Poezie

Jan Neruda (1834-1891), básník, prozaik, novinář a literární kritik, jedna z největších osobností české literatury 19. století. Soubor těchto tří básnických sbírek asi nejlépe charakterizuje Nerudovo básnické dílo. V první sbírce Hřbitovní kvítí (1858) zaznívají pocity osamocení a ztráty víry ve svět, autor se v ní opakovaně vrací k tématům smrti a sociální nespravedlnosti. Naopak pozdější Písně kosmické (1878) jsou výrazně optimističtější a reagují na vědecké objevy a pokrok své doby. Ukazuje se zde Nerudova fascinace bezbřehostí vesmíru v porovnání s pomíjivostí pozemské existence. Jeho předposlední sbírka Prosté motivy (1883) vytváří paralelu mezi lidským životem a přírodním cyklem ročních období.

William Shakespeare se proslavil zejména jako autor řady divadelních her, jeho tvorba ale zarhnuje i díla básnická, zejména pak 154 sonetů představených v této sbírce. Kromě milostných vyznání se texty dotýkají i témat jako plynutí času, smrt či erotická touha, naráží ale i na dobové politické události či lásku záměrně zesměšňuje. Některé básně psané mladému muži či bez jasného adresáta vedly k dohadům o Shakespearově bisexualitě, v jiných částech se autor obrací na záhadnou "temnou dámu" či básníka, se kterým soupeří - i po několika stech letech bádání však přesnou identitu žádného z nich neznáme. Ačkoli jsou Shakespearovy sonety výrazově i formálně dokonalou ukázkou alžbětinské literatury, jejich témata jsou nadčasová a snadno dokáží oslovit i dnešního čtenáře.

Epos o Gilgamešovi je považován za vůbec nejstarší epické dílo světové literatury. Popisuje dobrodružství sumerského krále Gilgameše při hledání nesmrtelnosti. Text, jehož počátky sahají do konce 3. tisíciletí př.nl., se opisováním a různými úpravami vyvíjel, takže existuje řada jeho verzí. Základ tvoří dvanáct tabulek, v nichž se mimo jiné objevuje předobraz biblické potopy a Noemovy archy. Gilgameš (původně Bilgamos, řecky Gilgamos) měl být pátý král sumerského města Uruk, kterému podle legendy vládl 126 let. V pozdějších textech se dokonce objevuje jeho zbožštění. Většina historiků se však domnívá, že se jedná o skutečnou historickou postavu.

Soubor básní Jiřího Ortena obsahuje tři sbírky, které autor dokončil krátce před svou smrtí. Ohnici, Jeremiášův pláč a Elegie. Ve sbírkách se oproti předchozí tvorbě silně projevují úzkosti a osamělost, kterými autor trpěl kvůli protižidovské politice i ztrátě blízkých. V případě Jeremiášova pláče Orten vztáhl biblické téma do přítomnosti, v lyrické Ohnici věnované zemřelému otci se vyznává z pocitu ohrožení, v Elegiích se pak autor loučí se svým mládím a vlastně celým životem. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jiří Orten (1919-1941), vlastním jménem Jiří Ohrenstein, se narodil v Kutné Hoře. Studoval na pražské konzervatoři, kterou však byl nucen, kvůli židovskému původu, po třech ročnících opustit. Po odchodu z konzervatoře publikoval pod různými pseudonymy, přispíval do novin a časopisů. Ve své tvorbě měl blízko k symbolismu a existencionalismu. Zemřel krátce poté, co byl, v den svých dvaadvacátých narozenin, v Praze sražen německou sanitkou.

V prvním ze tří oddílů svazku jsou shrnuty básně lásky k vlasti i touhy po ní, kterou Heine prožíval jako vyhnanec v Paříži, v druhém je zachycen básník bojovník a revolucionář a v třetím zařazena rozsáhlá epická báseň Bimini, ve které se básník povznáší nad tíhu svého několikaletého umírání a vypráví o vysněné cestě na kouzelný ostrov mládí, životního jasu a zdraví.

