Klasická literatura

Čtení a poslouchání pro cizince s výukovým CD ve formátu MP3 a jazykovými cvičeními na pochopení textu ke každé kapitole. Golem – nejznámější symbol pražského Židovského města. Byl Golem skutečný? Může se objevit ještě dnes? Jak vypadal? Co to vlastně je? Otázky, které si klade každý, když čte nejznámější Meyrinkovo dílo. Cílem této knihy je zachovat atmosféru příběhu, zároveň ale umožnit studentům češtiny, aby si přečetli toto klasické dílo i v češtině. Adaptovaný text je určen pro studenty se znalostmi češtiny na úrovni B2 a více. Myslete stále na to, že není důležité rozumět a znát každé slovíčko. Je důležité rozumět větším celkům a hlavně kontextu. Při čtení nepracujte se slovníkem, pokud to není nutné. Snažte se pochopit význam z kontextu, jen tak ho budete i v budoucnu správně používat. Pro správnou výslovnost a vnímání textu je důležitý i poslech. Uvnitř najdete mluvené slovo na zvukovém nosiči ve formátu MP3. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Gustav Meyrink (1868-1932) byl německy píšící spisovatel silně ovlivněný atmosférou staré Prahy, především pak pražského ghetta. Zpočátku psal zejména krátké satirické prózy zesměšňující autority vilémovského Německa, později texty inspirované východními filozofiemi, mystikou a studiem okultních jevů. Kromě toho přeložil, respektive převyprávěl do němčiny mj. některá díla Charlese Dickense a Rudyarda Kiplinga. Jeho největším literárním úspěchem je fantaskní román Golem odehrávající se v ulicích pražského ghetta před asanací a po ní, který knižně poprvé vyšel roku 1915.Meyrink žil v Praze letech 1884 až 1904. Stejně jako Franz Kafka, Max Brod, Tainer Maria Rilke, Egon Ervin Kisch nebo Paul Leppin patří mezi autory pražské německé literatury, tedy autory, kteří na přelomu 20. století žili v Praze, psali německy a nechali se silně ovlivnit českými dějinami, historií a atmosférou tehdejší Prahy.

Mauglí je hlavní hrdina většiny povídek z dvoudílné Knihy džunglí anglického spisovatele Rudyards Kiplinga. První díl vyšel v roce 1894 jako Kniha džunglí a o rok později následoval druhý díl Druhá kniha džunglí. Příběhy Mauglího jsou však někdy vydávány zvlášť s titulem nesoucím jméno svého hlavního hrdiny. Poprvé vyšly v roce 1933 pod názvem All the Mowgli Stories společně s povídkou Na okraji džungle.

Světově proslulý vědeckofantastický satirický román zrcadlící autorovu obavu z nové světové války a negativních tendencí novodobé civilizace. Kapitán Van Toch (který je českého původu) objeví na ostrově Tana Masa v Tichém oceánu podivné, inteligentní, v moři žijící tvory, podobné mlokům. Zahájí s nimi výměnný obchod: kapitán Van Toch dodá mlokům nože na obranu proti žralokům a mloci na oplátku budou nosit kapitánu Van Tochovi perly. Mloci se ale postupně vyvinou v ještě inteligentnější tvory, značně se přemnoží, vzbouří, začnou vyhrožovat lidem válkou...Válku s mloky napsal Karel Čapek v roce 1935. V letech 1935-1936 vycházela na pokračování v Lidových novinách.  --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Karel Čapek (1890-1938) – český novinář, spisovatel a dramatik. Narodil se v Malých Svatoňovicích, brzy se však s rodiči přestěhoval do Úpice. Otec byl lékař, matka sbírala slovesný folklor. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud musel (po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku) přestoupit do Brna. Roku 1915 ukončil studium na filosofické fakultě UK v Praze, poté studoval filosofii v Berlíně a Paříži. Pro svou nemoc nebyl odveden do armády a nemusel se účastnit bojů v první světové válce, přesto byl touto válkou velmi ovlivněn. Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině (v roce 1917 byl domácím učitelem Prokopa Lažanského na zámku v Chyši), brzy však přešel k novinařině. Působil jako redaktor v několika časopisech: v Národních listech (1917–1921), Nebojsa (1918–1920), Lidových novinách (od r. 1921). Z Národních listů odešel v roce 1921 na protest proti vyloučení svého bratra z redakce. V letech 1921–1923 byl dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla. V letech 1925–1933 byl prvním předsedou Československého PEN klubu.Ke konci života se oženil se svou dlouholetou přítelkyní Olgou Scheinpflugovou. Po Mnichovské dohodě a Benešově opuštění této země (1938) se stal terčem politických útoků – převážně od Čechů. Poslední tři roky svého života prožil ve Staré Huti u Dobříše. Dnes je zde jeho památník. Zemřel na zápal plic několik měsíců před plánovaným zatčením gestapem. Knihy Karla Čapka byly přeloženy do více než 50 světových jazyků - od angličtiny, němčiny, francouzštiny, přes ruštinu, perštinu, čínštinu až po esperanto, lužickosrbštinu, katalánštinu atd. Dílo Karla Čapka:Próza: Zářivé hlubiny (1916), Boží muka (1917), Krakonošova zahrada (1918), Kritika slov (1920), Trapné povídky (1921), Továrna na absolutno (1922), Krakatit (1922), O nejbližších věcech (1925), Skandální aféra Josefa Holouška (1927), Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy (1929), Zahradníkův rok (1929), Marsyas čili na okraj literatury (1931), Apokryfy (1932), Hordubal (1933), Válka s Mloky (1936), První parta (1937), Jak se co dělá, Život a dílo skladatele Foltýna (1939, vydáno posmrtně).Dramata: Lásky hra osudná (napsáno 1910, vydáno 1922), Loupežník (1920), R. U. R. (1920), Ze života hmyzu (1921), Věc Makropulos (1922), Adam stvořitel (1927), Bílá nemoc (1937), Matka (1938).Politická díla: Hovory s T. G. Masarykem (1928 - 1935, 3 svazky), Mlčení s T. G. Masarykem (doplnění hovorů, esej z roku 1935).Cestopisy: Italské listy (1923), Anglické listy (1924), Výlet do Španěl (1930), Obrázky z Holandska (1932), Cesta na sever (1936).Knihy pro děti: Devatero pohádek a ještě jedna pohádka od Josefa Čapka jako přívažek (1932), Dášenka čili život štěněte (1933), Měl jsem psa a kočku (1939), Pudlenka (vydáno posmrtně).

Dnes už klasická povídka Eduarda Basse z roku 1922 vypráví příběh, který s laskavým humorem líčí příhody otce Klapzuby, který ze svých jedenácti synů vychová fenomenální fotbalový tým. Základní dílo české humoristické prózy můžeme číst jako oslavu ducha fair play, houževnatosti a sportovního nadšení i jako dobově aktuální hříčku, lehce ironizující opojení českou kopanou a narážející na události v poválečné společnosti. Ilustroval Josef Čapek.

