Literatura faktu

Projekt Lebensborn a pátrání jedné ženy po její pravé identitě. Program Lebensborn, výtvor Heinricha Himmlera, unesl až půl milionu dětí z celé Evropy. Prostřednictvím procesu nazvaného germanizace se měly stát příští generací árijské rasy během druhé fáze konečného řešení. V létě roku 1942 museli rodiče napříč nacisty okupovanou Jugoslávií podrobit své děti zdravotním kontrolám určeným k posouzení rasové čistoty. Jednomu takovému dítěti, Erice Matkové, bylo pouhých devět měsíců, když nacističtí lékaři prohlásili, že je vhodná k tomu, aby byla „dítě Hitlera“. Převezli ji do Německa a umístili k politicky prověřeným pěstounům. Z Eriky se stala Ingrid von Oelhafen. O mnoho let později začala Ingrid odhalovat pravdu o své identitě. Přestože s blížícím se koncem války nacisté mnoho záznamů o projektu Lebensborn zničili, podařilo se jí objevit dokumenty a důkazy, které ji zavedly zpět do místa narození a k její původní rodině. Postupně tak odhalila a zrekonstruovala celý svůj příběh – příběh Hitlerova ukradeného dítěte.  

Monografie časopisu Student, jehož reportáž z mnichovské Svobodné Evropy se stala poslední kapkou pro vstup sovětských vojsk. Vzpomínky tehdejšího šéfredaktora časopisu doplňují fotografické materiály a přetisky článků. Legendární týdeník Student zná snad každý, kdo zažil druhou polovinu šedesátých let. Když s jeho vydáváním souhlasil sám prezident Antonín Novotný, netušil, jak moc mu přeroste přes hlavu. Celostátní týdeník se nestal běžným studentským časopisem, jak by se podle názvu mohlo zdát. Postupně měl až šedesátitisícový náklad, širokou čtenářskou obec i tematický záběr. Především však byl odvážnější než jiné časopisy, jak odpovídalo naturelu jeho mladých autorů. Z napínavého příběhu Studenta a jeho tvůrců vznikla kniha Skoro proti všem. Není jen autentickým svědectvím doby a dramatické etapy v historii české žurnalistiky. Pozorný čtenář v ní rozpozná nejednu paralelu s dneškem; i jako určité varování.  ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- PhDr. Petr Feldstein, narozen 8.12.1943 v Praze v rodině významného českého literáta a překladatele. Novinář, publicista, spisovatel. Absolvent Karlovy univerzity (1966). V letech 1968–1989 za svou předcházející novinářskou a publicistickou činnost politicky perzekvován. Pracoval mj. jako brigádník Českého statistického úřadu, náborář v divadle, studnař, korektor, propagační referent Státního závodiště. Několik knih v té době vydal pod pseudonymy. Od března 1990 v Československé, respektive České televizi jako zástupce šéfredaktora, později dramaturg. Autor a spoluautor televizních dokumentárních seriálů i samostatných dokumentů, převážně se sportovní tematikou. Z publikací a knih vydaných po roce 1990 uveďme Fotbal jménem Masopust (2003, rozšířené vydání 2012), Dědictví po Napoleonovi (2005), A život šel dál (2012), Život plný koní (2013), Utečenci (2014). Spoluautor publikace Zlaté medaile (2012). Z ocenění, která získal, uveďme Cenu Jiřího Kössla (2011), udělenou Českou olympijskou akademií, a Cenu Oty Pavla (2013), udělenou Českým olympijským výborem. Mgr. Tomáš Libánek (*1978) pochází z Hradce Králové, ovšem zamiloval si Pardubice. Dříve se aktivně podílel na rozvoji pardubického zámku a muzea jako vedoucí oddělení kultury a památkové péče Pardubického kraje, kde působil čtyři roky. Nyní je ředitelem Východočeského muzea v Pardubicích.

Sportovní soudy špičkových atletů na fotografiích a v zajímavém čtení. Atletika je díky své rozmanitosti mezi fanoušky velmi oblíbeným sportem a čeští atleti patří v mnoha disciplínách již desítky let k evropské i světové špičce. Obrazová publikace mapuje úspěchy tří generací atletů, jejich cestu na stupně vítězů i chvíle nezdaru a bolesti.První je generace, která závodila na přelomu tisíciletí a někteří z ní se stále atletice věnují, ať už na pozicích trenérů nebo funkcionářů. Druhá, nejobsáhlejší, je generace současných úspěšných medailistů z olympijských her a světových i evropských šampionátů. Třetí je nastupující generace mimořádných mladých talentů, kteří již vynikají ve svých věkových kategoriích a míří k medailovým cílům mezi dospělými.Autoři formou medailonků jednotlivých sportovců rekapitulují jejich atletickou kariéru, od sportovních počátků, přes období zrání, hledání, někdy i pádů, až ke stupňům vítězů na velkých soutěžích.

Nevšední rozhovory Jolany Voldánové z pořadu Kafe s Jolanou v knižní podobě. Osobnosti ze světa kultury a sportu vyprávějí své příběhy, ze kterých je patrné, že nikdo z nás nemá v životě nic zadarmo. Přijměte pozvání na kafe s Jiřím Langmajerem, Zdeňkem Svěrákem, Bolkem Polívkou, Ondřejem Sokolem, Marií Rottrovou, Lucií Bílou a dalšími. Ve svých nevšedních rozhovorech vyměnila Jolana Voldánová studio za kavárny, divadelní šatny, parky či ateliéry. Zjistila, že jedině tam, kde je hostům dobře na duši i na těle, můžou vzniknout nevšední setkání a zajímavé rozhovory. Poznáte, že nikdo z nás nemá v životě nic zadarmo. Dokonce ani ti, kteří dostali do vínku jedinečný talent. Životní zkoušky provázejí každého z nás, ale jen někdo je dokáže beze zbytku využít ve své profesi. Kde ale chybí vášeň, chuť pracovat až do úmoru, touha stále se zlepšovat a schopnost překračovat svůj vlastní stín, tam ani největší talent a chtění nic nezmůžou. Některá setkání u kávy byla až dojemná, některá vtipná a rozverná… V každém případě vám nabízíme trochu jiné rozhovory s lidmi, kteří nechali autorku nahlédnout i tam, kam běžně nikoho nepouštějí…  

MMers, jsou tady! Zákulisí, soukromé fotografie, jedinečná fakta.Biografie Marcuse a Martinuse, kluků, kteří dobývají hudební svět a také srdce mnohých fanynek i fanoušků.Jmenují se Marcus a Martinus Gunnarsenovi a jsou z Norska. Bydlí v Troforsu v kraji Nordland, mají dvě sestry a mámu s tátou. Je jim čtrnáct a chodí do devítky. Hrají fotbal, rádi poslouchají hudbu, tráví čas s kamarády a přes týden musí chodit spát v deset. Jsou docela obyčejní kluci, ale ne všechno je na nich obyčejné. Tohle je jejich příběh. Kniha byla napsána v roce 2016, kdy bylo dvojčatům 14. let. V té době za sebou měli vydání debutového alba Hei s megahitem Eletrisk a zrovna pracovali na albu Together. O rok později o nich byl natočen celovečerní dokumentární film Sammen om Drommen, který zaznamenal dva roky jejich úspěšné kariéry. V roce 2017 získali Marcus & Martinus, jako nejmladší umělci historie v historii Norska, prestižní cenu Spelleman.

Impozantní tank T-10 byl posledním těžkým tankem zařazeným do výzbroje sovětské armády a měl být nástupcem neméně impozantních tanků řady IS. Zcela také odpovídal Stalinově velikášské mentalitě. Obyvatelé Československa měli bohužel tu čest osobně poznat tyto tanky při invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Tvořily rovněž součást divizí rozmístěných na území někdejší Německé demokratické republiky. Tato kniha je podrobnou zprávou o historii a variantách T-10, popisuje jeho vývoj od IS-3, i politiku a komplikace související s jeho výrobou v různých konkurenčních závodech v Leningradu a Čeljabinsku. Je to kompletní příběh T-10 se všemi technickými podrobnostmi, schématy a unikátními více než 300 fotografiemi, který vychází z nedávno odtajněných původních ruských a ukrajinských zdrojů, nechybějí ani nádherné celobarevné kresby.

