Poezie

Malá knížka, která vám přinese spoustu radosti. Obsahuje citáty a přísloví od známých i méně známých autorů.

  Latinské přísloví praví: „Čiň lidem to, co si přeješ, aby oni činili tobě“.  Tato kniha potěší každého, komu bude darována. Najde v ní výběr citátů od známých či méně známých autorů. 

Jan Neruda (1834-1891), básník, prozaik, novinář a literární kritik, jedna z největších osobností české literatury 19. století. Soubor těchto tří básnických sbírek asi nejlépe charakterizuje Nerudovo básnické dílo. V první sbírce Hřbitovní kvítí (1858) zaznívají pocity osamocení a ztráty víry ve svět, autor se v ní opakovaně vrací k tématům smrti a sociální nespravedlnosti. Naopak pozdější Písně kosmické (1878) jsou výrazně optimističtější a reagují na vědecké objevy a pokrok své doby. Ukazuje se zde Nerudova fascinace bezbřehostí vesmíru v porovnání s pomíjivostí pozemské existence. Jeho předposlední sbírka Prosté motivy (1883) vytváří paralelu mezi lidským životem a přírodním cyklem ročních období.

Epos o Gilgamešovi je považován za vůbec nejstarší epické dílo světové literatury. Popisuje dobrodružství sumerského krále Gilgameše při hledání nesmrtelnosti. Text, jehož počátky sahají do konce 3. tisíciletí př.nl., se opisováním a různými úpravami vyvíjel, takže existuje řada jeho verzí. Základ tvoří dvanáct tabulek, v nichž se mimo jiné objevuje předobraz biblické potopy a Noemovy archy. Gilgameš (původně Bilgamos, řecky Gilgamos) měl být pátý král sumerského města Uruk, kterému podle legendy vládl 126 let. V pozdějších textech se dokonce objevuje jeho zbožštění. Většina historiků se však domnívá, že se jedná o skutečnou historickou postavu.

William Shakespeare se proslavil zejména jako autor řady divadelních her, jeho tvorba ale zarhnuje i díla básnická, zejména pak 154 sonetů představených v této sbírce. Kromě milostných vyznání se texty dotýkají i témat jako plynutí času, smrt či erotická touha, naráží ale i na dobové politické události či lásku záměrně zesměšňuje. Některé básně psané mladému muži či bez jasného adresáta vedly k dohadům o Shakespearově bisexualitě, v jiných částech se autor obrací na záhadnou "temnou dámu" či básníka, se kterým soupeří - i po několika stech letech bádání však přesnou identitu žádného z nich neznáme. Ačkoli jsou Shakespearovy sonety výrazově i formálně dokonalou ukázkou alžbětinské literatury, jejich témata jsou nadčasová a snadno dokáží oslovit i dnešního čtenáře.

Soubor básní Jiřího Ortena obsahuje tři sbírky, které autor dokončil krátce před svou smrtí. Ohnici, Jeremiášův pláč a Elegie. Ve sbírkách se oproti předchozí tvorbě silně projevují úzkosti a osamělost, kterými autor trpěl kvůli protižidovské politice i ztrátě blízkých. V případě Jeremiášova pláče Orten vztáhl biblické téma do přítomnosti, v lyrické Ohnici věnované zemřelému otci se vyznává z pocitu ohrožení, v Elegiích se pak autor loučí se svým mládím a vlastně celým životem. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jiří Orten (1919-1941), vlastním jménem Jiří Ohrenstein, se narodil v Kutné Hoře. Studoval na pražské konzervatoři, kterou však byl nucen, kvůli židovskému původu, po třech ročnících opustit. Po odchodu z konzervatoře publikoval pod různými pseudonymy, přispíval do novin a časopisů. Ve své tvorbě měl blízko k symbolismu a existencionalismu. Zemřel krátce poté, co byl, v den svých dvaadvacátých narozenin, v Praze sražen německou sanitkou.