Francois Villon je legendou. Jako řada jiných básníků vedl nadmíru bouřlivý život, který mu vynesl až odsouzení k smrti oběšením za vraždu. Rozsudek jej podnítil k sepsání Závěti, ale později byl zmírněn na desetileté vyhnanství z hlavního města. Villon opouští Paříž na počátku ledna 1463 ve svých jednatřiceti letech a poté o něm historie ztrácí veškeré stopy. Kde strávil druhou polovinu svého života? Jak vysokého věku se dožil? A přestal se snad poté věnovat poezii? Kdoví. Faktem zůstává, že roku 14889 kdy by mu bylo 59 let vyšlo jeho dílo knižně a okamžitě se setkalo s obrovským úspěchem, do roku 1533 se dočkalo dvou desítek různých vydání. Po autorovi se ale (metaforicky určitě a doslova možná) slehla zem.Francois Villon značí určitý zlom ve francouzské literatuře a mnohem více než ke středověkým básníkům je řazen po bok autorů moderních koneckonců je nazýván prvním z tzv. prokletých básníků. Na české čtenáře dýchne živým jazykem v kongeniálním překladu Otokara Fishera.

Federico García Lorca byl španělský básník, dramatik a divadelní režisér. Narodil se ve Fuente Vaqueros v jižním Španělsku úspěšnému majiteli zemědělských pozemků a učitelce. Ačkoli se z počátku chtěl věnovat spíše hudbě, během univerzitních studií se usadil v madridské Residencia de Estudiantes, kde se setkal s dalšími umělci, kteří měli v budoucnu zasáhnout do kulturního vývoje Španělska, mezi jinými např. se Slavadorem Dalím či Luisem Bunuelem. Zde se take začal zapojovat do španělského avantgardního hnutí a psal své první divadelní hry a básně prodchnuté surrealismem, modernismem a andaluským folklorem. V průběhu třicátých let se začal od poezie přiklánět k divadelní tvorbě a v té době vznikly jeho nejznámější hry. Lorca zemřel 19. srpna 1936, podle dostupných informací byl zatčen a zastřelen nastupujícími fašistickými silami, pravděpodobně kvůli špatnému příklonu k socialistické politice a homosexualitě. Tento výbor vychází ze sbírky Lyrika, publikovaé roku 1959 ve Statním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, pro níž výběr básní z originálních sbírek i překlad vyhotovil Lumír Čivrný. Při přípravě  tohoto výboru jsme se rozhodli zařadit sbírky Kniha básní, Zpěv na andaluskou notu, Písně, Básník v New Yorku a Díván sadu Tamarit odrážející Lorcovo rané i pozdější dílo, a to v rozsahu, jak je vybral Lumír Čivrný v původní sbírce.

V této knize najdete sedm básnických sbírek, které autor považoval za stěžejní. V Torzu života a Melancholické pouti se opakuje motiv krutého a bolestného lidského údělu, ve Slunečních hodinách nachází autor solidaritu mezi chudými a proměňuje svůj individualistický postoj ke skutečnosti v objektivní. Ve sbírce Hlas ticha, Verše rodinné a jiné a Měsíce z období války klade důraz na národní hodnoty. Stoletý kalendář se vrací k předválečným motivům a zároveň dál rozvíjí otázky sociální. Každá sbírka odráží jisté autorovo tvůrčí období a pro všechny je příznačná krystalická čistota výrazu a melodičnost verše.

Emily Dickinsonová byla americká básnířka narozená ve městě Amherst v Massachusetts. Kromě studií a výjimečných cest prakticky neopouštěla rodné město a později v životě přestala vycházet z rodinného domu i svého pokoje. S přáteli udržovala kontakt téměř výhradně skrze korespondenci a díky své zálibě v nošení pouze bílých šatů a neochotě vytvářet společenské vazby si ve městě získala pověst výstředního blázna. Její introvertní povaha ji však vedla ke psaní poezie a její dílo - zdrtivé většiny nalezené až po autorčině smrti - čítá téměř 1800 básní. Pouze minimum z nich bylo publikováno za jejího života, a to vždy upravené vydavatelem, aby se text přiblížil dobovým poetickým normám. V nezměněné podobě začalo její dílo vycházet až ve 20. století, kdy se jí také s nástupem modernistické poezie začalo díky jejímu netradičnímu stylo dostávat za slouženého uznání.