Protiválečné divadelní drama napsané v předvečer druhé světové války. Čapkovo naléhavé varování před nebezpečím nastupujícího nacismu, které se stalo záminkou k jeho plánované perzekuci hitlerovským režimem. Děj se odehrává v blíže neurčené zemi, kde se diktátor Maršál připravuje na zahájení války. V téže době se objevuje neznámá smrtelná nemoc, která se přenáší dotykem a nedá se léčit. Chudinský lékař, pacifista dr. Galén nachází na nemoc lék. Bohaté lidi však odmítá léčit, pokud nejsou ochotni postavit se proti válce. Maršálův přítel, majitel zbrojovky baron Krüg, bílou nemocí také onemocní, avšak Dr. Galén jej odmítne léčit, dokud nepřestane vyrábět zbraně. Galén je předvolán Maršálem, přesto znovu odmítá Krüga léčit, pokud bude maršál pokračovat ve zbrojení. Baron Krüg se následně zastřelí. Poté, co si Maršál sám na prsou najde bílou skvrnu, dostane od Galéna stejné ultimátum jako baron. Nakonec je ale ochoten vzdát se plánů na válku a ovládnutí světa, pokud jej dr. Galén vyléčí. Galén jde tedy pro léky, ale cestou zpět prochází skrz válkou zfanatizovaný dav, kterým je ušlapán…Stejně jako ostatní romány a hry Karla Čapka je Bílá nemoc dílem neskutečně současným a alarmujícím. Vizionářsky varuje před hrozbou konfliktu demokracie se zájmy všehoschopných a mocichtivých tyranů. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Karel Čapek (1890-1938) – český novinář, spisovatel a dramatik. Narodil se v Malých Svatoňovicích, brzy se však s rodiči přestěhoval do Úpice. Otec byl lékař, matka sbírala slovesný folklor. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud musel (po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku) přestoupit do Brna. Roku 1915 ukončil studium na filosofické fakultě UK v Praze, poté studoval filosofii v Berlíně a Paříži. Pro svou nemoc nebyl odveden do armády a nemusel se účastnit bojů v první světové válce, přesto byl touto válkou velmi ovlivněn. Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině (v roce 1917 byl domácím učitelem Prokopa Lažanského na zámku v Chyši), brzy však přešel k novinařině. Působil jako redaktor v několika časopisech: v Národních listech (1917–1921), Nebojsa (1918–1920), Lidových novinách (od r. 1921). Z Národních listů odešel v roce 1921 na protest proti vyloučení svého bratra z redakce. V letech 1921–1923 byl dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla. V letech 1925–1933 byl prvním předsedou Československého PEN klubu.Ke konci života se oženil se svou dlouholetou přítelkyní Olgou Scheinpflugovou. Po Mnichovské dohodě a Benešově opuštění této země (1938) se stal terčem politických útoků – převážně od Čechů. Poslední tři roky svého života prožil ve Staré Huti u Dobříše. Dnes je zde jeho památník. Zemřel na zápal plic několik měsíců před plánovaným zatčením gestapem. Knihy Karla Čapka byly přeloženy do více než 50 světových jazyků - od angličtiny, němčiny, francouzštiny, přes ruštinu, perštinu, čínštinu až po esperanto, lužickosrbštinu, katalánštinu atd. Dílo Karla Čapka:Próza: Zářivé hlubiny (1916), Boží muka (1917), Krakonošova zahrada (1918), Kritika slov (1920), Trapné povídky (1921), Továrna na absolutno (1922), Krakatit (1922), O nejbližších věcech (1925), Skandální aféra Josefa Holouška (1927), Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy (1929), Zahradníkův rok (1929), Marsyas čili na okraj literatury (1931), Apokryfy (1932), Hordubal (1933), Válka s Mloky (1936), První parta (1937), Jak se co dělá, Život a dílo skladatele Foltýna (1939, vydáno posmrtně).Dramata: Lásky hra osudná (napsáno 1910, vydáno 1922), Loupežník (1920), R. U. R. (1920), Ze života hmyzu (1921), Věc Makropulos (1922), Adam stvořitel (1927), Bílá nemoc (1937), Matka (1938).Politická díla: Hovory s T. G. Masarykem (1928 - 1935, 3 svazky), Mlčení s T. G. Masarykem (doplnění hovorů, esej z roku 1935).Cestopisy: Italské listy (1923), Anglické listy (1924), Výlet do Španěl (1930), Obrázky z Holandska (1932), Cesta na sever (1936).Knihy pro děti: Devatero pohádek a ještě jedna pohádka od Josefa Čapka jako přívažek (1932), Dášenka čili život štěněte (1933), Měl jsem psa a kočku (1939), Pudlenka (vydáno posmrtně).

První knižní dílo Zdeňka Šmída vyšlo poprvé v roce 1977, jeho děj je zasazen do prostředí krušnohorské vesnice. Hrdina románu, věčný romantik a snílek Ludvík, touží ze všeho nejvíc vyrovnat se Dickovi z londonovského Západu. Touha po dobrodružství jej žene do světa, z něhož se však vrací značně rozčarován. Nezbude mu než hledat své místo v životě mezi lesními dělníky v krušnohorském pohraničí. Začátky nejsou lehké, nakonec se mu ale podaří vyrovnat se se všemi nástrahami a problémy, které reálný život přináší.

"Právem se Emilie zmocní pocit, jako by se na ni neštěstí hrnulo ze všech stran, a pod tlakem otřesů, kterým je vystavena na Udolfu, dostoupí její nervozita vrcholu. To, co nyní prožívala, připadalo jí jako nějaký zlý sen či hrůzostrašný příběh, v jakých si někdy libovala nespoutaná fantazie básníků: přemýšlela-li o tom, co se už stalo, probouzelo to v ní samou lítost, snažila-li se předvídat, co bude, jímala ji hrůza.“ Ve slavném romantickém románu Záhady Udolfa vytvořila Ann Radcliffová, vynikající vypravěčka, kterou obdivovala a u níž se v mnohém inspirovala Jane Austenová, sestry Brontëovy, Edgar Allan Poe a mnoho dalších, napínavý dobrodružný příběh plný dramaticky vypjatých scén, překvapivých zvratů, úkladných intrik a tajemných záhad. Jeho mladá hrdinka Emilie prožila šťastné dětství, ale v další cestě životem zakouší jinou, o mnoho drsnější tvář světa a při své citlivosti čelí všem těžkým zkouškám za cenu mimořádného duševního vypětí. Emiliin příběh lemují záhadné komnaty, tajné chodby a ponurá nádvoří gotického hradu, k bydlení nově upravený zámek se starým opuštěným křídlem opředeným hrůznými historkami, klášter, jehož prostory podněcují i víru v nadpřirozená zjevení, loupežnická tvrz vyvolávající představy krutých násilností, úzké cesty vedoucí temnými lesy a divokými roklemi, rozbouřené přírodní živly – ale také líbezná údolí prosycená vůní tisíce květů, mořská zátoka se šuměním vod narážejících na pobřeží a ztišené večerní soumraky, v nichž se ozývá tajemná hudba nadpozemské krásy. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Ann Radcliffová (1764-1823), byla anglická spisovatelka, jedna z nejpopulárnějších představitelek gotického románu své doby. Narodila v Londýně, v městské části Holborn, jako dcera obchodníka s látkami Williama Warda, své dětství a mládí strávila u společensky výše postavených příbuzných. Roku 1772 se s touto rodinou přestěhovali do Bath, kde chodila také do školy. Ve věku 23 let se provdala za Williama Radcliffa, absolventa Oxfordu a politického reportéra, který se později stal vlastníkem a vydavatelem English Chronicle. Povzbuzoval svou ženu, aby si volný čas krátila psaním. Prvního velkého úspěchu dosáhla s románem The Romance of the Forest (1791). První vydání bylo ještě publikováno anonymně, všechny ostatní nesou už ale jméno své autorky. Tento román je považován za prvotřídního zástupce gotické novely, skrze který autorka propůjčuje tomuto žánru svůj osobitý styl, který zřetelně převyšuje dosavadní hrůzostrašný román. V jejích knihách se ve středobodu událostí ocitá romanticky čistá a citlivá hrdinka, která v průběhu děje prochází skličujícími zážitky. Velice pozitivně bylo chváleno nadání Radcliffové pro detailní a dojemně procítěný popis krajiny. Její knihy byly přeloženy do mnoha cizích jazyků. Navzdory své velké popularitě žila Ann Radclifová v ústraní. O jejím životě se traduje mnoho pověstí, ještě za života byla mnohokrát prohlášena za mrtvou a myslelo se, že propadla šílenství. Nasvědčovalo by tomu anonymní zveřejnění jejího díla Ode to Terror (1810). V pozdním věku trpěla astmatem a zemřela na jeden z četných záchvatů roku 1823. Po její smrti byl vydán její poslední román Gaston de Blondeville a část cestopisu s názvem St. Alban's Abbey.

Skvělý fantaskní román z pera klasika romantismu. Ďábel kdysi navštívil svatého Antonína, aby ho pokoušel, a zanechal mu láhev zázračného elixíru. Kdo se ho napije, stane se hříčkou pekelných mocností. Jedna láhev se záhadným způsobem dostane do kapucínského kláštera v B., kde se z ní napije bratr Medard, pocházející z prokletého rodu: propadne hříšné vášni ke krásné neznámé dívce, která se mu zjeví, a chce z kláštera uprchnout. Jaká bude jeho životní pouť? Čtenář, který otevře zápisky mnicha Medarda, se octne v nadpřirozeném světě, kde potkává strašidelné dvojníky, vášně a neřesti vedoucí ke zločinům, osoby zahalené tajemstvím, šílence, složitě propletené rodinné vztahy, kletby, hříšnou i nebeskou lásku, ale i pokání a vysvobození. Je v království snů, ve světě romantické literatury začátku 19. století. Avšak i dnešní čtenář, člověk doby, v níž se stávají události daleko strašnější, než jaké prožil mnich Medard ve fantazii svého autora, bude jistě sledovat kapucínovy osudy s napětím; ocení vysokou literární úroveň, pochopí, co je podmíněno dobou, bude zajat romantickou kulisou příběhu, stržen jeho fabulí i atmosférou, zejména pokud si zachoval šťastnou schopnost prožívat to, co čte. U posledních stránek téhle strašidelné pohádky s dobrým koncem bude možná i trochu závidět autorovým současníkům, kteří zápisky hříšného kapucína hltali při svíčce a s mrazením v zádech. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- E. T. A. Hoffmann (1776–1822), jehož tvorba patří k nejzajímavějším jevům německé romantiky, se narodil v Královci, dětství prožil v rozháraných rodinných poměrech, vychováván matkou a babičkou. Už v kolébce mu byla předurčena úřednická kariéra, a tak se neobyčejně senzitivní, umělecky talentovaný chlapec musel věnovat studiím práv. Stal se úředníkem, dokonce úspěšným, ale jeho skutečný život byl jinde, ve světě fantazie, snů, tónů. Na přechodnou dobu si vydělává na živobytí jako hudební ředitel divadla, složí operu Undine (Rusalka) – a nachází čas i k literární činnosti. Stane se váženým a uznávaným skladatelem a spisovatelem, a když pak z existenčních důvodů musí opět nastoupit na úřednické místo v Berlíně, jeho dvojí život zde vrcholí: ve dne je soudním úředníkem, večer a v noci groteskním společníkem u ztřeštěných pitek, tvůrcem žijícím svou fantazií, který s ironií pohrdá přízemním životem a uniká do snu, do dávnověku, mezi nadpřirozené bytosti pohádky, do světa skurilní grotesky, jenž existuje jen v jeho nitru. Jeho dílo je známé po celém světě a výrazně ovlivnilo vývoj světového písemnictví až do naší doby. Čeští čtenáři poznali zejména jeho povídky: Rytíř Gluck (Ritter Gluck, 1809), Zlatý kořenáč (Der goldene Topf, 1814), Louskáček a myší král (Nussknacker und Mausekönig, 1816), Zachýsek, zvaný Rumělka (Klein Zaches, genannt Zinnober, 1819), Slečna ze Scuderi (Fräulein von Scuderi, 1820) a Mistr Blecha (Meister Floh, 1822). Téměř neznámá jsou však u nás díla, v nichž se rozporuplnost básníkovy bytosti a jeho romantické směřování uplatňuje nejvíce: Kreisleriana (1813), Fantastické kusy po Collotově způsobu (Fantasiestücke in Callots Manier, 1813), Noční příběhy (Nachtstücke, 1817), Bratři Serapionovi (Serapionsbrüder, 1819–21), Životní názory kocoura Moura (Lebensansichten des Katers Murr, 1820–21). Román Ďáblův elixír (Die Elixiere des Teufels) vznikl v letech 1814–15.