Federico García Lorca byl španělský básník, dramatik a divadelní režisér. Narodil se ve Fuente Vaqueros v jižním Španělsku úspěšnému majiteli zemědělských pozemků a učitelce. Ačkoli se z počátku chtěl věnovat spíše hudbě, během univerzitních studií se usadil v madridské Residencia de Estudiantes, kde se setkal s dalšími umělci, kteří měli v budoucnu zasáhnout do kulturního vývoje Španělska, mezi jinými např. se Slavadorem Dalím či Luisem Bunuelem. Zde se take začal zapojovat do španělského avantgardního hnutí a psal své první divadelní hry a básně prodchnuté surrealismem, modernismem a andaluským folklorem. V průběhu třicátých let se začal od poezie přiklánět k divadelní tvorbě a v té době vznikly jeho nejznámější hry. Lorca zemřel 19. srpna 1936, podle dostupných informací byl zatčen a zastřelen nastupujícími fašistickými silami, pravděpodobně kvůli špatnému příklonu k socialistické politice a homosexualitě. Tento výbor vychází ze sbírky Lyrika, publikovaé roku 1959 ve Statním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, pro níž výběr básní z originálních sbírek i překlad vyhotovil Lumír Čivrný. Při přípravě  tohoto výboru jsme se rozhodli zařadit sbírky Kniha básní, Zpěv na andaluskou notu, Písně, Básník v New Yorku a Díván sadu Tamarit odrážející Lorcovo rané i pozdější dílo, a to v rozsahu, jak je vybral Lumír Čivrný v původní sbírce.

V této knize najdete sedm básnických sbírek, které autor považoval za stěžejní. V Torzu života a Melancholické pouti se opakuje motiv krutého a bolestného lidského údělu, ve Slunečních hodinách nachází autor solidaritu mezi chudými a proměňuje svůj individualistický postoj ke skutečnosti v objektivní. Ve sbírce Hlas ticha, Verše rodinné a jiné a Měsíce z období války klade důraz na národní hodnoty. Stoletý kalendář se vrací k předválečným motivům a zároveň dál rozvíjí otázky sociální. Každá sbírka odráží jisté autorovo tvůrčí období a pro všechny je příznačná krystalická čistota výrazu a melodičnost verše.

V prvním ze tří oddílů svazku jsou shrnuty básně lásky k vlasti i touhy po ní, kterou Heine prožíval jako vyhnanec v Paříži, v druhém je zachycen básník bojovník a revolucionář a v třetím zařazena rozsáhlá epická báseň Bimini, ve které se básník povznáší nad tíhu svého několikaletého umírání a vypráví o vysněné cestě na kouzelný ostrov mládí, životního jasu a zdraví.

Výbor z básní klasika ruské romatické literatury v překladech Emanuela Frynty a Josefa Hory. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Michail Jurjevič Lermontov  (1814-1841) byl ruským básníkem, dramatikem, prozaikem a především nespoutaným romantikem tělem i duší. První poémy psal na internátě ve čtrnácti letech a v osmnácti měl na kontě již přes dvě stovky básní a tři dramata. Z univerzity byl ale vyloučen, a tak se dal k husarům. Jeho literárním vzorem byl Puškin, který roku 1837 zemřel na následky zranění utrpěných v souboji. Lermontov mu věnoval báseň Na smrt Puškinovu, jíž si proti sobě popudil samotného cara Mikuláše I., a byl vykázán na Kavkaz. Po návratu pokračoval ve vojenské službě, ovšem nepřestával literárně tvořit. Možná tušil, že nemá příliš času nazbyt. Jako pravý romantický hrdina zemřel mlád, ve věku 26 let. Ironií je, že skonal stejně jako jeho vzor, v souboji. Zanechal po sobě úctyhodné dědictví čítající stovky básní a poém, tři romány a šest dramat. mezi jeho nejznámější díla patří epická poéma Démon, s níž se zařadil mezi velikány romantické tvorby, dále drama Maškaráda a román Hrdina naší doby.

Marina Cvetajevová (1892-1941) byla jednu z nejvýznamnějších básnířek 20. století. Pocházela ze vzdělaného prostředí a v dětství s rodiči cestovala po Evropě. V roce 1912 se vdala za vojáka a novináře Sergeje Efrona, který se postavil na stranu bělogvardějců. Rodina později žila v Československu, které Cvetajevové přirostlo k srdci, a posléze v Paříži, odkud musel manžel uprchnout, protože by vyšetřován za účast na politických vraždách ve službách ruské NKVD. Po beztrestném návratu do Ruska v roce 1937 byli Efron s dcerou zatčeni a souzeni ve vykonstruovaném procesu. Cvetajevová je následovala v 1939 a po vypuknutí války byla se synem evakuována do Tatarské ASSR, kde zoufalá Cvetajevová, jen pět neděl po popravě manžela, spáchala sebevraždu. Mezi její nejvýznamnější básnické sbírky patří Kouzelná lucerna (1912), Versty (1922), Poéma konce (1924) a Poéma hory (1924) a Verše Čechám (1939) odsuzující okupaci Německem. Tento výběr básní vychází z vydání s názvem Pražské vigilie v překladu Hany Vrbové.