William Blake byl anglický básník, malíř a tiskař. Za svého života se jako básník nedočkal uznání a svými současníky byl považován za excetrika či blázna, dnes je považován jako jedna z hlavních postav anglického romantismu. V jeho raném a obecně snaději přístupném díle převažuje vzdorovitost a vzpoura proti dogmatice církve, pozdější texty se obracejí k hlubokým náboženským a filozosofickým tématům a vytvářejí si vlastní mytologický sstém. William Blake vymyslel také technologii tisku nazývanou "Iluminovaný tisk", kterou využíval i při práci na vlastních knihách.

Christian Morgenstern předešel, svojí sbírkou plnou svérázných, humorných a hravých veršů, v mnohém svou dobu. Krátké, často graficky ztvárněné básně obsahují groteskní lyriku, v níž se potkává tragično a komično, vážnost a smích, hrůza a žert, jak ostatně napovídá sám název sbírky. Morgensternovy básně poprvé do češtiny přeložil Josef Hiršal, pouze pět posledních básní zanechal v originále, protože se obával, že by převodem do češtiny ztratily na své poetičnosti. Některé texty byly také zhudebněny českými kapelami. Zasvěcenému čtenáři budou nejspíše nejznámější jeho zhudebněné texty v interpretaci skupiny Stromboli. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Christian Morgenstern (1871-1914), německý básník, novinář a překladatel. Po nedokončených studiích na Vratislavské univerzitě začal psát pro noviny a časopisy, překládal z francouzštiny a norštiny. V Norsku mu také vyšla první básnická sbírka Já a svět, druhou. Šibeniční písně napsal poté, co mu byla zjištěna tuberkulóza, které nakonec podlehl. Jeho poezie vyniká novátorstvím, humorem a absurditou, hrou se slovy a rýmy předpověděl některé moderní směry.

Marina Cvetajevová (1892-1941) byla jednu z nejvýznamnějších básnířek 20. století. Pocházela ze vzdělaného prostředí a v dětství s rodiči cestovala po Evropě. V roce 1912 se vdala za vojáka a novináře Sergeje Efrona, který se postavil na stranu bělogvardějců. Rodina později žila v Československu, které Cvetajevové přirostlo k srdci, a posléze v Paříži, odkud musel manžel uprchnout, protože by vyšetřován za účast na politických vraždách ve službách ruské NKVD. Po beztrestném návratu do Ruska v roce 1937 byli Efron s dcerou zatčeni a souzeni ve vykonstruovaném procesu. Cvetajevová je následovala v 1939 a po vypuknutí války byla se synem evakuována do Tatarské ASSR, kde zoufalá Cvetajevová, jen pět neděl po popravě manžela, spáchala sebevraždu. Mezi její nejvýznamnější básnické sbírky patří Kouzelná lucerna (1912), Versty (1922), Poéma konce (1924) a Poéma hory (1924) a Verše Čechám (1939) odsuzující okupaci Německem. Tento výběr básní vychází z vydání s názvem Pražské vigilie v překladu Hany Vrbové.