Milionářská dcera Nicole, ne zcela vyléčená z těžké duševní nemoci a hluboce závislá na svém muži-psychiatrovi. Dick, úspěšný lékař, spolumajitel sanatoria pro duševně choré, vděčící však za financování závratné kariéry tučnému kontu své ženy. Do krásného vzájemného vztahu těchto amerických manželů, žijících uprostřed hojnosti na francouzské Riviéře, vstoupí jednoho dne mladičká herečka Rosemary… ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Francis Scott Fitzgerald (1886–1940) byl americký spisovatel často označovaný za autora tzv. jazzového věku a jeden z nejvýznamnějších představitelů ztracené generace. Pocházel z rodiny irských přistěhovalců, což se promítlo i do jeho tvorby. Studoval v New Jersey a Princetonu. Brzy po studiích se stal mluvčím mladé generace proti pokrytectví dospělých. V románech a povídkách „jazzového věku“ zobrazil dvacátá léta, jak je prožívala zlatá mládež. Roku 1917 opustil školu a vstoupil do armády. Ze strachu, že zemře, napsal několik týdnů před narukováním knihu The Romantic Egotist. Oženil se s Zeldou Sayrovou (ta později trpěla schizofrenií). Zelda byla, mírně řečeno, výstřední. Vedl s ní velice náročný život. Protože jeho způsob života stál výrazně více, než vydělal, začal psát krátké příspěvky do Saturday Evening Post. Později, pro velké zadlužení, a to nejen u přátel, ale i u nervového sanatoria, přijal Fitzgerald práci hollywoodského scenáristy. Dnes je FSF celosvětově považován za jednoho z nejlepších amerických spisovatelů dvacátého století. Mnoho jeho děl bylo i zfilmováno, například Velký Gatsby nebo Podivuhodný případ Benjamina Buttona.

Chestertonova dnes už klasická romantická „Ortodoxie“ je osobní i univerzální obhajobou zdravého rozumu, hlubokého smyslu lidské existence, demokracie a vznešeného poslání Západní civilizace. Jeho zábavná a veselá polemika s morbidními kazisvěty té doby, kterých za sto let od napsání ješte přibylo, je návodem k aktivnímu, dobrodružnému a barvitému životu plnému fantazie. Mistr paradoxu mluví o „potřebě spojovat důvěrně známé s neznámým (s tajemnem) a dívat se na svet tak, abychom měli současně pocit úžasu, daru i toho, že jsme tu vítáni“. Má-li člověk v životě to pravé poslání, stává se každý den dobrodružstvím, každodennost zázrakem a zdánlivě malé věci vyrostou do nebeských výšin. Jako detektiv pátrá Chesterton metodicky po příčině psychologicky udržitelné radosti ze života, která může vycházet jenom z určité víry, tak jako každý pesimismus vychází z nevíry. V novém, stručném a soudobém překladu zní autorova gigantická životní energie naplno.

Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený - nevím, nevím, jak se komu zalíbí! Ty jsi ale vždy říkala: "Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem." Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu. Zásadní dílo české literatury s ilustracemi Adolfa Kašpara.

Druhý díl románové trilogie norského spisovatele trygve Gulbranssena bezprostředně pokračuje v líčení života na Medvědím dole, statku ležícím mezi lesy v horách na severu. Do starobylého rodu jeho pánů se přivdala nová hospodyně, krásná Adelheid. Svatba byla velkolepá a nevěsta šťastná, ale s příchodem všedních dní se musí vpravit do zcela nové role, na kterou ji dosavadní život ve městě vůbec nepřipravil. Pocity cizosti a nepatřičnosti ve vlastním domě zmizí, když se jí narodí děti. Mateřské štěstí však netrvá dlouho a obě děti zemřou. S hroznou ztráto u přichází odzicení, beznaděj a smutek. Je třeba postavit se nepřízni osudu a opět nalézt smysl lidské existence. Každé selhání může být potrestáno ztrátou života; vykoupení a odpuštění nepřichází bez oběti. Obstojí Björndalští v těžkých zkouškách?

Humoristický román Karla Poláčka patří k těm nejzábavnějším a zároveň nejpřívětivějším dílům české literatury. Autor se v něm laskavým a zároveň humorným způsobem vypisuje z nesmrtelné lásky k fotbalovým klubům a fotbalu samotnému. Potěchu v něm naleznou všichni, nejen příznivci fotbalu, protože v centru dění je úsměvný milostný příběh hlavního hrdiny Emana Habáska a také osudy jeho šéfa pana Načeradce, nadaného rozvětveným příbuzenstvem. Poláčkovo nestárnoucí vyprávění o svérázných fotbalových nadšencích vyniká originálním bohatým jazykem a lehkým humorem. V této knize dokázal zachytit živý hovorový jazyk postav tak, jako bychom byli přímými svědky rozhovorů, půtek a hašteření mezi manžely, rodiči, příbuznými ale i fanoušky a návštěvníky fotbalových utkání. Vlídná ironie autorova svědčí o jeho zálibě v židovských anekdotách, v nichž prý byl nepřekonatelným vypravěčem. Muži v ofsajdu se vedle Bylo nás pět nebo Hostince u kamenného stolu řadí k nejlepším knihám Karla Poláčka. Román se stal předlohou k neméně úspěšnému filmu z roku 1931 a několika divadelním představením.  ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Karel Poláček (1892-1945), prozaik, humorista a novinář židovského původu. Ve svých románech realisticky vystihnul směšné i zrůdné abnormality lidských charakterů, dovedl neobyčejně věrně zachytit individuální detail a zároveň typizovat povahu skupiny, neváhal zobrazovat ani dobová tabu prvorepublikového maloměsta. Jeho studium práv na Karlově univerzitě přerušila světová válka a nástup na haličskou frontu, později přešel do srbského zajetí. Po válce vystoupil z židovské obce a začal publikovat první povídky. Pro kritiku byrokracie přišel o zaměstnání na postu úředníka vývozní a dovozní komise. Díky přátelství s bratry Čapkovými se stal fejetonistou, zpravodajem a soudničkářem Lidových novin, kde pracoval až do německé okupace, a členem kruhu pátečníků. Své sloupky tiskl nejprve v Tribuně, později v deníku České slovo, redigoval i vlastní satirický časopis Dobrý den. Po vynuceném odchodu z Lidových novin se živil jako bibliograf židovských náboženských obcí. V roce 1943 byl společně se svou přítelkyní deportován do terezínského ghetta, kde se dobrovolně přihlásil do osvětimského transportu, dle posledních svědectví zemřel při pochodu smrti nebo při selekci v lednu 1945. Námětem Poláčkových próz je lidská malost, viděná humorně i tragicky. Satirický je Dům na předměstí s postavou jeho nesnášenlivého majitele nadstrážníka Faktora. Naopak komický ráz má román Muži v offsidu , o otci a synovi-fotbalových fanoušcích, s výstižným popisem psychologie sportovních diváků. Komický je i hrdina románu Micholup a motocykl , svými "výhodnými" nákupy (například motocyklu, i když neumí řídit). Do svého rodiště umístil Poláček děj románové tetralogie (pátý díl nedokončen): Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno. Zobrazuje v ní občany města od žebráků po důstojníky, především však rodinu mladého Jaroslava Štědrého. To vše v dusné atmosféře před 1. světovou válkou a během ní. Ani za války se však nedovedou zbavit svých malicherných slabostí. Za okupace vydal Poláček pod jménem Vlastimil Rada román opět z maloměstského prostředí Hostinec u Kamenného stolu. Posmrtně pak byla vydána Poláčkova humorně laděná kniha Bylo nás pět. Pro děti je také určena pohádka Edudant a Francimor. 