Máte rádi jazz? Nechte se pozvat na malou knižní jam session se skvělým jazzmanem. Muzikantská duše je velmi křehká a bohémská. Peripetie, které jí připravuje prostý pozemský život, často vedou k veselým epizodám. A co teprve jiskřící vztahy mezi jednotlivými hudebníky. Sám autor se v tomto prostředí pohybuje již mnoho let a vše, co vzešlo z jeho pera, je prověřeno každodenní realitou. Své zkušenosti hudebně teoretické i životní přenesl skvělý jazzový hudebník, skladatel a teoretik do této osobité knížky, v níž s jemným humorem a nadhledem píše o vývoji jazzu, o fungování jazzového orchestru i o proměnách tohoto žánru v české kotlině. Hudební vzpomínky připojili přátelé a kolegové Víta Fialy – Eva Pilarová, Jiří Suchý a Ondřej Suchý. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- JUDr. Vít Fiala  (*1943) je jazzový hudebník (kontrabasista, baskytarista) a hudební skladatel vystudoval původně práva na Karlově univerzitě v Praze. Právníkem však byl velmi krátce, místo světa paragrafů jej zlákal svět hudební. V začátcích své hudební kariéry byl členem Kladenského dixielandu, dále působil v orchestru Lubora (Bory) Kříže, v divadle Quo Vadis, v Miniaturním kabaretu Eduarda Pergnera v pražské kavárně Luxor a v Československém státním souboru písní a tanců. Vystupoval s mnoha jazzovými soubory a spolupracoval s předními hudebními osobnostmi, především se zpěvačkami – s Janou Koubkovou, Evou Pilarovou, Hanou Hegerovou, Vlastou Průchovou, Irenou Budweiserovou, také s Ferdinandem Havlíkem či Petrem Maláskem. Jako skladatel se zaměřuje na jazz a scénickou hudbu. Je autorem například Suity pro saxofonový kvartet History of Jazz, instrumentoval jazzovou operu George Gershwina Porgy a Bess. Filmoví diváci jej znají díky filmu Želary (nominovanému na Oscara v roce 2004), jehož ústřední melodii aranžoval a natočil. Od roku 1995 pořádá dnes již tradiční Mezinárodní jazzové dny v Dubé. Vít Fiala je autorem mnoha písní, vstupuje také jako odborný publicista a lektor, přednáší o hudební tvorbě, kompozici a jazzu. V roce 1997 vydal knihu Aranžérem a skladatelem snadno a rychle, o rok dříve vyšla jeho úspěšná knížka Jak se dělá jazz aneb Mjúzik pípšou, kterou pro všechny fanoušky jazzu a osobitého humoru Víta Fialy připravila Grada v novém vydání.

Martin Bormann (1900–1945) byl jedním z nejvíce nenáviděných nacistických úředníků. Jako vedoucí stranické kanceláře NSDAP s hodností říšského ministra a Hitlerova osobního tajemníka byl obávaným nepřítelem ostatních ministrů, úředníků, soudců a generálů. Bormann se identifikoval s Hitlerovými idejemi rasové politiky, konečného řešení a koncentračních táborů a sám sebe učinil nepostradatelným v roli vykonavatele špinavé práce. Rozhodl tak o osudu milionů lidí. Po Hitlerově sebevraždě se Bormannova stopa ztrácí. V říjnu 1946 byl odsouzen Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku v nepřítomnosti k trestu smrti. V roce 1972 byla v Berlíně nalezena kostra a po tomto nálezu byl Bormann oficiálně prohlášen za mrtvého. Mnoho dokumentů, které osvětlují Bormannův život, bylo zpřístupněno teprve v nedávné době a Volker Koop na jejich podkladu rekonstruuje osobnost provozně druhého nejmocnějšího muže třetí říše. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Volker Koop (*1945) je novinář a historik žijící v současné době v Berlíně. Je autorem početných historických knih a nositelem italsko-německé kulturní ceny Capo Circeo.

První autorizovaný životopis slavné módní návrhářky. Vivienne Westwoodová je jednou z ikon současnosti. Módní návrhářka, aktivistka, spolutvůrkyně punku (a jeho proslulé image), globální oděvní značka, ale také babička, jednoduše opravdová žijící legenda. Obojí – jak její jméno, tak obchodní značka – jsou celosvětově známé. Ve své vlasti, Velké Británii, dosáhla dokonce statutu „Národního pokladu“ jako uznávaná, nebojácná žena, skutečná ikona. Toto je její příběh. Poprvé vylíčený s veškerým půvabem a nádherou, Vivienniným jedinečným vypravěčským stylem, podaný z neočekávané perspektivy a s vášnivou upřímností: „Živí zasluhují respekt. Mrtví zasluhují pravdu. Ian a já se to snažíme splnit a já jsem nadšená, že toto bude můj příběh, příběh, jak ho ještě nikdo nikdy nevyprávěl.“ Poprvé a jedinkrát Vivienne přímo spolupracuje na jedinečných osobních memoárech a autorizované biografii. Promlouvá vlastním hlasem za přispění vzpomínek a výpovědí široké sítě přátel, rodiny i spolupracovníků. Díky skvělé a hluboce vnímavé spolupráci s Ianem Kellym (mimo jiné držitelem ceny za biografii módního excentrika Beau Brummella a svůdce Giacoma Casanovy) přináší tento životopisný příběh pohled historika a Viviennina přítele v jedné osobě, pohled na život a dílo jedné z nejvlivnějších osobností naší doby. Životopis vychází vytištěný ekologickou barvou na FSC papíru, přesně v duchu myšlení Vivienne Westwoodové a její filozofie.  

Z pamětí československého zpravodajského důstojníka.Je pozdní srpen roku 1988. Na Manhattan dopadá odpolední slunce a ve vzduchu je již cítit blížící se podzim. Před půlrokem jsem byl centrálou povýšen po třech letech operativní práce v jednom z nejtěžších západních kontrarozvědných prostředí na zástupce rezidenta, v kódu NATO Acting COS (Chief of Station, v názvosloví KGB je ekvivalentem rezident).Kontakt je na smluveném místě včas, všechno probíhá jako po másle. Naskočí do mého šedého Chevroletu Cavalier s diplomatickou značkou 009 PHD. Je lehce zadýchán a viditelně rozrušen. Buď pospíchal od metra, nebo se něco přihodilo. Jestli ho něco skutečně rozhodilo, muselo to stát za to, protože tenhle chlap je flegmatik. Mé „řemeslo“ mě naučilo trpělivosti, která se mi mnohokrát vyplatila. Čekám tedy, až z tajného spolupracovníka něco vypadne. Když objíždím blok potřetí a on stále mlčí, strčím do něj.„Tak co tě žere?“„Rusové nás prodali,“ konečně pronese. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Ladislav Kubizňák začal žít na dušičkové odpoledne v roce 1949, kdy se narodil v místě soutoku tří řek v Jaroměři, vyrůstal v Broumově a do učení na kováře šel do Hradce Králové. Po Střední průmyslové škole v Náchodě vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a vzdělávací finále zakončil v roce 1987 na New York University v době svého působení v OSN. Po absolvování vojenské služby byl přijat do služeb československé zpravodajské služby a vyslán do USA, kde působil v 80. letech na rezidentuře New York ve funkci Acting COS (Acting Chief of Station). V letech 1999–2010 působil v lotyšské Rize a zabýval se obchodem. Nyní žije ve svém vesnickém obydlí, a protože má čas a trpělivost, stará se především o výchovu svých dětí a vnuků. V únoru roku 2013 kolem svatého Valentýna se autor obchodně zatoulal na Sibiř, kde mu přelétl nad hlavou tzv. čeljabinský meteorit. Do zemské atmosféry vstoupil někde nad Aljaškou a po průletu se za 9 měsíců narodil synek Bruno, o tři roky později další synek André, oba s česko-kuronskou krví v žilách. To přimělo autora, aby sedl a napsal knihu svých vzpomínek.