Největší z básníků Johann Wolfgang Goethe (1749-1832) vytvořil tento soubor balad v posledních dvou desetiletích 18. a začátkem 19. století. Ve svém tzv. výmarském období, v době, kdy se na pozvání výmarského vévody usadil v jeho sídelním městě a dostalo se mu existenčního zajištění. Goethe opouští poetiku radikálně romantické skupiny Sturm und Drang a tvoří v duchu optimistického, vyrovnaného klasicismu. Pojem balady Goethe chápal poměrně široce. Kromě balad tradičního střihu ve sbírce nalezneme i verše humorné, parodické a romantické, inspirované kramářskou písní či s přídechem rozverné poezie anakreonské. Goetheho balady charakterizuje taneční rytmus, mistrovská zkratka a vtipně vypointované příběhy. Jejich obsah je velmi různorodý. Folklorní náměty z běžného vesnického života doplňují motivy exotické, či dokonce nadpřirozené. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Německý básník Johann Wolfgang Goethe se narodil v 28.08.1749 ve Frankfurtu nad Mohanem v měšťanské rodině. Vystudoval gymnázium a poté práva. Krátce působil jako právník. Patřil mezi spisovatele chápající literaturu jako okno do duše umělcovy osobnosti, jako vyjádření jeho citů a myšlenek. Tito spisovatelé nepřijímali pravidla klasicismu. Goethe uznával Shakespeara a jeho díla. Fascinovala ho celá anglická literatura. Pár let pobýval ve Výmaru, kde studoval přírodní vědy a působil jako ministr malého vévodství. Zde se věnoval státním záležitostem. Vycestoval také do Itálie, kde sbíral nové náměty pro svou tvorbu. Založil středisko pokrokové německé literatury, v tom mu pomohl Schiller z Výmaru. Často také navštěvoval západočeské lázně a byl ve stálém kontaktu s českými vědci, např. s Dobrovským a s hrabětem Kašparem Šternberkem. Životní zkušenosti a proniknutí do antické kultury, vedly Goetha k větší literární vyrovnanosti. Zastával názor, že měšťany je třeba vychovávat, aby byli hodni svého postavení ve společnosti. Jako jeden z výchovných prostředků prosazoval umění, které navazuje na antickou kulturu. Johann Wolfgang Goethe nabyl revolucionářem, ale věděl, že z rozkladu feudalismu a z nástupu měšťanské třídy, vzniká nový svět. Jeho slova, která pronesl po návratu z koaličních válek proti francouzské koaliční armádě, se stala památná. Pronesl: „Zde a dnes začíná nová epocha světových dějin a můžeme říct, že jsme byli účastni při jejich zrození“. Jedna z největších osobností světové literatury Johann Wolfgang Goethe zemřel v 22.03-1832. Zásadní literární díla: Prométheus , Goetz von Berlichingen /1773/, Utrpení mladého Werthera /1774/, Ifigenie na Tauridě /1787/, Torquato Tasso /1789/, Rybář, Král duchů, Hledač pokladů, Elegie římská /1786-88/, Viléma Mistera léta učednická /1796/, Faust – díl první/1808/, díl druhý /1832/

Samuel Taylor Coleridge (1772-1834) a William Wordsworth (1770-1850) jsou dva přední představitelé generace anglické romantické poezie. Takzvaní Jezerní básníci si rozdělili témata své tvorby následujícím způsobem: Coleridge se ujal námětů exotických a „alespoň částečně nadpřirozených“, kdežto Wordsworthovi připadly příběhy ze života prostých lidí, vypovídající o schopnosti přírody „burcovat mysl z letargie zvyku“. Toto vydání přináší různorodý výběr z díla obou básníků v překladu Zdeňka Hrona. Z pera Coleridgeova jsou to především magická veledíla anglického romantismu Píseň o starém námořníkovi, Christabel, a Kublajchan, která tvoří originální jádro jeho básnického odkazu a v Čechách již zdomácněla. Oproti tomu Wordsworth u nás pro samé „revolučně romantické“ zaslepení donedávna mnoho zájmu nevzbuzoval. Četba jeho „diskurzivních veršů“, oné „podzemní hudby“, přitom může být podnětná jak pro čtenáře, tak i pro tvůrce poezie. Probouzí vskutku básnické myšlení zkoumající vlivy krajiny a přírodních jevů na vytváření lidské povahy a básnické obraznosti. Nečekaným půvabem laskají i jeho četné sonety.

