci 19. století a zachycuje společenský i vnitřní život Charlese Swanna a jeho setkání s Odette - ženou z polosvěta - i jeho lásku k ní. Na pozadí dokonale vykresleného životního stylu francouzské měšťácké smetánky i bohémy se odehrává příběh velké lásky, jež se postupně proměňuje v žárlivou posedlost.

Federico García Lorca byl španělský básník, dramatik a divadelní režisér. Narodil se ve Fuente Vaqueros v jižním Španělsku úspěšnému majiteli zemědělských pozemků a učitelce. Ačkoli se z počátku chtěl věnovat spíše hudbě, během univerzitních studií se usadil v madridské Residencia de Estudiantes, kde se setkal s dalšími umělci, kteří měli v budoucnu zasáhnout do kulturního vývoje Španělska, mezi jinými např. se Slavadorem Dalím či Luisem Bunuelem. Zde se take začal zapojovat do španělského avantgardního hnutí a psal své první divadelní hry a básně prodchnuté surrealismem, modernismem a andaluským folklorem. V průběhu třicátých let se začal od poezie přiklánět k divadelní tvorbě a v té době vznikly jeho nejznámější hry. Lorca zemřel 19. srpna 1936, podle dostupných informací byl zatčen a zastřelen nastupujícími fašistickými silami, pravděpodobně kvůli špatnému příklonu k socialistické politice a homosexualitě. Tento výbor vychází ze sbírky Lyrika, publikovaé roku 1959 ve Statním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, pro níž výběr básní z originálních sbírek i překlad vyhotovil Lumír Čivrný. Při přípravě  tohoto výboru jsme se rozhodli zařadit sbírky Kniha básní, Zpěv na andaluskou notu, Písně, Básník v New Yorku a Díván sadu Tamarit odrážející Lorcovo rané i pozdější dílo, a to v rozsahu, jak je vybral Lumír Čivrný v původní sbírce.

Román Králův šašek je volným pokračováním románů Královna Margot a Paní z Monsereau, s nimiž tvoří dohromady trilogii Hugenoti z období náboženských válek ve Francii v druhé polovině 16. století. V románu plném diplomacie a dvorských intrik vystupuje jako hlavní postava králův oblíbený šašek Chicot, který prozradí králi Jindřichovi III., že Paříž je vyzbrojena a vévoda de Guise připravuje povstání. Král unikne chystanému únosu a posílá šaška za svým bratrem Jindřichem IV. do Navarrska, kde se Chicot stává svědkem strhující bitvy o město Cahors. Ještě dramatičtější je průběh bitvy u Antverp kde obrovská vlna z odpálených hrází smete velkou francouzskou armádu, od níž uprchne její velitel vévoda František d'Anjou. Toho chce ve jménu pomsty otrávit neznámá dáma. Naplní se odvážná předpověď Floren%tana Reného, že rod Valois přijde o trůn, který má na dosah Jindřich IV. Navarrský?

Román anglického spisovatele Davida Herberta Lawrence z roku 1928 byl ve Velké Británii do roku 1960 zakázán kvůli údajně pornografickému obsahu. Pravdou je, že se autor v textu nijak nevyhýbá erotickým scénám a na svou dobu je líčí značně otevřeně. Jeho kniha však zároveň kritizuje nespravedlivé a nesmyslné rozdělení společnosti, která navíc pokrytecky popírá existenci tělesných potřeb člověka - a to zvláště, jedná-li se o ženu.

V povídce Ne vrah, zavražděný je vinen čtenář nahlédne do mysli mladého muže, jehož přísná otcovská výchova dožene k nejkrajnějšímu činu. Maloměšťákova smrt zachycuje v dobrém i zlém situaci chudé vídeňské rodiny a vypráví o síle vůle, která může aspoň na chvíli přemoci i nemoc a smrt. Tajemství jednoho člověka představuje mimo jiné sžíravou satiru na umělecké kritiky. V povídce Sjezd abiturientů se rychle vytrácí atmosféra nostalgie a na světlo zvolna vyplouvá špatné svědomí, které si hlavní hrdina v sobě od gymnázia nese. Zlá legenda o utržené oprátce nás zavádí do španělské občanské války, kde sledujeme podivuhodný příběh zločince, jemuž se - na rozdíl od tisíců nevinně popravovaných - téměř napřirozeně daří vyhýbat trestu.

Pokračování výboru (první svazek vyšel pod názvem Vraždy v ulici Morgue) z díla Edgara Allana Poa přináší nejen povídky náležející do detektivního a hororového žánru, jako jsou Jáma a kyvadlo či Černý kocour, kterými autor proslul, ale i několik příběhů psaných s čerým humorem. Autorův život ale nebyl příliš veselý - v mládí osiřel, později mu zemřela milovaná mladá manželka, měl sklony k alkoholismu a jako jeden z prvních moderních autorů se snažil uživit výhradně jako spisovatel z povolání, což přes úspěchy u čtenářů neznamenalo v první polovině 19. století velké zisky. Poe zemřel roku 1849 za nevyjasněých okolností.

L.N.Tolstoj byl mistrem psychologické povídky a novely. Toto souborné vydání obsahuje pět jeho novel a povídek; V Příběhu koně (1885) sledujeme život opovrhovaného hřebce, který přesto prožije šťastný život u bohatého knížete, ale ve stáří dožívá nemocný a v zapomnění. Soudní úředník ve Smrti Ivana Iljiče (1886) se dočká života v přepychu, jenže po banálním zranění začne propadat děsu z umírání. Povídka Dva husaři (1856) pojednává o milostném vzplanutí otce a syna ke dvěma ženám a zachycuje rozdíly mezi generacemi i svázanost konvencemi. V povídce Albert (1858) autor popsal geniálního hudebníka-alkoholika, který odmítne nabízenou pomoc a raději zůstane, kým je. Závěrečná Po plese (1903) přináší příběh mladé lásky, která skončí dřív, než se mohla rozvinout…