Povstání v srdci třetí říše a jeho zásadní podíl na ukončení druhé světové války. Porážka Hitlera jako přímý důsledek zrady jeho vlastních lidí. Paddy Ashdown na základě nově otevřených archivů neobyčejně poutavě odhaluje podíl nejvýznamnějších představitelů třetí říše na konci druhé světové války. Líčí jejich dramatické nasazení v boji za svobodnou Evropu, za nějž mnohdy zaplatili životem. Adolf Hitler se během svých posledních dnů, strávených v berlínského bunkru, nemohl vyrovnat se skutečností, že jej zradili vlastní lidé. Z velké části měl pravdu. V roce 1945 byla nacistická armáda rozdrcena na všech frontách, Hitlerův režim se hroutil a mnoho jeho posluhovačů včetně samotného Vůdce ušlo spravedlivému trestu. Ale ještě předtím, než válka vůbec začala, se v Německu spojila skupina vysoce postavených osobností s odhodláním Hitlera za každou cenu zastavit.Paddy Ashdown ve své knize poprvé vypráví příběhy lidí, kteří stáli na samém vrcholu Hitlerova Německa a snažili se nejprve předejít druhé světové válce a po jejím vypuknutí neúnavně pracovali na sabotáži Vůdcova vítězství. Na základě nově zveřejněných dokumentů se objevují opakované pokusy těchto konspirátorů varovat Spojence před Hitlerovými megalomanskými plány. Hlavní osou knihy je činnost velitele Abwehru admirála Wilhelma Canarise, jíž sabotoval Hitlerovu politiku, spřádal plány na jeho likvidaci a také umožnil systematický průchod klíčových vojenských tajemství třetí říše do Londýna, Washingtonu a Moskvy prostřednictvím špionážních sítí MI6, OSS (předchůdce CIA) a ruské rozvědky se sídlem ve Švýcarsku. Od roku 1943 vynakládali členové těchto skupin soustředěné úsilí na to, aby Německo uzavřelo s jednotlivými západními mocnostmi mír. Okamžitým ukončením války by se zajistilo, že východní Evropa nespadne do sovětského područí.Autor nabízí pohled za oponu zdánlivě jednotné třetí říše a odhaluje, že bombové atentáty na Hitlera, jimž se dostalo tolik pozornosti, byly ve skutečnosti jen malou částí mnohem rozsáhlejšího příběhu – příběhu, v němž špičky německého státu využily všech dostupných prostředků, včetně spiknutí, vražd a špionáže, aby zajistily, že Hitler bude poražen. Jejich motivací byla pověst rodné země a udržení liberálních a demokratických hodnot. Pro tyto odvážné spiklence byla současná podoba Evropské unie s ústředním postavením Německa snem, za nějž stojí za to položit život. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Paddy Ashdown (1941-2018) byl voják britského námořnictva a člen britských tajných služeb. Mezi lety 1983 a 2001 byl členem parlamentu a v letech 1988-1999 lídrem liberálních demokratů. Poté, co skončil v čele strany, věnoval se diplomatické kariéře. Později byl jmenován ředitelem mezinárodní samosprávy Bosny a Hercegoviny (2002-2006). Neohroženě prosazoval razantní protikorupční zásahy i penalizaci nejvyšších bosenských politiků kvůli jejich nedostatečné spolupráci s mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. V roce 2006 mu byl udělen Řád svatého Michala a svatého Jiří. Paddy Ashdown vydal od roku 2000 celkem osm úspěšných knih, kromě vlastních deníkových zápisků také historické romány zaměřené na dobu druhé světové války a skryté dění za oponou. Kniha Nein! Spiknutí proti Hitlerovi vyšla v Británii v roce 2018 těsně před jeho smrtí.

Automobilová a motocyklová soutěž Malou dohodou, byla největším motoristickým podnikem organizovaným v meziválečném Československu a v jeho spřátelených zemích. Historicky první knižní publikace věnovaná této motoristické soutěži, jež se jela v září 1937 na trase Praha-Bratislava-Košice-Užhorod-Kluž-Bukurešť-Bělehrad, líčí přípravy a průběh této ojedinělé akce a přináší dosud nezveřejněnou startovní listinu i kompletní výsledky soutěže. Z Prahy odstartovalo 73 automobilů a 58 motocyklů, z nichž 9 mělo postranní vozík, v cíli v Bělehradě bylo klasifikováno 63 vozů, 40 sólových motocyklů a 3 sajdkáry.Není bez zajímavosti, že vítěze tohoto přes 2400 km dlouhého a týden trvajícího klání určila až závěrečná jízda zručnosti na vojenském cvičišti na předměstí Bělehradu.Poutavý příběh ilustruje 170 dobových fotografií, z nichž mnohé jsou publikovány poprvé.

Unikátní vzpomínky legendárního zpěváka a uznávaného existenciálního psychoterapeuta. Dan Horyna – rocková legenda osmdesátých let s neodmyslitelnou přezdívkou Zeppelin. Frontman metalové kapely Vitacit a Merlin. Ještě než z něj vyrostla rocková hvězda, patřil k talentovaným atletům. Byl mistr republiky na 1500 metrů, mířil na olympiádu, ale nakonec s atletikou skončil. Stále nebyl sám se sebou spokojený – chtěl víc. V pouhých sedmnácti letech mu křídla přistřihl komunistický žalář, kde skončil kvůli improvizovanému vystoupení na Karlově mostě, které bylo vyhodnoceno jako provokace komunistického režimu. Horyna byl sice za dva měsíce propuštěn, ale v hledáčku policie už zůstal. Po návratu z vězení byl vyhozen ze školy a ztratil veškeré jistoty, které do té doby měl.Postupně přičichl k drogám, které ho během dvanácti let několikrát dostaly na pokraj života a smrti. Charismatický zpěvák patřil k první pervitinové generaci v Česku. S drogovým démonem bojoval celkem třikrát a kvůli drogám se mu rozpadla tři manželství. Východisko z drogové závislosti našel až díky pobytu v léčebně Červený Dvůr, který mu pomohl v hledání smyslu života.Dnes už přes deset let působí jako vyhledávaný terapeut, vyznává buddhismus a sám úspěšně pomáhá drogově i alkoholově závislým lidem. 

Nerad o sobě mluvil, mnohé zamlčel. Co všechno se ještě o Hanuši Holzerovi dozvíme? Hanuš Holzer (1929–2016) se narodil do dobře situované rodiny, avšak dětství prožil v Terezíně, otec zahynul v Osvětimi. Oč méně se po válce věnoval studiím, o to více času trávil řešením dopravních situací v Praze, podnikal nevídané dálkové jízdy na mopedech, skútrech a motocyklech. Po okupaci v roce 1968 emigrovala rodina do Švýcarska, kde se dobře etablovala. Když Hanuš Holzer dovršil své šedesátiny, přišel listopad 1989 a on se dostal do víru událostí. Byl-li jeho dosavadní život až dosud plný nečekaných zvratů, teprve teď se zdramatizoval. Hanuš Holzer stál v pozadí vstupu koncernu VW do mladoboleslavské automobilky po boku jak předsedy představenstva VW, tak vlády ČR, dojednal dohodu s Baťou, stal se honorárním konzulem v Basileji, působil při nejrůznějších událostech, vždycky nenápadně, pokaždé mimořádně aktivně a efektivně. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- PhDr. Jan Králík (*1954) Pracoval 9 let ve Světě motorů, od roku 1985 působí jako publicista ve svobodném povolání. Je autorem více než čtyřiceti publikací věnovaných historii motorismu a jízdního kola.

Již sedmdesát let probíhá pátrání po ztracených nebo ukradených insigniích Karlovy univerzity. Univerzitní žezla, medaile, zakládací listiny a archiválie zmizely na konci druhé světové války. Dosud se ani nepodařilo zjistit, jestli jsou sedm set let staré symboly, neodmyslitelně patřící k imatrikulacím nebo promocím, ještě na světě. Zveme vás na dobrodružnou pouť pátrání po jejich stopách. Pouť, jejímž cílem možná zatím nebude jejich znovunalezení, ale může jím být alespoň výzva, aby se v bádání pokračovalo. Než se však vydáme na složitou cestu, podobnou hledání jehly v kupce sena, seznámíme se blíže s univerzitou a její historií. Bez pochopení toho, jak vznikla a vyvíjela se, kolika úskalími musela projít, jaké tvrdé boje sváděla o svou existenci, by nám unikl nedozírný význam jejích symbolů a důkaz, že Karlova univerzita je skutečně naší, českou univerzitou. 