Samuel Taylor Coleridge (1772-1834) a William Wordsworth (1770-1850) jsou dva přední představitelé generace anglické romantické poezie. Takzvaní Jezerní básníci si rozdělili témata své tvorby následujícím způsobem: Coleridge se ujal námětů exotických a „alespoň částečně nadpřirozených“, kdežto Wordsworthovi připadly příběhy ze života prostých lidí, vypovídající o schopnosti přírody „burcovat mysl z letargie zvyku“. Toto vydání přináší různorodý výběr z díla obou básníků v překladu Zdeňka Hrona. Z pera Coleridgeova jsou to především magická veledíla anglického romantismu Píseň o starém námořníkovi, Christabel, a Kublajchan, která tvoří originální jádro jeho básnického odkazu a v Čechách již zdomácněla. Oproti tomu Wordsworth u nás pro samé „revolučně romantické“ zaslepení donedávna mnoho zájmu nevzbuzoval. Četba jeho „diskurzivních veršů“, oné „podzemní hudby“, přitom může být podnětná jak pro čtenáře, tak i pro tvůrce poezie. Probouzí vskutku básnické myšlení zkoumající vlivy krajiny a přírodních jevů na vytváření lidské povahy a básnické obraznosti. Nečekaným půvabem laskají i jeho četné sonety.

František Halas byl jedním z nejvýraznějších představitelů české poezie 30. a 40. let dvacátého století. Toto vydání představuje tři základní sbírky, v nichž můžeme sledovat vývoj autorovy poetiky v průběhu třicátých let. Niterný tón Tváře (spolu se svazky Ticho a Hořec obsahuje básně z let 1930-1933), jejímiž dominantními motivy jsou láska, smyslná touha či smrt, později střídá stále výraznější společenská angažovanost. Sbírka Dokořán (1936) je působivou básnickou reakcí na nástup fašismu. V Torzu naděje (1938) Halas komentuje mimo jiné Mnichovskou dohodu či začátek druhé světové války: vyjadřuje nesouhlas s jednáním světových velmocí i pocity křivdy a strachu, mezi nimiž prosvítají výrazy naděje a touhy po pomstě. Sbírku uzavírají čtyři básně z cyklu Časy, představující tragický osud básníka v jednotlivých ročních obdobích. Oproti harmonickému ladění Tváře se v pozdějších sbírkách projevuje Halasova osobitá nelibozvučnost. Jeho verše jsou přerývané, rytmicky nepravidelné a zvukově výrazné. Čím dál tím větší prostor v Halasově poezii získávají neologismy, hovorová i obecná čeština a neobvyklá větná stavba. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- František Halas (1901-1949) český básník, publicista, překladatel a kulturní činitel. Narodil se v Brně, dětství prožil na Českomoravské vrchovině. Jeho rodiče byli textilní dělníci. Po ukončení základní školy se vyučil knihkupcem. Otec ho přivedl mezi komunistickou mládež, která ho velmi ovlivnila, později (od r. 1921) pracoval pro komunistický tisk (Rovnost a Sršatec) a vydával avantgardní časopisy, na kterých spolupracoval s Bedřichem Václavkem (Pásmo a Fronta). Jeho tvorbu ovlivnil Jiří Mahen a pobyt ve Španělsku, kde byl v průběhu španělské občanské války. Za 2. světové války přispíval do ilegálně vydávaného Rudého práva. Byl členem revolučního výboru spisovatelů. Po roce 1945 se stal předsedou Syndikátu českých spisovatelů, pracoval na ministerstvu informací, choval se jako aktivní komunista, později (především po svém návratu z návštěvy v Sovětském svazu) byl však novým režimem zklamán. Básnické dílo Halasovo ovlivnilo vývoj moderní české poezie v čtyřicátých letech. Ovlivněn poetismem hledal osobitý výraz pro vyjádření základních existenciálních otázek a problémů sociální spravedlnosti. Jako zralý umělec životních protikladů pochyboval o účelu a poslání vlastní tvorby, inklinoval k existencialismu, k motivům smrti, konce a deziluze a k básnickému ztělesnění tragického pocitu života. Halasův vývoj od introspekce k plastickému a předmětnému vidění vyústil v monumentalitu, litaničnost a vnitřní patos básnické tvorby. Překládal též básnické texty z polštiny (Mickiewicze, Slowackého) a srbochorvatštiny.