Kniha plná trefných postřehů a typicky čapkovského humoru. Čapkův osobitý a hravý cestopis vznikl na základě dvouměsíčního pobytu v Anglii ve dacátých letech 20. století. Čapek v něm s lehkostí, která nám je dobře známá z jeho jiných děl, popisuje okamžité dojmy, ale i obecně platné tendence naší společnosti. Nechybějí popisy anglické povahy, památek a monumentů, přírody a především lidí.

„Veškerá propaganda je lež, i když se zrovna říká pravda. Nemyslím si, že na tom záleží, pokud člověk ví, co dělá a proč to dělá.“Pomocí deníkových záznamů přibližuje Orwell válečné roky 1940–1942 z prostředí Británie. Na pozadí všedních dní popisuje německé bombardování Londýna, napjatou politickou situaci, pokrytectví anglické vyšší třídy a přidává i své osobní úvahy a inspirativní myšlenky. Válečné deníky přináší netradiční pohled na část druhé světové války očima vrcholného anglického spisovatele. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair (1903-1950), byl britský novinář, esejista a spisovatel. Ve svých dílech se zabýval kritikou totalitarismu a vyzdvihováním ideálů demokratického socialismu. George Orwell se narodil v Indii, jež byla tehdy součástí britského impéria, a jeho otec Richard Walmesley Blair zde pracoval jako úředník. Když bylo Orwellovi kolem jednoho roku, odvezla ho jeho matka Ida Mabel Blairová do Anglie. Vyrůstal v Oxfordshiru a podle místní říčky Orwell si později dal pseudonym. Vystudoval soukromou střední školu a prestižní Eton College. Jelikož mu rodiče nemohli platit studium na univerzitě, začal v roce 1922 pracovat pro Indickou imperiální policii v tehdejší Britské Indii (v Barmě). Zde jsou počátky jeho nenávisti k imperialismu a také se zde začal klonit k levicové politice. Své zážitky popsal v románové prvotině Barmské dny (anglicky Burmese Days) vydané v roce 1934. V roce 1927 se Orwell vrátil zpět do Anglie, začal psát eseje a pracovat jako novinář. Nějakou dobu žil na ulici jako tulák a pohyboval se mezi spodinou společnosti. Zkušenost zúročil například v knize Na dně v Paříži a Londýně (anglicky Down and Out in Paris and London) vydané v roce 1933. Politické události v Evropě se ho silně osobně dotýkaly, a tak se stal socialistou, antifašistou a kritikem všech nedemokratických politických tendencí. Po roce 1936 se jako dobrovolník zapojil do španělské občanské války, kde bojoval na vládní straně v jednotkách milicí POUM (Dělnické strany marxistického sjednocení). Zážitky z působení ve španělské občanské válce popsal v knize Hold Katalánsku, v níž líčí i těžké zranění z 20. května 1937, kdy byl zasažen do krku fašistickým odstřelovačem. V roce 1938 žil půl roku v Maroku. Do roku 1940 psal recenze na knihy pro Nový anglický týdeník. Druhé světové války se neúčastnil kvůli vleklé tuberkulóze. V roce 1940 zahájil práci pro BBC a svými komentáři pilně přispíval do novin a časopisů. Toto zaměstnání opustil v roce 1943. V roce 1945 napsal svůj vrcholný román Farma zvířat, který je satiricko – alegorickým obrazem vývoje v Rusku v první polovině 20. století a těsně před svou smrtí roku 1949 vydal svůj asi nejznámější román 1984. Zemřel na tuberkulózu ve věku 46 let.

Pronikavá sonda do lidské psychiky a jemná studie lidských vztahů od amerického autora britské klasické literatury. Třiadvacetiletá Catherine Sloperová, dcera vyhledávaného newyorského lékaře, je podle morálky vrcholného „zlatého věku“ zralá na vdávání. Je ale na soužití v páru skutečně připravená? Když na večírku pozná sympatického Morrise Townsenda, propadne bezhlavě jeho kouzlu. Otec jejich vztahu nepřeje, poněvadž se právem domnívá, že švihákovi povzbuzovanému dívčinou tetou jde čistě o peníze. Dceři pohrozí, že ji vydědí, pokud by si nápadníka tajně vzala. Neprůbojná, zároveň však neústupná Catherine svádí niterný boj mezi oddaností a probuzenou láskou, tápe a dusí v sobě city ve víře, že se rozpor vyřeší.Baladu o zmařených námluvách povýšil Henry James v beletristický klenot elegantní stejně jako manhattanské náměstí, do jehož parků a salonů děj zasadil. Čtveřice aktérů nazíraná pomocí techniky proudu vědomí ukazuje, na čem staví autorovo mistrovství. Pronikavé vidění autora – zakladatele psychologického románu – s výjimečnou vnímavostí demaskuje mělkost jejich motivací i iluze živené sebeklamem, proti nimž lze postavit pouze namáhavou snahu o dosažení životní rovnováhy. Jamesova jemná próza přináší působivou zprávu o stavu duše, jakou na americké straně Atlantiku nesepsal nikdo předtím. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Americký klasik Henry James (1843–1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu „na cestě“. Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží v novele Daisy Millerová (1878) a v románu Portrét dámy (1881). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909).Jamesovy romány a povídky, které zpravidla líčí bolestnou srážku naivně upřímných, vnitřně čistých Američanů s pletichami Starého světa, byly mnohokrát citlivě zfilmovány. V češtině se ale dosud dočkaly uvedení sotva z poloviny. Autor próz Listiny Aspernovy (1888), Co všechno věděla Maisie (1897) či Washingtonovo náměstí (1880) proslul i jako strůjce viktoriánských duchařin, například enigmatické novely Utažení šroubu (1898). Některé další žánrové hříčky spisovatele, jenž své sepětí s ostrovními hodnotami stvrdil roku 1915 přijetím britského občanství na protest vůči liknavému postoji USA k válce, shrnuje český výbor Strašidelné příběhy (č. 2012).

Klasický román o ženě, která se provinila proti puritánským zvyklostem a za to byla zavržena společností. Dramatický osud emancipované ženy je zasazen do Ameriky poloviny sedmnáctého století. Hrdinkou tohoto snového, současně ale neúprosně realistického příběhu je mladá, krásná a svobodomyslná Hester, již krutě poníží závistivý dav. Příběh plný intenzivní symboliky se vyznačuje mimořádnou obrazností a prudkým spádem událostí líčených téměř filmovou řečí. Hesteřino vnitřní vyrovnávání s okolní nenávistí a její postupný návrat do života provázejí fascinující a výjimečně dojímavé výjevy. Nathaniela Hawthornea inspiroval nejeden moderní román, vždyť: „Nechť se muži střeží získat si ruku ženy, nezískají-li si zároveň i její horoucí srdce! Jinak je může potkat zlý osud, …, že až někdo mocnějším dotykem, než byl jejich, probudí v srdci ženy milostný cit, bude jim ona pak vyčítat i klidnou pohodu, tu studenou mátohu štěstí, kterou jí kdysi podloudně podstrčili místo živé skutečnosti.“Henry James o knize napsal: „Je nádherná, skvělá, mimořádná. Má v nejvyšším stupni kvality, kterými se vyznačuje velké umění… nepopsatelnou průzračnost a lehkost, nevyčerpatelné kouzlo a tajemství.“ -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Nathaniel Hawthorne (1804-1964) byl jedním vůbec z prvních amerických spisovatelů. Děje jeho povídek a románů jsou zasazeny do dob puritanismu. Narodil se v Salemu ve státě Massachusetts. Vyrostl v domě svého strýce, kde pobýval společně s matkou. Studoval Bowdoin College, poté, co studia dokončil, vrátil se do Salemu věnovat se psaní. Finanční situace ho donutila pracovat na bostonském celním úřadě. Několik měsíců strávil se svojí snoubenkou v experimentální osadě Brook Farm. Po svatbě žil v Concordu a pracoval na salemské celnici, ale o místo brzy přišel. Poté pracoval jako americký konzul v Liverpoolu, načež strávil dva roky v Itálii. Roku 1860 se vrátil zpět do Concordu. Pro povolání spisovatele se rozhodl už v mládí, dlouho se mu nedařilo se prosadit a bojoval s existenčními problémy. Jeho tvorbu tvořily povídky a romance s depresivní tematikou. Hlavními prvky jsou v nich symboly a alegorie.