"Štěstí se dá naučit a k tomu ještě zhubnout za tři měsíce 12 kilo", provokuje oblíbený moderátor Karel Voříšek. Svůj život „bez strachů a bez rohlíků“ popisuje s velkou dávkou upřímnosti. Zavede nás do zákoutí svého života, která zatím byla tabu. Nevyhýbá se ani okamžiku, kdy přišel o práci, a otevřeně mluví i o svém partnerském vztahu. Přidává recept na to, jak se zbavit různých strachů a obav, jak se naučit žít sám se sebou i s lidmi kolem, recept na lásku a na hádky, i na blbce kolem nás a v nás. Na závěr najdete i malou kuchařku a Karlovo desatero pro život. A to vše s humorem, ironií a nadhledem.Knihu doprovázejí vtipné ilustrace Petra Urbana. 

Každodenní život mezi mučením, hladověním a pseudolékařskými pokusy. Na území obývaným civilizovaným německým národem existovalo místo, kde stráže SS bez omezení mučily, vraždily a nechávaly hladovět desetitisíce bezbranných vězňů. Kde nacističtí lékaři mohli volně provádět děsivé pseudolékařské experimenty a studnice zla neměla žádné dno. Kniha popisuje každodenní život v koncentračním táboře Buchenwald, kterému vládli lidé bez svědomí a zábran. Až ji budete číst, je pravděpodobné, že budete prožívat velmi nepříjemné pocity, avšak díky ní budete moci porozumět, co koncentrační tábor Buchenwald přesně znamenal. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Flint Whitlock je bývalým důstojníkem americké armády a cenami ověnčený autor několika knih o dějinách vojenství. Jeho článek o osvobození Dachau vyhrál v roce 2000 Cenu U.S. Army Historical Foundation’s Distinguished Article Award. Jeho kniha Distant Bugles, Distant Drums – o bojích regimentu coloradských dobrovolníků proti vojskům Konfederace za americké občanské války – vyhrála v roce 2007 cenu Southwest Book Award.Given Up For Dead, Whitlockova kniha o židovsko-amerických válečných zajatcích, kteří byli nuceni k otrockým pracím v nacistickém pracovním táboře, byla v roce 2008 doporučena radou pro výuku holokaustu v Tulse. Román o vietnamské válce Internal Conflicts získal v roce 2010 zlatou medaili za literární fikci od Military Writer’s Society of America.Tři z jeho knih navíc postoupily do finále Colorado Book Awards. Je také šéfredaktorem WWII Quarterly, vydávaného v Sovereign Media. Žije v Denveru, ve státě Colorado.

Bez přehánění je možné tvrdit, že s touto knihou se dostává do rukou zájemců o československé vojenské letectví a zejména o faleristiku skutečný unikát. Shromáždit, zobrazit a popsat československé, resp. české a slovenské vojenské letecké odznaky od první světové války až po rok 1992 resp. současnou dobu, zařadit je do historických souvislostí a přiřadit k nim velké množství archivních a fotografických podkladů, je opravdu úctyhodný výkon. Jistě to ocení nejen naši i zahraniční sběratelé (popisky jsou i v angličtině), kteří budou mít všechny potřebné informace pěkně po kupě, ale poslouží zároveň jako manuál i muzejníkům, odhadcům a pracovníkům aukčních síní. A v neposlední řadě z ní budou čerpat zájemci o historii letectva u nás, o jeho průkopníky, válečné letce i jejich poválečné následovníky.

Charlotta Garrigue, provdaná Masaryková (1850-1923), byla historicky první dámou naší republiky, přičemž z tohoto společenského postavení je také veřejnosti nejznámější. Přesto právě zde platí jakési dvojí vidění. Charlotta je sice na jedné straně známá jako Američanka a žena prvního prezidenta, avšak její osobní život a její skutečná role, již sehrála „ve stínu“ svého manžela, je jaksi zastíněna její dcerou Alicí a synem Janem Masarykem.Charlottu Masarykovou, dceru z dobře situované americké rodiny, která se vzdala životních jistot, aby se mohla odstěhovat po boku původně chudého a ve společnosti ostrakizovaného vědce T. G. Masaryka (1850-1937) do nejistých poměrů Rakouska-Uherska, lze oprávněně považovat za jednu z legend naší historie. Jde o poutavý příběh ženy, která v sobě nalezla nejen obrovskou sílu podporovat svého manžela takřka proti všem, ale současně i ženy s neutuchající láskou k české kultuře a její historii. Kniha je postavena na základě výpovědí (pamětí) mnoha prvorepublikových osobností, které měly to štěstí, že paní Masarykovou znaly osobně a prožily s ní některou z etap jejího dramatického života. Po dlouhé době jde o knihu, která nepracuje pouze s moderními zdroji, ale takřka výhradně se zdroji historickými, dnes takřka neznámými. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- PhDr. Michaela Košťálová (1987, Praha) je česká historička, historička umění a spisovatelka. Absolvovala střední Uměleckořemeslnou školu se specializací na dějiny výtvarného umění a dále obor Dějiny výtvarného umění na UK v Praze. Její specializací je historie a osudy výrazných i méně známých osobností první Československé republiky a v rámci ČR je jedinou specialistkou na dílo a odkaz malířky a herečky Míly Pačové – Krčmářové. Mezi nejznámější knihy autorky patří: Rodokmen a soukromí TGM, Soukromí Milady Horákové či Charlotta Masarykova – Ve stínu.  

Autentický deník zachycuje rok života člověka, který je prototypem českého Adriana Molea. Někdy má pocit, že mu život protéká mezi prsty, cítí občasnou únavu v letitém manželství, krizi středního věku zahání komicky usilovným flirtováním, prožívá se svými dětmi jejich citové peripetie, cítí se literárně zneuznaný a štve ho šéf. Sonda do života jednoho z postčtyřicátníků, jaké potkáváte každé ráno v autobuse cestou do práce: S kruhy pod očima, šedivějícím strništěm, řídkými vlasy na temeni a trochu nepřítomným pohledem. Na co asi myslí? napadne Vás možná. Teď máte možnost to zjistit.

Život za takzvaného protektorátu Čechy a Morava 1939–1945 je stále obestřen mnoha mýty a legendami. Tato kniha, na pozadí více než dvou set unikátních a v drtivé většině dosud nepublikovaných fotografií s doprovodným textem Karla Sýse, ukazuje život za protektorátu v mnoha polohách, včetně těch, které si my sami jako český národ neradi přiznáváme. Tato unikátní kniha patří k těm, které bohužel relativizují dlouho udržovaný mýtus, že každý druhý Čech byl za protektorátu odbojářem.

Období Protektorátu Čechy a Morava bezesporu patří mezi nejtemnější etapy naší historie a byl o něm vydán bezpočet knih. Tato však na léta 1939-1945 nahlíží poněkud jinak: přes všechny stinné i tragické aspekty žili obyvatelé protektorátu své soukromé životy, zakládali rodiny, přiváděli na svět děti, milovali se, užívali i v omezených možnostech volných chvilek… Stejně tak nebyly přerušeny ani tisíceré nitky pracovních či úředních vztahů. Po úvodní kapitole, věnované protektorátu a tehdejším vztahům mezi Čechy a Němci obecně, se dočteme mnohé zajímavosti o kulturním a sportovním dění, trávení volného času, médiích, školství, výchově dětí a mládeže, pracovním nasazení, rodinných financích, městském i venkovském životě, dopravě, módě, stravování, roli a postavení církve, zdravotní péči a dalších otázkách - to vše z pohledu obyčejného Čecha či Moravana, jenž sice Němce nenáviděl, ale především se snažil přežít. Zvláštní kapitola je věnována smutné historii židovského a romského etnika.Tato publikace, jež je druhým svazkem nové ediční řady Nakladatelství ČAS, věnované našim dějinám a nazvané Český ČAS, přináší tedy nový a navýsost zajímavý pohled na život v protektorátu, a to nejen díky poutavému textu, ale i díky více než osmdesáti reprodukcím. Neměla by tedy chybět v knihovně těch, kdo se zajímají o naše moderní dějiny, a zvlášť silnou a současně čtivou výpověď o dané době může poskytnout dětem a mládeži.