Básník Stanislav Kostka Neumann se řadí k nejvýznamnějším osobnostem české kultury konce 19. a začátku 20. století. Byl levicově zaměřený. Během života vystřídal řadu uměleckých směrů. Vitalistická sbírka Kniha lesů, vod a strání z roku 1914 vznikla v moravských lesích a stráních v okolí řeky Svitavy. Je básnickou oslavou přírody ve všech ročních obměnách. Opěvuje svobodný život, radost a krásu, které souznění s přírodou přináší. Lyrický subjekt v mnoha básních vstupuje do děje a podléhá živelnému smyslovému okouzlení, v němž se milenecká láska snoubí s rozkoší z prostého bytí. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Stanislav Kostka Neumann (1875-1947) byl český básník, publicista, překladatel, jedna z vedoucích tvůrčích osobností na přelomu 19. a 20. století a v první polovině 20. století. Studium na gymnáziu a obchodní akademii Neumann nedokončil. Pro účast v hnutí tzv. Omladiny 1893 byl zatčen a v Plzni na Borech strávil 14 měsíců. Na sklonku 90. let 19. století se Neumann přiklonil k ideologii komunistického anarchismu a k anarchistickému hnutí, které prosazoval v časopise Nový kult. Po kratším pobytu ve Vídni se Neumann v letech 1905 - 14 usadil na Moravě. Zúčastnil se vystoupení předválečné moderny v Almanachu prosazujícím expresionismus, kubismus a futurismus. V roce 1915 narukoval S. K. Neumann do armády a prodělal válečné tažení v Makedonii a Albánii. Po vyhlášení samostatnosti se usadil v Praze. Zde založil časopis Červen (1918-22), kolem něhož soustředil jak předválečnou modernu (Karel Čapek, Josef Čapek aj.), tak nastupující mladou generaci hlásící se k tzv. proletářskému umění (Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, Jiří Wolker). V roce 1929 byl S. K. Neumann jedním ze sedmi spisovatelů, kteří se postavili proti novému Gottwaldovu vedení v KSČ a byl ze strany vyloučen. Zůstal však i nadále věrný levicovému zaměření. S. K. Neumann vedl časopis Levá fronta, podílel se na vytvoření protifašistické kulturní fronty. Za okupace se ukrýval ve Vápenném Podole v Železných horách. Poslední dva roky života žil v Praze a redigoval časopis Tvorba. Jeho syn je známý herec Stanislav Neumann.

William Blake byl anglický básník, malíř a tiskař. Za svého života se jako básník nedočkal uznání a svými současníky byl považován za excetrika či blázna, dnes je považován jako jedna z hlavních postav anglického romantismu. V jeho raném a obecně snaději přístupném díle převažuje vzdorovitost a vzpoura proti dogmatice církve, pozdější texty se obracejí k hlubokým náboženským a filozosofickým tématům a vytvářejí si vlastní mytologický sstém. William Blake vymyslel také technologii tisku nazývanou "Iluminovaný tisk", kterou využíval i při práci na vlastních knihách.

Moravský básník Jan Skácel se svým dílem zapsal do srdcí čtenářů. Básnická sbírka Hodina mezi psem a vlkem pochází z tvorby 60. let, stejně jako Smuténka či Metličky. Po vydání těchto děl byl básník zahnán do politického ústraní. Za své dílo byl oceněn až po roce 1989. Najděte dva kusy dřeva/ a zkuste tlouci polínkem o polínko./ Tak jsem to dělal doma, / když jsem vyklepával hodinu mezi psem a vlkem./ Musíte klepat do rytmu./ Musíte vyšívat tím dřevem./ Snad se vám podaří/ probudit v sobě hvozd.