Meyrinkův slavný román připomíná bolestnou zpověď člověka, který je přesvědčen, že mu bylo v životě strašlivě, nespravedlivě ublíženo. Hlavní postavu – Athanasia Pernatha, rytce drahokamů žijícího v židovském ghettu – pronásleduje jedna noční můra za druhou. Jako by ho řídily temné bytosti, ovíjela neproniknutelná chapadla úřední moci a pronásledovali zasvěcenci tajných spiknutí.Pod pláštěm tmy působí záhadné a neproniknutelné síly, z tajemných důvodů sledují hrdinu cizí osoby, dochází k matoucím děsivým setkáním. Životní události jsou připravovány a řízeny bytostmi, jež rozum nedokáže analyzovat. Před očima běží expresionistické melodrama, hororová evokace magické Prahy a jejího ghetta, jež navštěvují duchové; snová próza se proplétá po dláždění temných, úzkých uliček. Pernath přitahuje groteskní zážitky jako můry jdoucí za smrtí v plamenu svíčky. Všude kolem je archaický svět alchymistů, mystiků a podivných tvorů, již se dávají bezvládně unášet životem.Pro čtenáře jednadvacátého století pořídil zcela nový český překlad Hanuš Karlach, text provázejí kongeniální ilustrace Hugo Steinera."Strašlivá hrůza, kterou je Golem naplněn, mi nikdy nevymizí z paměti. " Jorge Luis Borges ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Gustav Meyrink (1868-1932) byl německy píšící spisovatel silně ovlivněný atmosférou staré Prahy, především pak pražského ghetta. Zpočátku psal zejména krátké satirické prózy zesměšňující autority vilémovského Německa, později texty inspirované východními filozofiemi, mystikou a studiem okultních jevů. Kromě toho přeložil, respektive převyprávěl do němčiny mj. některá díla Charlese Dickense a Rudyarda Kiplinga. Jeho největším literárním úspěchem je fantaskní román Golem odehrávající se v ulicích pražského ghetta před asanací a po ní, který knižně poprvé vyšel roku 1915.Meyrink žil v Praze letech 1884 až 1904. Stejně jako Franz Kafka, Max Brod, Tainer Maria Rilke, Egon Ervin Kisch nebo Paul Leppin patří mezi autory pražské německé literatury, tedy autory, kteří na přelomu 20. století žili v Praze, psali německy a nechali se silně ovlivnit českými dějinami, historií a atmosférou tehdejší Prahy.  

Sladká Francie zachycená bystrozrakem největšího stylisty anglického jazyka. Sladká Francie přinese obdivovatelům ovoce výlučně jako celek, a proto není moudré omezovat její krásy na pozlátko předváděné v Paříži. Svérázné kouty této různorodé země uhranuly i vyznavači pitoreskna Henrymu Jamesovi, a tak se jimi jako nejslavnější americký reprezentant zjemnělé tradice konce devatenáctého století kochá s týmž zaujetím, jaké ve svých románech věnoval třeba ladným liniím kávového šálku. Mladík z dobré newyorské rodiny, pro nějž byla francouzština vstupenkou do Starého světa, přitom prokáže sympatie k joie de vivre francouzského Jihu, elegantní styl a bystrozrak znalce umění.Ale ať už se toulavý spisovatel zabývá nabubřelostí některých zámků na Loiře, rozebírá rekonstrukci středověké pevnosti v Carcassonne či linie nejznámějších katedrál, ať obhlíží antické památky v Provenci nebo jen na pláži v Normandii glosuje rovnostářské poměry třetí francouzské republiky, vysvítá zpod tohoto něžného pošklebování cosi vážného, co předčí i zápisky jeho předchůdce Stendhala. James si cení neopakovatelného kouzla, jímž hostitelská země dýchá a jež je třeba uchovat, protože na něj poutník jinde na světě nenarazí. S odstupem jednoho a čtvrt století vypovídají autorovy črty mimo jiné o pravém smyslu moderního „bytí na cestě“, které se pod tlakem rychlosti a banalit změnilo v uniformní turistickou zábavu pro masy. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Americký klasik Henry James (1843–1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu „na cestě“. Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží v novele Daisy Millerová (1878) a v románu Portrét dámy (1881). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909).Jamesovy romány a povídky, které zpravidla líčí bolestnou srážku naivně upřímných, vnitřně čistých Američanů s pletichami Starého světa, byly mnohokrát citlivě zfilmovány. V češtině se ale dosud dočkaly uvedení sotva z poloviny. Autor próz Listiny Aspernovy (1888), Co všechno věděla Maisie (1897) či Washingtonovo náměstí (1880) proslul i jako strůjce viktoriánských duchařin, například enigmatické novely Utažení šroubu (1898). Některé další žánrové hříčky spisovatele, jenž své sepětí s ostrovními hodnotami stvrdil roku 1915 přijetím britského občanství na protest vůči liknavému postoji USA k válce, shrnuje český výbor Strašidelné příběhy (č. 2012).

Ve dvaadvaceti črtách z cest, které shrnul do svazku Italské hodiny, skládá moderní americký klasik Henry James ódu na milovanou Itálii se stejnou zevrubností, s jakou se v psychologických prózách zajímá o „dům lidské duše“. Zvláštní stav „mysli na toulkách“ ponouká autora zkoumat povahu civilizačního jevu zvaného turismus. Během čtyřicetiletého putování po zemi, jež zažila vzestup i pád nejslavnější starověké říše a zvedá se z popela jako znovusjednocený stát, neuniknou Jamesovu bystrozraku ani první excesy masového cestování v časech, kdy se na silnicích teprve začínaly ozývat klaksony automobilů a památková péče byla v plenkách. Čtenář užasne, nakolik jsou autorovy postřehy stále aktuální jak na nejnavštěvovanějších místech Itálie, tak v zákoutích daleko od hlučícího davu. Ale ať už se James trefuje do babylonského srocení na benátské laguně, ať si dobírá politické poměry odrážející se v ulicích věčného Říma, ať se kochá zaostalostí venkova nebo se koří tisícileté kráse Florencie, Sieny či Ravenny, poslouží milovníkovi Itálie jako zasvěcený průvodce nejvyšší třídy. Estetická vnímavost se v jeho osobitém náhledu snoubí s jiskrným nadhledem a tradicí anglosaského humoru, a tak výsledek této vášně k sladké Itálii zastiňuje cestopisy jeho nejtoulavějších amerických předchůdců: Marka Twaina a Hermana Melvilla.  ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Americký klasik Henry James (1843–1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu „na cestě“. Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží v novele Daisy Millerová (1878) a v románu Portrét dámy (1881). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909).Jamesovy romány a povídky, které zpravidla líčí bolestnou srážku naivně upřímných, vnitřně čistých Američanů s pletichami Starého světa, byly mnohokrát citlivě zfilmovány. V češtině se ale dosud dočkaly uvedení sotva z poloviny. Autor próz Listiny Aspernovy (1888), Co všechno věděla Maisie (1897) či Washingtonovo náměstí (1880) proslul i jako strůjce viktoriánských duchařin, například enigmatické novely Utažení šroubu (1898). Některé další žánrové hříčky spisovatele, jenž své sepětí s ostrovními hodnotami stvrdil roku 1915 přijetím britského občanství na protest vůči liknavému postoji USA k válce, shrnuje český výbor Strašidelné příběhy (č. 2012).  

Henry James ve svých jednadvaceti črtách vypráví o dojmech z Anglie, z jejího zvláštního kouzla, z Londýna i jiných, menších městeček. Henrymu Jamesovi je v Anglii dobře, tak dobře, že ji poctil magií výřečnosti, v níž svého času nenašel mezi Američany konkurenta. Při objevování krás země, kterou coby odchovanec měšťanského New Yorku na sklonku života přijal za náhradní vlast, se jeho bystrozrak uplatní nejen ve chvílích, kdy se fascinovaně zahledí na Londýn, babylonskou podstatou děsivý a zároveň lákavý mumraj lidských typů. Jasnozřivě se projeví i na vrcholcích majestátních útesů, na sedačce obyčejné lokálky, na chodbách sirotčince nebo na výpravách, při nichž spisovatel z pozic vlažného křesťana glosuje zdánlivě ustrnulý klid zdejších katedrálních městeček.Stranou od projevů rodícího se masového turismu putuje autor pěšky, na bicyklu i ve člunu za dávnou historií ostrovní velmoci, jelikož malebné trosky ohlodané zubem času ho odedávna vábí nejvíc. Kráčí ve stopách kolegů Thackerayho, Dickense či Scotta a všímá si pozůstatků „veselé Anglie“ ze Shakespearových dob. To dědictví je přece patrné i nadále: v rozkochání pozdní viktoriánské éry, která se navzdory útlocitně pěstěné uměřenosti tak ráda baví, zvlášť když se namane neděle, park, neřkuli dostih v Derby. Angličan svého času vynašel způsob, jak pohodlně žít a současně si uhájit čest i svobodu volby – a o tom jednadvacet črt láskyplně ostřených Jamesovou „dvojitě broušenou ironií“ vypovídá ze všeho nejvíc. Překladatelka Petra Martínková získala za překlad tohoto románu tvůrčí cenu Obce překladatelů.  -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Americký klasik Henry James (1843–1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu „na cestě“. Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží v novele Daisy Millerová (1878) a v románu Portrét dámy (1881). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909).Jamesovy romány a povídky, které zpravidla líčí bolestnou srážku naivně upřímných, vnitřně čistých Američanů s pletichami Starého světa, byly mnohokrát citlivě zfilmovány. V češtině se ale dosud dočkaly uvedení sotva z poloviny. Autor próz Listiny Aspernovy (1888), Co všechno věděla Maisie (1897) či Washingtonovo náměstí (1880) proslul i jako strůjce viktoriánských duchařin, například enigmatické novely Utažení šroubu (1898). Některé další žánrové hříčky spisovatele, jenž své sepětí s ostrovními hodnotami stvrdil roku 1915 přijetím britského občanství na protest vůči liknavému postoji USA k válce, shrnuje český výbor Strašidelné příběhy (č. 2012).