František Halas byl jedním z nejvýraznějších představitelů české poezie 30. a 40. let dvacátého století. Toto vydání představuje tři základní sbírky, v nichž můžeme sledovat vývoj autorovy poetiky v průběhu třicátých let. Niterný tón Tváře (spolu se svazky Ticho a Hořec obsahuje básně z let 1930-1933), jejímiž dominantními motivy jsou láska, smyslná touha či smrt, později střídá stále výraznější společenská angažovanost. Sbírka Dokořán (1936) je působivou básnickou reakcí na nástup fašismu. V Torzu naděje (1938) Halas komentuje mimo jiné Mnichovskou dohodu či začátek druhé světové války: vyjadřuje nesouhlas s jednáním světových velmocí i pocity křivdy a strachu, mezi nimiž prosvítají výrazy naděje a touhy po pomstě. Sbírku uzavírají čtyři básně z cyklu Časy, představující tragický osud básníka v jednotlivých ročních obdobích. Oproti harmonickému ladění Tváře se v pozdějších sbírkách projevuje Halasova osobitá nelibozvučnost. Jeho verše jsou přerývané, rytmicky nepravidelné a zvukově výrazné. Čím dál tím větší prostor v Halasově poezii získávají neologismy, hovorová i obecná čeština a neobvyklá větná stavba. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- František Halas (1901-1949) český básník, publicista, překladatel a kulturní činitel. Narodil se v Brně, dětství prožil na Českomoravské vrchovině. Jeho rodiče byli textilní dělníci. Po ukončení základní školy se vyučil knihkupcem. Otec ho přivedl mezi komunistickou mládež, která ho velmi ovlivnila, později (od r. 1921) pracoval pro komunistický tisk (Rovnost a Sršatec) a vydával avantgardní časopisy, na kterých spolupracoval s Bedřichem Václavkem (Pásmo a Fronta). Jeho tvorbu ovlivnil Jiří Mahen a pobyt ve Španělsku, kde byl v průběhu španělské občanské války. Za 2. světové války přispíval do ilegálně vydávaného Rudého práva. Byl členem revolučního výboru spisovatelů. Po roce 1945 se stal předsedou Syndikátu českých spisovatelů, pracoval na ministerstvu informací, choval se jako aktivní komunista, později (především po svém návratu z návštěvy v Sovětském svazu) byl však novým režimem zklamán. Básnické dílo Halasovo ovlivnilo vývoj moderní české poezie v čtyřicátých letech. Ovlivněn poetismem hledal osobitý výraz pro vyjádření základních existenciálních otázek a problémů sociální spravedlnosti. Jako zralý umělec životních protikladů pochyboval o účelu a poslání vlastní tvorby, inklinoval k existencialismu, k motivům smrti, konce a deziluze a k básnickému ztělesnění tragického pocitu života. Halasův vývoj od introspekce k plastickému a předmětnému vidění vyústil v monumentalitu, litaničnost a vnitřní patos básnické tvorby. Překládal též básnické texty z polštiny (Mickiewicze, Slowackého) a srbochorvatštiny.

Básník Stanislav Kostka Neumann se řadí k nejvýznamnějším osobnostem české kultury konce 19. a začátku 20. století. Byl levicově zaměřený. Během života vystřídal řadu uměleckých směrů. Vitalistická sbírka Kniha lesů, vod a strání z roku 1914 vznikla v moravských lesích a stráních v okolí řeky Svitavy. Je básnickou oslavou přírody ve všech ročních obměnách. Opěvuje svobodný život, radost a krásu, které souznění s přírodou přináší. Lyrický subjekt v mnoha básních vstupuje do děje a podléhá živelnému smyslovému okouzlení, v němž se milenecká láska snoubí s rozkoší z prostého bytí. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Stanislav Kostka Neumann (1875-1947) byl český básník, publicista, překladatel, jedna z vedoucích tvůrčích osobností na přelomu 19. a 20. století a v první polovině 20. století. Studium na gymnáziu a obchodní akademii Neumann nedokončil. Pro účast v hnutí tzv. Omladiny 1893 byl zatčen a v Plzni na Borech strávil 14 měsíců. Na sklonku 90. let 19. století se Neumann přiklonil k ideologii komunistického anarchismu a k anarchistickému hnutí, které prosazoval v časopise Nový kult. Po kratším pobytu ve Vídni se Neumann v letech 1905 - 14 usadil na Moravě. Zúčastnil se vystoupení předválečné moderny v Almanachu prosazujícím expresionismus, kubismus a futurismus. V roce 1915 narukoval S. K. Neumann do armády a prodělal válečné tažení v Makedonii a Albánii. Po vyhlášení samostatnosti se usadil v Praze. Zde založil časopis Červen (1918-22), kolem něhož soustředil jak předválečnou modernu (Karel Čapek, Josef Čapek aj.), tak nastupující mladou generaci hlásící se k tzv. proletářskému umění (Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, Jiří Wolker). V roce 1929 byl S. K. Neumann jedním ze sedmi spisovatelů, kteří se postavili proti novému Gottwaldovu vedení v KSČ a byl ze strany vyloučen. Zůstal však i nadále věrný levicovému zaměření. S. K. Neumann vedl časopis Levá fronta, podílel se na vytvoření protifašistické kulturní fronty. Za okupace se ukrýval ve Vápenném Podole v Železných horách. Poslední dva roky života žil v Praze a redigoval časopis Tvorba. Jeho syn je známý herec Stanislav Neumann.