Dějiny před námi defilují jako strhující drama, pokud o nich píše autor literatury faktu, který už mnohokrát prokázal své vypravěčské mistrovství. Je tomu tak i v této jeho nové knize, kde s mnoha pozoruhodnými detaily zobrazuje několik klíčových okamžiků minulého století: nástup hitlerovců k moci, zápolení o naše pohraničí, březnové události v roce 1939, poúnorový úder komunistického režimu proti špičkovým představitelům naší armády. A jak je tohoto autora obvyklé, i tentokrát se tu ve velmi čtivé podobě promítá jeho tvůrčí přístup, kdy „velké dějiny“ prolíná s mikrokosmem dramatických, někdy až skoro neuvěřitelných lidských osudů a střetů do konečné, plasticky vyznívající podoby, jíž dal název „historická mozaika“. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Roman Cílek (*1937) patří k nejzkušenějším autorům v žánru objevné a tvůrčím způsobem pojaté literatury faktu. Rodák z Českých Budějovic, od školních let žije v Praze. Vydal několik desítek knih nejen literatury faktu, ale i dramaticky laděné beletrie, řada z nich získala významná ocenění, například Cenu Egona Ervína Kische, Cenu Miroslava Ivanova a Cenu Jiřího Marka. Některá jeho díla vyšla také v zahraničí, nebo posloužila jako předloha k filmovému zpracování. Například podle jeho knihy Zabíjela, protože neuměla žít byl natočen film o případu mnohonásobné vražedkyně Olgy Hepnarové.Roman Cílek je spoluzakladatelem a členem vedení dvou spisovatelských organizací: Klubu autorů literatury faktu a České sekce AIEP – mezinárodního sdružení autorů detektivního a dobrodružného žánru.

Alžběta II. čte tajné zprávy výzvědných služeb a jako jediná na této planetě se jimi zabývá už od dob Stalina. Vždycky když před Buckinghamským palácem zastaví vůz s novým premiérem, dotyčnému se nervozitou zrychlí dech. Nejde políbit ruce vetché prababičce. Jde se uctivě poklonit panovnici, která ho jedinou otázkou může zredukovat na politického zelenáče.Alžběta do svých deseti let snila o tom, že se provdá za farmáře a bude žít obklopená koňmi, krávami a psy. Zhroutil se jí svět, když se její plachý otec nečekaně stal králem a rodina musela do Buckinghamskeho paláce. „Bylo to jako bivakovat ve starém muzeu plném myší...“ Otci, s kterým do té doby skákala panáka, se musela začít klanět a i v zahradě mít naražený klobouk a chovat se způsobně. Alžběta v jednadvaceti přesvědčila nejhezčího oficíra v britském impériu, aby se do zlaté klece nechal zavřít s ní a společně zmodernizovali monarchii tak, že zůstala institucí, na kterou jsou všichni Britové pyšní.Alžběta odmítla být loutkou nebo filmovou hvězdou, tvrdě ve svém úřadu pracovala. Matka čtyř dětí si vysloužila v historii místo poslední skutečné a globálně uctívané královny. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Anastázie Harris (*1965) je česká novinářka žijící ve Velké Británii. Pracovala v časopisech Mladý svět a Respekt, byla reportérkou pořadu Na vlastní oči, vedla časopis Cosmopolitan.  

Emigrovat z Československé socialistické republiky na Západ bylo snem snad každého normálního člověka v nenormálním systému, který komunistická strana udržovala v zemi od „vítězného února“ roku 1948 až do listopadové revoluce v roce 1989.Z železné klece se dalo uniknout několika způsoby, ale ani jeden nebyl bez rizika. Získat cestovní doložku od policie nebylo snadné, a pokud se o ni ucházela celá rodina, většinou neuspěla. Kdo chtěl odejít stůj co stůj, musel hranice překročit ilegálně.Tito odvážní cestovatelé se nejčastěji uchylovali do útrob osobních i nákladních aut, různých plavidel nebo vlaků. Někteří se snažili přeplavat řeky Dunaj, Moravu nebo Dyji, jiní přestřihli ostnatý drát nebo podkopali zeď. Byli i tací, kteří k proražení hraničních závor použili autobus, tatrovku nebo autojeřáb. Bohužel mnoho pokusů skončilo tragicky. Zvláštní skupinu uprchlíků tvořili technicky mimořádně zdatní jedinci. K těmto dobyvatelům železné opony patří slavný cyklistický závodník Robert Hutyra s horkovzdušným balonem, Vladimír Beneš s vlastnoručně vyrobeným tankem, Ivo Žďárský s motorovým rogalem, konstruktér vrtulníků František Lacnak anebo vynálezce akvaskútru Němec Bert Boettgner. Všechny tyto muže a mnoho dalších spojovala kromě zručnosti a touhy po svobodě také víra, že na Západě uplatní své nevšední schopnosti způsobem, jakým doma nemohli. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jozef Kollár se narodil r. 1960 ve slovenské Trnavě. Vystudoval Filosofickou fakultu UK v Bratislavě. V letech 1991 – 1992 působil jako reportér. Napsal několik knih různých žánrů, například Žena v koberci nebo Byl jsem dětský špion. Za svoji tvorbu získal několik ocenění - Cena Ivana Kraska za nejlepší debut Nedorozumenie (1994), Cena Slovenského literárního fondu za reportáž (1997) Cena UNHCR za Príbeh utečenca (2000), Cena Slovenských pohľadov (2011). Je také autorem scénářů k několika dokumentárním filmům o lidech, kteří navzdory určitému hendikepu dokázali v životě překonat svůj osud. Kollárovy krátké prózy byly přeloženy do angličtiny, němčiny, polštiny, francouzštiny a maďarštiny.

Pokráčování extrémního životního příběhu vojáka speciálních jednotek z knihy Lámání v kole - Afghánistán. Na začátku knihy se hlavní hrdina po devíti měsících pekla sovětsko-afghánské války ocitá v tehdejším komunistickém vězení. Opět bojuje,tentokrát ale proti těžkým zločincům a totalitnímu systému. Po překvapivém návratu na svobodu se snaží žít jako normální člověk, brání mu v tom však traumata z prožitých událostí. V nejhlubší krizi dostává nabídku na návštěvu Izraele, kde má absolvovat výcvik u Sarejet Matkal. Nakonec se v doprovodu agentky Mossadu vydává přímo do srdce Bejrútu. Dokáže svou misi splnit?

Životní cesta mnoha tisíců židovských rodin z Československa skončila za druhé světové války. Stále ale existuje řada příběhů, které pokračují do současnosti. Někteří židé stihli opustit republiku ještě před vypuknutím války, jiní se úspěšně skrývali. Několika stům dětem pomohl Sir Nicolas Winton dostat se z Československa do Velké Británie. Nyní se ukazuje, že existovala i „dánská cesta“, díky níž se podařilo skupině asi 80 dětí na podzim roku 1939 uniknout z tehdejšího Protektorátu. Jaké byly jejich osudy, to vypátrala právě autorka knihy Judita Matyášová. Zmapovala po celém světě příběhy pamětníků a jejich rodin a zjistila, jak vzpomínají domov. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Judita Matyášová (*1979) česká novinářka a spisovatelka. Od roku 2000 pracuje jako nezávislá kulturní manažerka, především v oblasti fotografie, literatury a výtvarného umění. V letech 2003-2006 byla zaměstnána jako produkční v Magazínu Lidových novin. Od roku 2006 do roku 2008 pracovala v tiskovém oddělení Ústředí Českých center, která prezentují českou kulturu v zahraničí. Od roku 2004 se podílí na fotografickém projektu Jana Jindry Cesty Franze K. Je autorkou doprovodných textů k fotografiím. V rámci projektu organizuje putovní výstavy, tematické přednášky a literární čtení v Čechách a zahraničí (výstavy např. Berlín, Drážďany, Brusel, Buenos Aires). V roce 2007 začala studovat na Literární akademii Josefa Škvoreckého obor tvůrčí psaní a publicistika.  