Výbor z povídek Guy de Maupassanta, jednoho z nejslavnějších francouzských spisovatelů 2. poloviny 19. století, vybral, uspořádal a nově přeložil Jiří Žák. Sbírce vévodí Kulička, příběh nevěstky, která svou lidskostí a nefalšovaným vlastenectvím zahanbí licoměrné, sobecké měšťáky, která byla poprvé vydána roku 1880 v souboru Médanské večery. Kulička je autorova novelistická prvotina a francouzský kritik A. Thibaudet o ní výstižně poznamenal, že Maupassant „nenapsal už nikdy nic lepšího jenom proto, že dokonalost se prostě překonat nedá“. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Guy de Maupassant (1850-1893) byl francouzský povídkář, romanopisec a dramatik, představitel literárního realismu a naturalismu. K hlavním tématům jeho knih patří láska, příroda a sport, život na normandském venkově, každodenní život pařížského měšťanstva a úředníka, prusko-francouzská válka z roku 1870, ale často také hrůza, strach a šílenství. Hrdinové příběhů Maupassanta jsou stejně tak venkované, měšťané a aristokraté jako deklasované živly a prostitutky. Jeho studium práv v Paříži přerušila prusko-francouzská válka, v níž bojoval. Na jeho literární začátky dohlížel spisovatel Gustave Flaubert, který se znal od dětství s jeho matkou. Ten ho také seznámil s jinými spisovateli, např. se Zolou nebo Turgeněvem. Po zhoršení finanční situace rodiny pracoval Maupassant od roku 1872 jako úředník na různých ministerstvech. Od roku 1882 se jako úspěšný autor mohl již zcela věnovat literatuře. Okamžitý úspěch povídky Kulička uveřejněné ve Večerech médanských, předurčil Maupassantovu uměleckou dráhu prozaika. V krátkém, ale velmi plodném tvůrčím období let 1880 – 1891 napsal přes tři sta povídek, šest románů, tři divadelní hry a tři cestopisy. Kromě toho také stovky studií, předmluv, novinových článků a kronik. Od konce 80. let se u autora začaly projevovat příznaky duševní choroby. Zemřel na progresivní paralýzu v psychiatrické léčebně v Paříži.    

Do staletého právního sporu o milionový majetek zasáhne zčistajasna a zdánlivě bezdůvodně operní diva Emilia Marty. Zná překvapivé podrobnosti případu, díky ní jsou objeveny zásadní důkazy a zdá se, že spor bude rozhodnut. Jenže Emilia Marty ví příliš mnoho a hraje svoji hru...

"Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným..."V poněkud zpustlých říčních lázních na břehu řeky Orše se denně setkávají tři postarší pánové: majitel lázní Antonín Důra, sečtělý abbé Roch a major ve výslužbě Hugo. Počasí je nestálé, většinou poprchává a tak má pan Důra nouzi o zákazníky. Většinu času tudíž tráví v rozmluvách a drobných půtkách se svými přáteli. Žádná hádka ovšem není tak vážná, aby ji nespravila sklenice vína a pár utopenců s cibulí. Rozruch do jejich života však přinese potulný kouzelník Arnoštek a především jeho půvabná schovanka Anna. Ta totiž hned při prvním večerním vystoupení okouzlí každého ze tří svérázných filosofů. A ti se o ni začnou každý po svém ucházet...Vladislav Vančura za své nejlepší dílo považoval právě útlou knížku rozprav tří přátel, v nichž se zabývali smyslem existence, krásou a věrností žen a nepostižitelností rozmarů letního počasí.

1984 - dnes již klasické dílo antiutopického žánru, je bezesporu jedním z nejpozoruhodnějších románů 20. století a brilantní analýzou všech totalitních systémů. "Anti-utopie" má i svého "antihrdinu". Je jím Winston Smith, obyčejný, ne příliš statečný člověk, který si nepřeje nic světoborného: chce jen poznat skutečnou, nezmanipulovanou podobu minulosti, věřit tomu, co vidí na vlastní oči a mít svobodu tvrdit, že dva a dva jsou čtyři. Tyto elementární nároky jsou však přímým ohrožením moci postavené na lži, a proto je Winstonova vzpoura proti obludnému organismu, jehož je nepatrnou buňkou, předem odsouzená k nezdaru. Přesto mu autor vkládá do úst jistou naději, působivější o to, že vyslovenou v mučírně: „Nějak už vám to selže, něco vás zdolá. Život vás zdolá.“Orwell napsal tento román v roce 1949. Na rozdíl od mnohých v té době nepodlehl euforii poválečného optimismu vyhlídek na věčný mír a jeho dílo je sugestivním obrazem politické perverze, kterou končí v dějinách každé revoluční hnutí. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair (1903-1950), byl britský novinář, esejista a spisovatel. Ve svých dílech se zabýval kritikou totalitarismu a vyzdvihováním ideálů demokratického socialismu. George Orwell se narodil v Indii, jež byla tehdy součástí britského impéria, a jeho otec Richard Walmesley Blair zde pracoval jako úředník. Když bylo Orwellovi kolem jednoho roku, odvezla ho jeho matka Ida Mabel Blairová do Anglie. Vyrůstal v Oxfordshiru a podle místní říčky Orwell si později dal pseudonym. Vystudoval soukromou střední školu a prestižní Eton College. Jelikož mu rodiče nemohli platit studium na univerzitě, začal v roce 1922 pracovat pro Indickou imperiální policii v tehdejší Britské Indii (v Barmě). Zde jsou počátky jeho nenávisti k imperialismu a také se zde začal klonit k levicové politice. Své zážitky popsal v románové prvotině Barmské dny (anglicky Burmese Days) vydané v roce 1934. V roce 1927 se Orwell vrátil zpět do Anglie, začal psát eseje a pracovat jako novinář. Nějakou dobu žil na ulici jako tulák a pohyboval se mezi spodinou společnosti. Zkušenost zúročil například v knize Na dně v Paříži a Londýně (anglicky Down and Out in Paris and London) vydané v roce 1933. Politické události v Evropě se ho silně osobně dotýkaly, a tak se stal socialistou, antifašistou a kritikem všech nedemokratických politických tendencí. Po roce 1936 se jako dobrovolník zapojil do španělské občanské války, kde bojoval na vládní straně v jednotkách milicí POUM (Dělnické strany marxistického sjednocení). Zážitky z působení ve španělské občanské válce popsal v knize Hold Katalánsku, v níž líčí i těžké zranění z 20. května 1937, kdy byl zasažen do krku fašistickým odstřelovačem. V roce 1938 žil půl roku v Maroku. Do roku 1940 psal recenze na knihy pro Nový anglický týdeník. Druhé světové války se neúčastnil kvůli vleklé tuberkulóze. V roce 1940 zahájil práci pro BBC a svými komentáři pilně přispíval do novin a časopisů. Toto zaměstnání opustil v roce 1943. V roce 1945 napsal svůj vrcholný román Farma zvířat, který je satiricko – alegorickým obrazem vývoje v Rusku v první polovině 20. století a těsně před svou smrtí roku 1949 vydal svůj asi nejznámější román 1984. Zemřel na tuberkulózu ve věku 46 let.

Jan Neruda (1834-1891), básník, prozaik, novinář a literární kritik, jedna z největších osobností české literatury 19. století. Soubor těchto tří básnických sbírek asi nejlépe charakterizuje Nerudovo básnické dílo. V první sbírce Hřbitovní kvítí (1858) zaznívají pocity osamocení a ztráty víry ve svět, autor se v ní opakovaně vrací k tématům smrti a sociální nespravedlnosti. Naopak pozdější Písně kosmické (1878) jsou výrazně optimističtější a reagují na vědecké objevy a pokrok své doby. Ukazuje se zde Nerudova fascinace bezbřehostí vesmíru v porovnání s pomíjivostí pozemské existence. Jeho předposlední sbírka Prosté motivy (1883) vytváří paralelu mezi lidským životem a přírodním cyklem ročních období.