Jiří Wolker (1900-1924) se již v době studií na prostějovském gymnáziu projevil jako všestranně nadaný umělec, jeho hudební a výtvarná tvorba však brzy ustoupily poezii. Po své smrti, v pouhých čtyřiadvaceti letech, za sebou Wolker zanechal svébytný básnický odkaz, jehož tón během několika málo let přechází od dětské naivity přes křesťanský humanismus k poetice proletářské. Sbírka Host do domu  z roku 1921 je autorovým knižním debutem. Ve třech částech - Chlapec, Ukřižované srdce a Host do domu - mladý básník po příchodu do Prahy objevuje velkoměsto, krásu všedního života, ale také bídu, tíživý pocit samoty a stesk po domově. S chlapecky prostou radostí zkoumá svět, do něhož vstupuje, rozmlouvá s věcmi, které ho obklopují, věří v dobrotu lidského srdce i zázraky: mezi lidmi spatřuje anděly a v postavě žebráka samotného Boha. Sbírku uzavírá rozsáhlá skladba Zlatý kopeček, v níž se Wolker zjevně inspiruje Apollinairovým Pásmem a vyznává lásku končinám, do kterých jezdíval na prázdniny k babičce. V prvním a posledním oddíle tohoto vydání původní sbírku doplňují verše, které vznikaly v době před Hostem do domu a souběžně s ním.  -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jiří Wolker (1900-1924) byl český básník. Narodil se v Prostějově v dobře situované rodině, vystudoval gymnázium. V letech 1916-1917 se pod vedením A. Svojsíka účastnil skautských táborů ve Vorlovských lesích nedaleko hradu Lipnice. Poté studoval na přání svého otce práva v Praze, přičemž zároveň navštěvoval literární přednášky. K umění měl blízko díky svému nadání literárnímu, hudebnímu a výtvarnému. Byl politicky činný v KSČ. Wolker trpěl plicní chorobou – tuberkulózou, která se u něj projevovala již v dětství častými záněty mandlí a katary průdušek, léčil ji u moře i ve Vysokých Tatrách (přímo v Tatranské Poliance), nakonec jí podlehl. Je pochován na městském hřbitově v Prostějově (fotografie hrobu). S jeho jménem je často spojován nový literární směr – proletářské umění.

Svazek obsahuje dvě základní básnická díla české literatury, báseň "Máj" Karla Hynka Máchy a sbírku básní "Kytice" Karla Jaromíra Erbena.

Moravský básník Jan Skácel se svým dílem zapsal do srdcí čtenářů. Básnická sbírka Hodina mezi psem a vlkem pochází z tvorby 60. let, stejně jako Smuténka či Metličky. Po vydání těchto děl byl básník zahnán do politického ústraní. Za své dílo byl oceněn až po roce 1989. Najděte dva kusy dřeva/ a zkuste tlouci polínkem o polínko./ Tak jsem to dělal doma, / když jsem vyklepával hodinu mezi psem a vlkem./ Musíte klepat do rytmu./ Musíte vyšívat tím dřevem./ Snad se vám podaří/ probudit v sobě hvozd.