„Účinek jeho poezie je však vždy silný. To už nejsou horoucí výlevy Byronovy, to už není měkká, harmonická, vybraná melancholie Tennysona, k němuž cítil mimochodem řečeno málem bratrský obdiv. To je cosi hlubokého a mihotavého jako sen, cosi tajemného a dokonalého jako krystal ."                                                                                                                          Charles Baudelaire o Edagu Allanu Poeovi (1857) Dílo E. A. Poea je známé především díky detektivním až hororovým povídkám. Poe však vydal také několik skvělých sbírek básní, z nichž největšího ohlasu se dostalo Havranovi. Tento výběr z Poeovy poezie je rozdělený do tří částí podle období jejich vzniku. Převažuje v nich lyrika, častý je motiv protikladu života a smrti. V nejrozsáhlejší básni Al-Aaraf se autor pokouší vyjádřit ideál krásy a estetiky. Dílo přeložili Josef Hiršal a Zdeněk Hron, báseň Havran je uvedena v původním překladu Jaroslava Vrchlického. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Edgar Allan Poe (1809-1849) - americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista. Byl autorem zpravidla fantastických a mystických příběhů a zakladatelem detektivního žánru. Dokázal mistrovsky zachytit stav osoby, která příběh vypráví. Další díla lze považovat za ranou science fiction, z jeho pera pochází i několik humoristických příběhů. Již od dětství četl díla Lorda Byrona, Samuela Taylora Coleridge a většinu romantických autorů své doby. Hlouběji se rovněž zabýval kosmogonií, přírodními vědami a mysticismem. Tyto své znalosti následně používal při psaní svých děl (např. Pád do Maelströmu, Tisící druhý Šeherezádin příběh, Tři neděle v týdnu), kdy dokázal s matematickou přesností dosáhnout geniálního efektu a zanechat tak ve čtenáři předem psychologicky promyšlenou impresi (většinou strachu či hnusu, často ale i humoru a překvapení). Ještě za svého života ztratil všechny ženy, které miloval, a znesvářil se se všemi lidmi, kteří by mu byli v těžkých okamžicích schopni pomoci. Žil v takřka nepřetržité bídě, přestože se i za svého života dočkal jisté slávy (zejména svými žurnalistickými pracemi). Poeova smrt byla hodna děl, kterým se věnoval: 3.října 1849 byl nalezen opilý (a zřejmě i pod vlivem omamných látek) na baltimorském chodníku v blízkosti Light Street. Byl urychleně hospitalizován, ale z kómatu, do kterého následně upadl, se po celé čtyři dny neprobral. Zemřel na překrvení mozku v ranních hodinách 7. října 1849. Jeho dílo bylo inspirací mnoha pozdějších autorů (z nichž jmenujme asi nejznámějšího sira Arthura Conana Doyla a jeho kultovního hrdinu Sherlocka Holmese, jehož podoba je výrazně ovlivněna Poeovou postavou výjimečně inteligentního detektiva Dupina). Svou stopu zanechal nejen na francouzských básnících Charlesi Baudelairovi a Stéphanu Mallarmém, ale například i na Paulu Valérym, Juliu Vernovi a v neposlední řadě i na Fjodoru Dostojevském, nebo na moderních především britských autorech Rayi Bradburym či J. K. Rowlingové.  

V této knize najdete výběr citátů s vánoční tématikou od známých i méně známých autorů.

V knize najdete čtyři básně - Křest svatého Vladimíra (Car chce po bohu Perunovi, aby mu na jeho svátek zahřměl na oslavu, což Perun odmítá), Král Lávra (satirická báseň, jejímž námětem je stará irská pověst o králi s oslíma ušima, ale přizpůsobená českému prostředí), Tyrolské elegie (humorný a satirický popis zatčení a internace v Brixenu v Tyrolsku) a Epigramy (podle definice Havlíčka jsou epigramy malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévá, aby mu srdce nežral). Ilustrace Josef Lada.

Slavný veršovaný román, v němž Puškin popisuje ruskou společnost 1. poloviny 19. století ve městě i na venkově. S lehkostí a ironickým nadhledem líčí všednodenní náplň znuděného petrohradského dandyho Oněgina a jeho nešťastný milostný příběh s naivní a snivou Taťánou. Román se stal nesmrtelnou klasikou a o jeho významu u nás svědčí řada českých překladů. Z ruského originálu Jevgenij Oněgin přeložil Josef Hora.