Na svém románu Proces začal Kafka pracovat již v roce 1914, prvního vydání se však toto dílo dočkalo až po autorově smrti, roku 1925. Zavádí nás do fantomatického, a přesto přesně viděného světa - do světa, v němž věci odporují logice všedního života a podléhají zákonitostem tíživého snu. V den svých třicátých narozenin se prokurista velké banky Josef K. probudí a ke svému překvapení zjistí, že dva neznámí muži vnikli do jeho bytu, aby jej zatkli, protože je obžalován pro neznámé provinění před záhadným soudem. Začíná rok trvající proces, v němž se průměrný úředníček musí utkat s neviditelným mocenským aparátem, s dusivou byrokracií, z níž pozná jen nejspodnější příčky, s přezíravostí okolí...To vše v něm vzbudí sic enejasný, ale nutkavý pocit vlastní viny. Kdo jej soudí a proč? ptá se čtenář společně s protagonistou románu, a přesto - anebo snad právě proto -že tato otázka zůstává až do poslední stránky bez odpovědi, je Kafkův Proces jedním z nejvýznamnějších literáráních obrazů odrážejících atmosféru pohnutého dvacátého století.

Román o životě,lásce a smrti. Jeden z prvních francouzkých realistických románů, který vypráví nejen o velké lásce dvou mladých lidí, ale líčí také poměry ve Francii za vlády Ludvíka XV. Hrdinka románu se stala nesmrtelnou literární postavou, jež inspirovala četné další umělce, básníky, hudebníky i malíře. Byla předlohou ke stejnojmené rozsáhlé básni národního umělce V. Nezvala.

Petrolejové lampy vyšly poprvé roku 1935 pod názvem Vyprahlé touhy. Havlíček je přepracoval a poprvé pak vycházejí až v roce 1944. Hlavní postava Štěpka Kiliánová je hodná, obětavá, pracovitá a trochu svérázná mladá žena. Žije na maloměstě na přelomu 19. a 20. století. Je jí třicet a touží po rodině. Kývne na sňatek se svým bratrancem, vysloužilým důstojníkem, který ji chce jen pro peníze. Po sňatku Štěpka zjistí, že krasavec, kterého jí vybrali, nejenže je lenoch, ale pije a má syfilis. Začíná drama. Ve slavném filmu Juraje Herze hrála Štěpku Iva Janžurová a skvěle jí sekundoval magický Petr Čepek v roli prostopášného důstojníka. Přečtěte si článek na našem blogu! ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jaroslav Havlíček (1896-1943) se řadí mezi nejvýznamnější představitele domácí psychologické prózy. Vystudoval reálku v Jičíně (maturoval 1913), poté (1914) absolvoval abiturientský kurs obchodní akademie v Chrudimi a začal studovat ČVUT v Praze. Roku 1915 byl jako jednoroční dobrovolník odveden do první světové války, zúčastnil se bojů v Rusku, v Itálii a na Slovensku. V roce 1919 obnovil vysokoškolská studia a začal v rámci praxe pracovat jako úředník v Živnostenské bance v Praze. Zemřel z fyzického vyčerpání v důsledku zánětu mozkových blan. Jeho psaní ovlivnili písmáci a spiritisté. Byl skvělý vypravěč. Hrdinové jeho románů jsou většinou tragické postavy, často psychicky narušené, jejichž degeneraci Havlíček popisuje téměř naturalisticky až chladnokrevně.

Klasická novela zrcadlící život ve viktoriánské Anglii. Tragický, milostný příběh o rozporu mezi láskou a povinností či slibem. Susan Dixonová je pohledná mladá dívka, jež strávila svůj dosavadní život na farmě Yew Nook v anglickém Westmorelandu. Smrt matky ji sice zasáhne, ale na truchlení nemá příliš mnoho času – musí zvládat péči o domácnost i nepříliš inteligentního mladšího bratra Willieho… a čas si najde i na lásku. Její svazek s pohledným, byť poněkud povrchním farmářským synkem Michaelem Hurstem se zdá být tou nejpřirozenější i nejsladší věcí na světě…Ovšem pak do její rodiny vtrhne zákeřná nemoc. Ona sama ji překoná bez následků, ale otec umírá a z Willieho se stává nesvéprávná přítěž. Susan se ho nechce vzdát, vždyť dala umírající matce slib, že ho nikdy neopustí. Avšak Michael má jiné představy o společném životě, a čím víc na Susan tlačí, tím víc se v jejích očích odcizuje. Susan, zmítaná mezi láskou k Michaelovi a smyslem pro pokrevní povinnost, si nakonec volí to druhé. Své rozdrásané srdce se snaží zahojit každodenní tvrdou prací. Leč ani smutné dny s šíleným a občas agresivním bratrem na osamělé farmě nejsou tou poslední ranou, která ji má v životě potkat. A tak se kdysi krásná dívka mění ve hrdou a zklamanou ženu, zoufale bránící to poslední, co jí v životě zbylo. Dočká se ještě lásky? A bude její oběť jednou odměněna? Odpovědi vetkla slavná anglická autorka Elizabeth Gaskellová do této rozsahem nevelké, ale emocemi překypující novely, do níž se můžete – díky citlivému překladu Jany Srbové – vůbec poprvé začíst i ve svém rodném jazyce. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Elizabeth Cleghorn Gaskellová (29. září 1810 v Londýně – 12. listopadu 1865 v Holybourne) dosáhla v anglosaském světě takové obliby, že je často nazývána „Mrs. Gaskell – paní Gaskellová“ (byť důvodem je i to, že se takto sama podepisovala). Její dílo, časově spadající do viktoriánského období, je věrným otiskem života mnoha společenských vrstev, včetně těch nejchudších. To platí zejména o sociálním románu Mary Bartonová, v němž se také projevuje její myšlenkový příklon ke křesťanskému socialismu, stejně jako o dílech Ruth a Sever a Jih. Později se však zabývala spíše tvorbou zasazenou do patriarchálního světa maloměsta a venkova – sem patří romány Manželky a dcery a Cranford. Opomenout bychom neměli ani obsáhlý Život Charlotty Brontëové, který, ač obsahuje některé subjektivně zabarvené pasáže, je cenným svědectvím blízké Charlottiny přítelkyně. Pocházela z rodiny duchovního a posléze státního úředníka Williama Stevensona. Její matka Elizabeth Hollandová zemřela krátce po jejím narození a otec ji dal na vychování sestře zesnulé matky Hannah Lumbové. Strávila tak většinu dětství v Knutsfordu v hrabství Cheshire, jenž je předobrazem románového Cranfordu. Se svým manželem, duchovním a literátem Williamem Gaskellem, měla pět dětí. Žila s ním nejprve v Manchesteru, což jí poskytlo inspiraci pro sociální romány, a posledních patnáct let života ve vile v Plymouth Grove, kde napsala téměř všechny své knihy.

Bouřlivá dvacátá! Věk ženských lýtek zadýchaných jazzem, věk technického pokroku a propastných sociálních rozdílů, léta uvolněných mravů a prohibice. O Americe paradoxů začal Francis Scott Fitzgerald psát v polovině roku 1924. Pobýval tehdy na Francouzské riviéře nebo v Paříži, kde se scházel s Ernstem Hemingwayem, Gertrudou Steinovou a dalšími, kteří se považovali za součást tzv. ztracené generace. Velký Gatsby je v pořadí třetím Fitzgeraldovým románem. Poprvé vyšel v New Yorku v roce 1925 a byl oceněn kritiky i čtenáři. Dodnes stojí v čele literárních skvostů dvacátého století a bývá označován i za vrchol tvorby samotného Fitzgeralda.

Další z pokladů erotické literatury sestává ze dvou povídek, které v českém překladu vycházejí vůbec poprvé. Vyprávějí o rozverné babičce a o nezbedných dobrodružstvích strýce Waltera. Obě byly, stejně jako novela Lady Fuckingham, poprvé publikovány v erotické revue The Pearl, která vycházela v prudérní Anglii v letech 1879 a 1880. Objevila se nečekaně a její iniciátoři jsou dodnes obestřeni tajemstvím. Šířila se mezi nejvybranější společností z vysokých kruhů a po vydání osmnáctého čísla za stejně tajemných okolností zanikla.