Knižní vydání jedinečné práce o československé armádě v letech 1918 až 1939 s hlavním důrazem na válečné přípravy ve 30. letech minulého století. Napsal ji přímý účastník tehdejších událostí, plukovník generálního štábu Josef Fetka (1897–1975), který čerpal jak z dochovaných dokumentů, tak ze svých vzpomínek a osobních poznámek. Rukopis byl dokončen již v první polovině 70. let 20. století, k jeho otištění však za tehdejších poměrů nedošlo a dochoval se pouze v rodinném archivu. Kniha Československá válečná armáda 1918–1939 věrně vychází z textu plk. Fetky a jen v nutných případech ho přizpůsobuje současné jazykové podobě, především pravopisu. Informační hodnotu práce podstatně zvyšují korekce a vysvětlující poznámky předního odborníka na historii čs. branné moci Pavla Šrámka. Přepracovány byly také textové a mapové přílohy a do knihy byla navíc zařazena obrazová příloha, kterou původní rukopis postrádal. Výsledkem je jedna z nejpozoruhodnějších publikací na dané téma, která by neměla chybět v knihovně žádného zájemce o vojenské dějiny meziválečného Československa.

„Tahle kniha není dílem historika. Zapsal jsem svůj příběh z časů okupace tak, jak mi zůstal ve vzpomínkách desetiletého chlapce. Uplynulo třicet let. Paměť stejně tak jako zapomnění mohou pozměnit nepatrné detaily. Ale to podstatné tu je se vší autentičností, se vší něhou, se vší směšností a prožitou úzkostí. Abych se nikoho nedotkl, změnil jsem celou řadu jmen u osob, které v příběhu vystupují. V příběhu vyprávějícím o zážitcích dvou malých dětí ve světe krutosti, nesmyslnosti a také pomoci, leckdy zcela nečekané“ Neuvěřitelný, avšak pravdivý příběh začíná v okupované Paříži, kde dva bratři, desetiletý Joseph a dvanáctiletý Maurice, tráví čas jako ostatní kamarádi školou, pouličními hrátkami i lumpárnami. Až do dne, kdy musí na kabátě začít nosit žlutou hvězdu. Pak se situace zásadně změní. Nacisté pořád přitvrzují, Židům jde o život, a tak tatínek rozhodne: kluci musí pryč. Okamžitě, sami, bez papírů, mají odjet nočním vlakem, nějak se dostat přes demarkační čáru a pak za staršími bratry do svobodné zóny na jih Francie. Vydávají se tedy na nebezpečnou cestu, téměř bez peněz, vybaveni jen svou bystrostí, statečností a instinktem. Nikdo netuší, že potrvá ještě tři roky, než válka skončí, ani zda se všichni znovu setkají. Joseph Joffo sepsal dojemný a prostý příběh své rodiny v roce 1971, od té doby byl přeložen do desítek jazyků a dvakrát zfilmován.  

Kniha pamětí generála Františka Moravce zachycuje fascinující životní příběh československého důstojníka, jehož válečné osudy začaly v roce 1915 odvodem do rakousko-uherské armády, pokračovaly ruským zajetím, činností v legiích a poté kariérou v armádě Československé republiky ve zpravodajské sekci generálního štábu. Moravcovo působení vyvrcholilo v anglickém exilu, kde v letech 1940–45 řídil československou zpravodajskou službu, která dodávala Spojencům cenné poznatky, mj. i díky spojení s agentem A-54 Paulem Thümmelem, vysokým důstojníkem Abwehru. Legendární špion poskytoval československým zpravodajcům mimořádně závažné informace, například o chystaném napadení Francie, o přípravě útoku na Sovětský svaz či o vývoji nových německých zbraní , ovšem Spojenci jim ke své škodě ne vždy přikládali dostatečnou důležitost. Právě toto období Moravcova života, které se definitivně uzavřelo jeho odchodem do exilu v roce 1948, je těžištěm knihy nabité informacemi ze zákulisí zpravodajských služeb a vysoké politiky. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Generál František Moravec (1995-1966) byl český legionář, důstojník Československé armády a přednosta druhého oddělení Hlavního štábu (vojenská zpravodajská služba). Narodil se v Čáslavi jako nejstarší z deseti dětí v rodině úředního zřízence okresního hejtmanství. Ve čtvrté třídě obecné školy přestoupil na gymnázium, které v roce 1913 jako osmnáctiletý absolvoval a kde s vyznamenáním maturoval. Poté začal studovat na filozofické fakultě Univerzity Karlovy moderní filologii (latina, francouzština). Roku 1915 musel zanechat studia na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, byl vyslán do školy pro záložní důstojníky a odvelen na ruskou frontu, kde v lednu 1916 přešel do zajetí. Vstoupil do Srbské legie a s ní bojoval v Rumunsku. Po vstupu do čs. legií se dostal mimo Rusko a účastnil se bojů v Řecku, ve Francii a v Itálii. Po návratu do vlasti v listopadu 1918 byl ihned vyslán na Slovensko do bojů proti maďarským bolševikům. Zůstal pak důstojníkem z povolání. V roce 1927-29 vystudoval Vysokou školu válečnou a po krátkém působení v Plzni byl v roce 1930 převelen do Prahy jako přednosta zpravodajského oddělení Zemského vojenského velitelství. Od roku 1934 až do posledních hodin existence Československa byl přednostou pátrací skupiny II. oddělení generálního štábu. Zde vybudoval velmi úspěšnou zpravodajskou službu, kterou zaměřil především na získávání informací o německých záměrech. S cennými dokumenty a s 11 nejbližšími spolupracovníky odletěl krátce před příchodem okupačních vojsk do Velké Británie, kde ve spolupráci s Brity řídil v letech 1940-45 čs. exilovou zpravodajskou službu, známou svými hodnotnými informacemi (i díky pokračujícímu kontaktu s nejvýznamnějším agentem A-54, který udržovala v Protektorátu skupina Balabán-Mašín-Morávek). Je  považován za autora plánu na atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha provedený československými výsadkáři v roce 1942. V roce 1944 byl povýšen na brigádního generála, což bylo posledním oceněním jeho velkých zásluh. Po válce byl v důsledku odporu KSČ proti jeho osobě poslán na dovolenou a až v roce 1947 byl jmenován velitelem divize v Mladé Boleslavi. Po únoru 1948 uprchl do exilu v USA, kde pracoval jako poradce ministerstva obrany. Zpět do Československa se již nikdy nevrátil.

Smutně proslulé pomocné technické prapory (PTP), pro jejichž příslušníky se vžila jména pétépáci či černí baroni podle charakteristických černých výložek, byly zrušeny v roce 1954. Československá armáda však i nadále potřebovala jednotky, do nichž soustřeďovala nějakým způsobem nepohodlné osoby. V tradici PTP tak pokračovaly Technické prapory, Pomocné prapory, Stavební jednotky a nakonec v roce 1961 Silniční vojsko. Sem byli zařazováni lidi, kteří za sebou měli z různých důvodů vězení a jejich „kádrový profil“ nebyl v souladu s potřebami socialistické armády. Pak tu byli také ti, kteří se k Silničnímu vojsku dostali, aniž by vlastně věděli proč. Podobný osud stihl i část důstojníků. Tato směsice lidí pracovala na různých stavbách, většinou v těžkých podmínkách, bez odpovídající mechanizace a za každého počasí. Odměnou jim byla měsíční mzda zkrácená o 60 %. Tyto peníze si ponechávala armáda za výdobytky, které vojáčkům poskytovala. Říkali nám pétépáci a nám to vůbec nevadilo - naopak! Byli jsme pyšní, že patříme k rotám, jejichž předchůdci nosili černé výložky, neuráželo nás to – prostě byli jsme pétépáci!