„Účinek jeho poezie je však vždy silný. To už nejsou horoucí výlevy Byronovy, to už není měkká, harmonická, vybraná melancholie Tennysona, k němuž cítil mimochodem řečeno málem bratrský obdiv. To je cosi hlubokého a mihotavého jako sen, cosi tajemného a dokonalého jako krystal ."                                                                                                                          Charles Baudelaire o Edagu Allanu Poeovi (1857) Dílo E. A. Poea je známé především díky detektivním až hororovým povídkám. Poe však vydal také několik skvělých sbírek básní, z nichž největšího ohlasu se dostalo Havranovi. Tento výběr z Poeovy poezie je rozdělený do tří částí podle období jejich vzniku. Převažuje v nich lyrika, častý je motiv protikladu života a smrti. V nejrozsáhlejší básni Al-Aaraf se autor pokouší vyjádřit ideál krásy a estetiky. Dílo přeložili Josef Hiršal a Zdeněk Hron, báseň Havran je uvedena v původním překladu Jaroslava Vrchlického. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Edgar Allan Poe (1809-1849) - americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista. Byl autorem zpravidla fantastických a mystických příběhů a zakladatelem detektivního žánru. Dokázal mistrovsky zachytit stav osoby, která příběh vypráví. Další díla lze považovat za ranou science fiction, z jeho pera pochází i několik humoristických příběhů. Již od dětství četl díla Lorda Byrona, Samuela Taylora Coleridge a většinu romantických autorů své doby. Hlouběji se rovněž zabýval kosmogonií, přírodními vědami a mysticismem. Tyto své znalosti následně používal při psaní svých děl (např. Pád do Maelströmu, Tisící druhý Šeherezádin příběh, Tři neděle v týdnu), kdy dokázal s matematickou přesností dosáhnout geniálního efektu a zanechat tak ve čtenáři předem psychologicky promyšlenou impresi (většinou strachu či hnusu, často ale i humoru a překvapení). Ještě za svého života ztratil všechny ženy, které miloval, a znesvářil se se všemi lidmi, kteří by mu byli v těžkých okamžicích schopni pomoci. Žil v takřka nepřetržité bídě, přestože se i za svého života dočkal jisté slávy (zejména svými žurnalistickými pracemi). Poeova smrt byla hodna děl, kterým se věnoval: 3.října 1849 byl nalezen opilý (a zřejmě i pod vlivem omamných látek) na baltimorském chodníku v blízkosti Light Street. Byl urychleně hospitalizován, ale z kómatu, do kterého následně upadl, se po celé čtyři dny neprobral. Zemřel na překrvení mozku v ranních hodinách 7. října 1849. Jeho dílo bylo inspirací mnoha pozdějších autorů (z nichž jmenujme asi nejznámějšího sira Arthura Conana Doyla a jeho kultovního hrdinu Sherlocka Holmese, jehož podoba je výrazně ovlivněna Poeovou postavou výjimečně inteligentního detektiva Dupina). Svou stopu zanechal nejen na francouzských básnících Charlesi Baudelairovi a Stéphanu Mallarmém, ale například i na Paulu Valérym, Juliu Vernovi a v neposlední řadě i na Fjodoru Dostojevském, nebo na moderních především britských autorech Rayi Bradburym či J. K. Rowlingové.  

Malá knížka, která vám přinese spoustu radosti. Obsahuje citáty a přísloví od známých i méně známých autorů.

V této knize najdete výběr citátů s vánoční tématikou od známých i méně známých autorů.

  Latinské přísloví praví: „Čiň lidem to, co si přeješ, aby oni činili tobě“.  Tato kniha potěší každého, komu bude darována. Najde v ní výběr citátů od známých či méně známých autorů. 

V knize najdete čtyři básně - Křest svatého Vladimíra (Car chce po bohu Perunovi, aby mu na jeho svátek zahřměl na oslavu, což Perun odmítá), Král Lávra (satirická báseň, jejímž námětem je stará irská pověst o králi s oslíma ušima, ale přizpůsobená českému prostředí), Tyrolské elegie (humorný a satirický popis zatčení a internace v Brixenu v Tyrolsku) a Epigramy (podle definice Havlíčka jsou epigramy malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévá, aby mu srdce nežral). Ilustrace Josef Lada.

Slavný veršovaný román, v němž Puškin popisuje ruskou společnost 1. poloviny 19. století ve městě i na venkově. S lehkostí a ironickým nadhledem líčí všednodenní náplň znuděného petrohradského dandyho Oněgina a jeho nešťastný milostný příběh s naivní a snivou Taťánou. Román se stal nesmrtelnou klasikou a o jeho významu u nás svědčí řada českých překladů. Z ruského originálu Jevgenij Oněgin přeložil Josef Hora.