Co má větší cenu: žít v bezpečném závětří, ovšem za cenu kompromisů, nebo si stát odvážně za svým a uchovat si čisté svědomí? Kolikrát ve 20. století stáli lidé v Československu před touto volbou? Pro Růženu Vackovou ale otázka takto vůbec nestála. Neochotu přistoupit na kompromis dokázala tato univerzitní profesorka už za nacistické okupace, kdy byla za účast v odboji odsouzena k smrti.A znovu po únoru 1948, kdy ji soud poslal za mříže na dvaadvacet let za „špionáž ve prospěch Vatikánu“. V komunistických věznicích nakonec prožila 15 let. Přesto je její jméno veřejnosti málo známé. Román Trestankyně přibližuje její život na pozadí „šťastného“ 20. století. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Milena Štráfeldová (1956) vystudovala kulturologii na FFUK v Praze a působila v řadě zaměstnání – v knihovnách, v muzeu, v České televizi a na Ministerstvu kultury ČR. Od počátku 90. let se datuje její spolupráce s Českým rozhlasem,kam v roce 2001 nastoupila jako redaktorka zahraničního vysílání. Dnes s rozhlasem spolupracuje externě, je autorkou řady historických dokumentů, ale věnuje se především literární tvorbě. Dosud vydala knihy povídek Kriplíci (2010) a Přepisovačka (2011), knihu fejetonů Co mě naučilo listí (2011),historické romány Guláš pro Masaryka (2014) a Trestankyně, příběh Růženy Vackové (2016). Je také autorkou několika divadelních her. Za roli dcery Boženy Němcové v monodramatu Osamělé večery Dory N. získala herečka Taťána Medvecká historicky první rozhlasovou Thalii i Cenu neviditelného diváka. Divadelní hra Sestry B. z roku 2014 vyšla v románové podobě v roce 2016. Milena Štráfeldová také spolupracovala na televizním dokumentu o Janu Husovi Cesta bez návratu a podílela se na scénáři chystaného filmu o Jeronýmu Pražském Poslední útěk.

Průvodce humornými vzpomínkami jedné z prvních českých režisérek po padesáti letech jejího života v divadle, v rozhlase a na divadelních cestách od Londýna po Sankt Petěrburg. Kniha vzpomínek výjimečné divadelní režisérky Lídy Engelové je knihou určenou mnoha generacím čtenářů po celé České republice. Starší pamětníci si rádi znovu vybaví události, jež sami rovněž prožili. Mladším „nepamětníkům“ se odkryjí nové netušené souvislosti. Ctitelé divadla si připomenou řadu zajímavostí z historie za poslední půlstoletí. Sami divadelníci ocení postřehy z prostředí jim tak důvěrně známého. Lída Engelová vzpomíná s noblesou, elegancí a vtipem. A nejsou to jen vzpomínky „o sobě“, ale hlavně „o době“ tak, jak se podepisovala na autorčiných osudech. V dětství prožila kratičký úsek demokracie, pak poúnorovou totalitu, éru pražského jara 68, tíhu normalizace, sametovou revoluci i rozkolísanost dnešních dnů. Toho všeho byla navíc nejenom svědkem, ale velmi často také přímým aktérem. V Národním divadle zažila herecké a režijní velikány té doby, především svou milovanou profesorku Vlastu Fabianovou, ale také Danu Medřickou, Miroslava Macháčka, Rudolfa Hrušínského a řadu dalších. Potom ji potkalo mimořádné štěstí, dlouhodobá stáž v Anglii u slavného režiséra Petera Brooka. Dodnes je Lída Engelová jediným českým divadelníkem, který měl možnost Brooka a metody jeho práce poznat tak zblízka. Po návratu z Anglie nastoupila dráhu profesionální režisérky, nejprve v Divadle J. K. Tyla v Plzni, potom v tehdejším Státním divadle v Ostravě. V Praze, Městských divadlech pražských a zejména ve Viole. Jako režisérka hostovala na řadě mimopražských i zahraničních scén, např. v Rusku a v Anglii.  Více než 100 unikátních divadelních fotografií ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Lída Engelová (*1944, Praha) je česká divadelní a rozhlasová herečka, režisérka, scenáristka. Nejdéle působící žena-režisérka v českém divadelním prostředí. Absolvovala pražskou DAMU, již během studií spolupracovala s režisérem Janem Grossmannem v Divadle Na Zábradlí. Působila jako asistentka režie v činohře Národního divadla, byla na stáži u režiséra Petera Brooka (Sen noci svatojánské) v Královské shakespearovské společnosti v Londýně a ve Stratfordu (1970). V roce 1973 založila se Zdenkou Kratochvílovou Kapesní divadlo, které uskutečnilo více než 1300 pantomimických představení pro děti (klauni Animuk a Anikrok) a dospělé (Šatna na pláži) v patnácti zemích světa. O Kapesním divadle byl natočen dokumentární film Jak se dělá klaun. Byla režisérkou divadla J. K.Tyla v Plzni (nastudovala zde např. Anouilhovu Médeu, Daňkovu Bitvu na Moravském poli, Kempinského Duet pro jednoho, Enquistovu hru Ze života žížal, Nemožné lidi Yosefa-Bar-Yosefa, Williamsonovo Urvi to!, La Buteho Návraty hříšníka aj. Působila v ostravském Státním divadle (např. Anouilhova Antigona, Albertové příběh Jana Jakubce, Fryova Dáma není k pálení) a v období 1990-93 v Městských divadlech pražských (Ten kdo utře nos Feydeaua, Summit Conference Mc Donalda aj.). Od roku 1994 je ve svobodném povolání.

"Když milujete fotbal, musíte milovat i Rosického. Navíc má fantastický charakter," jsou slova Arséna Wengera, který Tomáše v Arsenalu trénoval celé jedno desetiletí. Je jisté, že Rosa, jak mu fanoušci říkají, je zkrátka FOTBALISTA, KTERÝ TADY NIKDY NEBYL, či spíše nehrál. Tak je možné definovat vysoce inteligentní a účinnou hru Tomáše Rosického. Nejde o nějakou nadsázku, protože pokud se nad její podstatou zamyslíme, jsme svědky jedinečného herního projevu. "Měl spoustu geniálních herních vlastností a některé prvky nejlepší na světě," vysloví Karel Brückner, nejuznávanější a také nejúspěšnější český kouč. "Jednu věc, kterou nemá žádný jiný fotbalista na světě, bych upřednostnil. Jeho převzetí míče v rychlosti a následný manévr, kdy dokázal absolutně vyřadit ze hry bránící hráče." Když k tomu připočteme schopnost obejít dva, tři i čtyři protihráče, tak dospějeme k Tomášově jedinečnosti srovnatelné s Modričem, dirigentem Realu Madrid a Chorvatů, kteří s geniálním Lukou, hráčem obdařeným podobným nadáním dirigenta i podobně subtilním, sahali na šampionátu v Rusku po Světovém poháru. I proto si Rosický už během angažmá v Borussii Dortmund, kde se stává vzorem i idolem současného kapitána žlutočerných Marca Reuse, vyslouží přezdívku Malý Mozart. Právě on s Pavlem Nedvědem a skvělým týmem kouče Karla Brücknera získají na EURO 2004 bronz a předvádějí nejlepší fotbal. "Vždycky mi bude líto mistrovství Evropy v Portugalsku. Měli jsme na to, abychom ho vyhráli," řekne tvůrce tehdejší úchvatné české hry. Jediným, co Tomášovu úžasnou kariéru limitovalo, byla četná i opakovaná zranění. Pozastavují jeho výstup až na nejvyšší úroveň, na níž se uděluje Zlatý míč a sestavují se nejlepší jedenáctky světa. Patřil na svém výkonnostním vrcholu mezi desítku nejlepších hráčů. Byl by tam, kde jsou dnes s Lukou Modričem také Andrés Iniesta či Eden Hazard anebo Kevin de Bruyne, byl by významem blízko Messimu a Ronaldovi. V novodobé české historii však bezpochyby stojí hned po boku Pavla Nedvěda, Josefa Masopusta či Antonína Panenky. A tak se vydejme na obdivuhodnou i strhující cestu tvůrce fenomenální hry, kapitána Sparty (tituly 1999 až 2001), Dortmundu (mistr Německa 2002), Arsenalu (FA Cup 2014, 2015) i české reprezentace (bronz EURO 2004).

Chtěl být pouhým zahradníkem, ale nakonec prošel tolika obory, tolika profesemi a povoláními, že se jeho život podobá ruským matrjoškám, z nichž každá, od největší po nejmenší, skrývá tisíc a jedno tajemství. Antoine de Saint Exupéry tak prožil řadu skvělých osudů, o nichž přináší svědectví toto dílo, bohatě doložené většinou dosud nepublikovanými dokumenty, uloženými v archivu Consuelo de Saint Exupéryové. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Martine Martinezová Fructuosová je manželkou Josého Martineze Fructuosa, jenž byl dvacet let tajemníkem Consuelo de Saint Exupéryové a po její smrti roku 1979 se stal jejím univerzálním dědicem. Od té doby se snaží oživovat její dědictví a udržovat její památku. Napsala Consuelin životopis, jenž pod názvem Une mariée vetue en noir (Nevěsta v černém) vyšel roku 2010. Rovněž Alain Vircondelet, univerzitní pedagog a spisovatel, je známým životopiscem velkých postav literárního a duchovního světa, například Alberta Camuse, Marguerite Durasové, Francoise Saganové, Balthuse, Séraphine de Senlisové, Blaise Pascala, Arthura Rimbauda, Jana Pavla II., Charlese de Foucaulda... Dnes je pokládán za jednoho z největších odborníků na Saint Exupéryho, jemuž věnoval řadu děl.  

Kniha je věnována památce vojáků šesti armád - americké, belgické, československé, polské, rumunské a sovětské, kteří se od března do května 1945 podíleli na osvobození Čech a Moravy. Ottova encyklopedie je první ucelenou publikací přehledně zachycující tuto nejvýznamnější událost našich dějin.Úplný obraz nejrozsáhlejší vojenské akce v historii českých zemí.Více než 600 abecedně řazených hesel. Geografická hesla měst a městeček na jaře 1945. Vojenská hesla jednotek, frontových, armádních sborových a divizních velitelství. Biografická hesla velitelů a náčelníků štábů frontů, velitelů armád a sborů včetně jejich portrétů. Přes 300 dobových fotografií. Přehledné mapy znázorňující města a postup jejich osvoboditelů.

Leonu Leysonovi (narozen jako Leib Lejzon) bylo teprve deset let, když nacisté obsadili Polsko a jeho rodina byla donucena přestěhovat se do krakovského ghetta. S velkou dávkou štěstí, houževnatosti a odvahy Leyson přežil sadismus nacistů. Byly to především šlechetnost a vytrvalost jednoho člověka, muže jménem Oskar Schindler, které zachránily životy Leona Leysona, jeho matky, otce a dvou ze čtyř sourozenců. Paměti dítěte ze Schindlerova seznamu zachycují s jímavou průzračností nevinnost malého chlapce a jeho střetu s nepředstavitelnou krutostí, bezprávím a zlem. Je pozoruhodné, že navzdory všemu utrpení, které paměti popisují, se jejich autor nenechal unést a zaslepit nenávistí a záští. Z každého řádku vyzařuje naděje, moudrost a lidská důstojnost. Tím jsou Leysonovy paměti výjimečné.

Deník Rivky Lipszycové, polské židovské dívky, který si psala v okupovaném lodžském ghettu. Nalezen v Osvětimi v roce 1945 a poprvé publikován v San Franciscu roku 2014. Slova, která jdou ze srdce, si umějí najít cestu k srdci druhých. Platí to i o Rivčiných slovech, jež málem zůstala navždy zapomenutá. Čtrnáctiletá Rivka Lipszycová si od října 1943 do dubna 1944 psala deník v Lodži, v nejizolovanějším a nejdéle fungujícím nacistickém ghettu. Bystrým, upřímným a někdy možná až naivním pohledem dospívající dívky popisuje svůj každodenní život, zážitky ze školy a z náboženských setkání i své dojmy, sny a pocity. Kromě reálných problémů života v ghettu, hladu, strádání, nemocí a hrůzy z deportací, líčí svůj vnitřní svět, své názory, úvahy, potíže se psaním a s hledáním své vlastní identity i truchlení nad ztrátou svých blízkých. Její rodiče, bratr i dvě sestry všichni zemřeli v ghettu nebo ve vyhlazovacích táborech, Rivka se ale přesto přese všechno nevzdala a neztratila naději a víru v Boha.Rivčin deník našla v roce 1945 u rozbořeného krematoria v Auschwitz-Birkenau lékařka Rudé armády. Odvezla ho s sebou do Ruska, po její smrti ho zdědili její příbuzní a na světlo světa se dostal teprve, když rukou psaný sešit přinesla její vnučka, která emigrovala do USA, po více než šedesáti letech do Holocaust Center of Jewish Family and Children’s Services v San Francisku.

Čína z pohledu, který jste možná nikdy nechtěli znát. Fakta, která jste nejspíš nikdy nechtěli vědět. Čínská mentalita a pohled na obchodování jsou vskutku pozoruhodnou záležitostí: Hygienické ochranné pomůcky? Co vás nemá, ty zaměstnanci ve skutečnosti vůbec nepoužívají.Dobré vzájemné vztahy? Kdepak, tady filozofie „náš zákazník, náš pán“ rozhodně neplatí.Kvalita vyrobeného zboží? Ta se musí co nejdříve snížit. Samozřejmě aniž by to dodavatel věděl...MADE IN ČÍNA popisuje každodenní těžkosti, kterým dovozci musí čelit, a konfrontuje z evropského pohledu idylickou konfuciánskou morálku s drsnou realitou každodenního byznysu.   ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Paul Midler působí v Asii více než dvacet let. Za svou kariéru v průmyslové výrobě přímo pracoval se stovkami čínských dodavatelů. Je držitelem titulu MBA z Whartonovy obchodní fakulty a magisterského titulu v oboru Mezinárodní vztahy na Pensylvánské univerzitě. Made in Čína je jeho první kniha.    

Jedinečný pohled na Rusko očima bývalého britského zpravodaje Sunday Times a BBC v Moskvě. Zahraniční zpravodaj Angus Roxburgh, pracující pro BBC, během uplynulých čtyřiceti let překládal knihy Tolstého, setkal se postupně se čtyřmi ruskými prezidenty a byl uhranut sibiřským šamanem. Během let, kdy pracoval jako zahraniční zpravodaj, prožil v Rusku dobu studené války, kdy byl lákán ke spolupráci tehdejší KGB, i bouřlivé dny pádu SSSR. Ocitl se ve válečné zóně a v Čečensku byl zajat tamními bojovníky. A byl i očitým svědkem přeměny společnosti od totality k dnešku.V knize „Volá Moskva“ představuje jiné Rusko, než jaké běžně známe ze zpravodajství. Rusko Anguse Roxburgha je nevyzpytatelné, bláznivé, pobuřující a zároveň přitažlivé. Slovy Justina Webba, komentátora BBC: „Nikdo nemá lepší pochopení pro ruskou mentalitu než Angus Roxburgh – čtení jeho pamětí je čirým potěšením, často velmi vtipné, občas hluboce smutné, v obou ohledech však skvělou reflexí každodenního života v Rusku.“  --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Angus Roxburgh (*1954) studoval ruštinu a němčinu na univerzitách v Aberdeenu a v Curychu. Byl zpravodajem Sunday Times v Moskvě) zpravodajem BBC v Moskvě a evropským zpravodajem BBC. V letech 2006 až 2009 pracoval jako mediální konzultant Kremlu, nyní je na volné noze jakožto nezávislý spisovatel a publicista. Je autorem uznávaného díla The Strongman: Vladimir Putin and the Struggle for Russia, a byl konzultantem oceňovaných dokumentů BBC The Second Russian Revolution a Putin, Russia and the West.