Písňové texty Pavla Šruta patří již od začátku osmdesátých let k tomu nejlepšímu, co v české zpívané poezii vzniká. Jako první začal jeho překlady básní Roberta Gravese zpívat Luboš Pospíšil, poté nahrál dodnes nevydané demosnímky s písněmi se Šrutovými texty Petr Skoumal. V druhé polovině osmdesátých let přešly do nejširšího posluchačského povědomí jeho texty v interpretaci Heleny Arnetové, Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa a C&K Vocalu. V průběhu let přibyli ke zpěvákům jeho textů Lenka Filipová, Marta Kubišová, Petr Novák, Olympic, Radůza, Jiří Šlupka Svěrák a Lubor Šonka. Šrutovy písňové texty se dočkaly již dvou předchozích knižních vydání. Kniha Už ráno začal večírek obsahuje těchto písňových textů nesrovnatelně více a vychází k 70. narozeninám autora. Je doplněna úplnou diskografií.  --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Pavel Šrut (*1940 v Praze) vystudoval jedenáctiletou střední školu a dvouletý abiturientský kurs na Hospodářské škole pro zahraniční obchod. V letech 1958-60 pracoval jako úředník v podniku Ferromet, poté jako rekvizitář na Barrandově. V letech 1962-67 studoval angličtinu a španělštinu na FF UK, 1968-71 pracoval jako redaktor v nakladatelství Naše vojsko. V letech 1971-97 byl ve svobodném povolání, v letech 1997-2002 pracoval v literární redakci rozhlasové stanice Vltava. Vydal básnické sbírky Noc plná křídel (1964), Přehlásky (1967) a Červotočivé světlo (1969). Básně ze 70. a 80. let představil nejdříve ve strojopisných výborech (Přestupný duben /1978?/, Malá domů /1979, 1981/, Houpací trojský kůň /1981/, Domů a samovar /1981, 1987/, Dechová cvičení /1982/), poté ve výborech tištěných (Malá domů /Mnichov 1989/, Přestupný duben /1989/, Cesta do Ďáblic /1993/) a nakonec souborně v knize Brožované básně (2000). V 70. letech též překládal novolatinskou poezii Eugena Brikciuse (ve strojopisném svazku Holou na kaktus /1979/, tiskem v knize Cadus rotundus / Sud kulatý /1993/) a od 80. let píše písňové texty, které zpívají zejména Luboš Pospíšil, Petr Skoumal, Michal Prokop a Vladimír Mišík (vyšly nejdříve ve strojopisném svazku Cokoli /1983/, výbor z něj - doplněný některými pozdějšími texty - vydal v knize Kolej Yesterday. Písňové texty 1982-1987 /1990/). V devadesátých letech napsal „román ve verších" Zlá milá. Scénář básně (1997) a vydal knihu fejetonů Konzul v afrikánech (1998). V roce 2001 mu vyšla básnická sbírka Papírové polobotky a v roce 2005 útlý výbor z písňových textů Dvě tváře. Výbor z jeho „milostné i nemilostné poezie" z let 1967-2007 Nejkrásnější bývají na útěku doslovem doprovodil Rudolf Matys (2009). Napsal či převyprávěl též více než čtyřicet knih pro děti a napsal množství písňových textů pro děti a pro divadlo. Z jeho četných básnických překladů jsou nejvýznamnější: Robert Graves - Příznaky lásky (1977), John Updike - Domácí biograf (1988), Dylan Thomas - Svlékání tmy (1988), David Herbert Lawrence - Sopečná růže (1990) a Leonard Cohen - Výbor z poezie (1998).  

Začátkem 20. století G. Apollinaire, významný francouzský básník, prozaik a dramatik polského původu, postupně začíná ovlivňovat moderní francouzskou poezii a stává se osobností francouzské (potažmo evropské) umělecké avantgardy. Uváděná sbírka Alkoholy pochází právě z této doby. Obsahuje autorovy básně z let 1898-1913 a je zcela zásadní pro další vývoj evropské poezie. Hned první báseň, slavné Pásmo je typickým příkladem Apollinairova (surrealistického) uměleckého vyjadřování. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Guillaume Apollinaire (1880-1918), francouzský básník a dramatik po matce polského původu. Do dějin poezie zasáhl nejvíce svými sbírkami Alkoholy (1913) a Kaligramy (1918). Sbírka Alkoholy obsahuje autorovy básně z let 1898-1913 a je zcela zásadní pro další vývoj evropské poezie. Nejrozsáhlejší básní Alkoholů je slavné Pásmo, svým způsobem manifest Apollinarova stylu, ve kterém mísí realitu se snem, minulost s budoucností a opájí se každodenností, modernitou a tepem ulice. Apollinaire svým novým způsobem psaní otevřel dveře i dalším moderním stylům, které nastoupily v meziválečném období. Zúčastnil se první světové války, zemřel ovšem až po návratu do Paříže při pandemii španělské chřipky.

Jaroslav Vrchlický, autor více než osmdesáti básnických sbírek, se tentokrát představuje jako básník, který osloví i dětské čtenáře. Rozsáhlý a ojedinělý výbor, který sestavil editor Petr Šrámek, přináší verše, které jsou dětem buď přímo určené, nebo jsou jim alespoň tematicky blízké. Vrchlického básně ilustracemi vypravil Tomáš Klepoch.