Zweigův světově proslulý dramatický román nás zavede do zapadlého a nudného posádkového městečka staré monarchie, kde důstojníci tráví volný čas po kavárnách a vinárnách. Chudý poručík Hofmiller je jakousi náhodou pozván do místního zámku na "diner" pro přátele a známé. Omámen opulentní nádherou zámeckého prostředí si uprostřed zábavy náhle uvědomí, že opomněl vyzvat k tanci dceru hostitele. Chce své faux pas rychle napravit a v rozčilení si nevšimne, že dívka za stolem je ochrnutá. Mladík se snaží svoji neobratnost odčinit, místo toho se ale zaplétá do kliček vlastních dobře míněných konvenčních lží a ještě konvenčnějších obav z odsudku důstojnických kamarádů. Vzbudí v postižené dívce lásku, kterou neumí a ani nechce opětovat, a protože citlivě vnímá její smutek a osamělost, nechá se unášet vlastním soucitem - s tragickými důsledky. Rozporuplné a netrpělivé je lidské srdce, říká autor. Je soucit zbabělý, který se chce zbavit trapného dojetí cizím neštěstím. Ale je i soucit tvořivý, který je odhodlán trpělivě a účastně vytrvat až do konce svých sil a možná i za něj. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Stefan Zweig (1881 –1942) byl rakouský prozaik židovského původu, esejista, básník a překladatel z francouzštiny a angličtiny do němčiny. Jeho otec, původem moravský Žid usazený ve Vídni, podnikal v textilnictví; matka pocházela z vlivného, bohatého, kulturně založeného rodu a vyrostla v Itálii. Ještě jako dvacetiletý student vydal sbírku básní s názvem Stříbrné struny, ale na dalších šest let se odmlčel. Absolvoval filosofii, germanistiku a romanistiku v Berlíně a v roce 1904 ve Vídni získal titul doktora filozofie. Často cestoval, zejm. do Francie, Anglie a Belgie, ale v pozdějších letech navštívil také Indii, Ceylon, Barmu a Spojené státy americké.  Jeho literární tvorbu ovlivnila psychoanalýza, osobně se přátelil se Sigmundem Freudem. Od mládí se hlásil k idejím humanismu, pacifismu a kosmopolitismu, který však spojoval s úctou ke svébytnosti různých národů. Zpočátku se věnoval dramatické tvorbě, později začal psát novely a eseje, věnoval se překladům.  Během 1. světové války žil ve Vídni, kde pracoval v archivu Ministerstva války. Na začátku první světové války vykazoval vlastenecké smýšlení, jež zasáhlo mnohé Němce a Rakušany.  Spolu s intelektuály jiných národností, např. Romainem Rollandem, se zapojil do mírového hnutí; pomocí novinových článků i literárních děl (drama Jeremiáš) upozorňoval na nehumánnost války.  Roky 1919 až 1934 prožil v Salzburku, kde zakoupil dům na Kapucínském vrchu a oženil se s Friderikou Marií von Winternitzovou. Během této doby vznikla podstatná část jeho díla. V r. 1934 Salzburk opustil a rozešel se i s rodinou. Po připojení Rakouska v roce 1938 emigroval do Velké Británie. Psal, pořádal přednášková turné a vystupoval proti fašismu. V roce 1941 odjel se svou druhou ženou a spolupracovnicí Lottou Altmannovou do brazilského města Petropolis, kde společně dobrovolně ukončili svůj život poté, co se k němu dostaly zprávy o ničení kulturních hodnot nacisty.  Zweigovy postavy jsou mistrně psychologicky zobrazeny a mnohdy se ocitají (často vlivem těžko ovlivnitelných vnějších dějinných souvislostí – válka, inflace, fašismus) ve svízelných situacích. Jeho literární odkaz zahrnuje eseje, dramata, novely i biografické romány.

Na prahu ráje, dokonale vystavěný román – výkřik vytrysklý ze srdce třiadvacetiletého F. S. Fitzgeralda – katapultoval autora k literární slávě a určil jeho další životní osudy: Když se na obzoru objevil komerční úspěch, rozhodla se jeho milovaná Zelda, že nezruší zasnoubení. Vezmou se za osm dní po vydání knihy.Autobiografický román líčí intelektuální, duchovní a erotické zrání příliš romantického mladého hrdiny v třpytivém zlatém věku jazzu dvacátých let. Zároveň v něm nacházíme nadčasový příběh energického, hledajícího mládí a jeho nedůvěry k ostatnímu světu. Neodolatelné vyprávění kolísající mezi něhou a cynismem se upíná k nevyčerpatelné, třebaže tolikrát zrazené mladistvé víře v budoucnost, v přízeň času a osudu – to vše s intenzitou, která řadí Fitzgeralda mezi největší světové spisovatele.

Něžná je noc, Fitzgeraldův fascinující psychologický román o úskalí lásky a sebelásky patří spolu s jeho kultem opředenou impresionistickou novelou Velký Gatsby k vrcholům světové literatury. Dějově bohaté, čtivě a zábavně napsané dílo zalidněné pronikavě vykreslenými postavami vyniká zároveň jako hluboká sonda do nejzazších končin individuální lidské existence. V roztančené době divokých večírků sledujeme mladého talentovaného lékaře – psychiatra, jenž v sobě cítí dar empatie i poslání pomáhat narušeným lidským bytostem. Ty je třeba milovat profesní odosobněnou láskou, a mladý doktor chce být za svou laskavost milován. Stává se bavičem i utěšitelem svých zámožných krajanů, kteří v Evropě hledají osvobození od dosavadních ctností povinnosti a sebeovládání. V osudovém vztahu k mladé pacientce z miliardářské rodiny jej život strhává do neovladatelného víru. Ernest Hemingway o tomto románu právem prohlásil: „Můžeme se tomu divit, ale při pohledu zpět Něžná je noc promlouvá čím dál víc k našim současníkům.“ Román přinášíme v novém, moderním překladu Alexandra Tomského. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Francis Scott Fitzgerald (1886–1940) byl americký spisovatel často označovaný za autora tzv. jazzového věku a jeden z nejvýznamnějších představitelů ztracené generace. Pocházel z rodiny irských přistěhovalců, což se promítlo i do jeho tvorby. Studoval v New Jersey a Princetonu. Brzy po studiích se stal mluvčím mladé generace proti pokrytectví dospělých. V románech a povídkách „jazzového věku“ zobrazil dvacátá léta, jak je prožívala zlatá mládež. Roku 1917 opustil školu a vstoupil do armády. Ze strachu, že zemře, napsal několik týdnů před narukováním knihu The Romantic Egotist. Oženil se s Zeldou Sayrovou (ta později trpěla schizofrenií). Zelda byla, mírně řečeno, výstřední. Vedl s ní velice náročný život. Protože jeho způsob života stál výrazně více, než vydělal, začal psát krátké příspěvky do Saturday Evening Post. Později, pro velké zadlužení, a to nejen u přátel, ale i u nervového sanatoria, přijal Fitzgerald práci hollywoodského scenáristy. Dnes je FSF celosvětově považován za jednoho z nejlepších amerických spisovatelů dvacátého století. Mnoho jeho děl bylo i zfilmováno, například Velký Gatsby nebo Podivuhodný případ Benjamina Buttona.

Zvedněme hlavu z proudu dní, kterým se necháváme nést, a rozhlédněme se – kam to vlastně máme namířeno? K úvahám potřebujeme klid, tak opusťme město přeplněné lidmi. Bude stačit pouť lesem, při které nohama rozhrnujeme listí? Aspoň jediný tichý týden přemítat v lesních samotách!„Člověk je tím bohatší, čím méně má věcí, o které se musí starat. (…) Šel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žít uvážlivě, utkat se s podstatou života… Nechtěl jsem žít tím, co není život, vždyť žití je cosi tak vzácného, a nechtěl jsem žít odevzdaně – to jen kdyby nic jiného nezbývalo. Přál jsem si žít všemi smysly a zcela vysát morek života, žít tak zásadově a spartánsky, abych se odpoutal od všeho, co není život.“Thoreau líčí život spjatý s přírodou, dva roky prožité uprostřed massachusettských lesů ve srubu postaveném vlastníma rukama. Jeho pohled je inspirující a naléhavě aktuální…

Dramatický milostný příběh Dáma s kaméliemi se odvíjí kolem jedné z princezen pařížského elegantního polosvěta, dvacetileté Markéty Gautierové. Je krásná, muži ji obletují a zahrnují luxusem, a také skandály. A ty ale nemyslí, ani na hrozivou nemoc, kterou se jí zatím daří tajit – až do setkání s Armandem. V lásce, které propadnou, objevují pocit naprostého souznění, dokonalého splynutí. Markéta je poprvé v životě svobodná, nemusí předstírat a lhát. Když se však Armand dostane pod tlak rodinných vazeb a společenských konvencí, ocitne se její život na tragické křižovatce. Lež se stává její osudovou obětí a vede k tragédii… Podle knihy bylo dodnes natočeno třiadvacet filmů, v nichž Markétu hrály například Isabelle Adjani, Sarah Bernhardt, Lillian Gish, Greta Garbo nebo Isabelle Huppert. Jímavý příběh se stal námětem pro Verdiho operu La Traviata, inspiroval také Ennia Morriconeho a z výtvarníků třeba Alfonse Muchu.

Soubor „neholmesovských“ mystických povídek klasika britské i světové literatury sira Arthura Conana Doyla. Na A. C. Doylea vzpomínáme především jako na tvůrce světoznámé postavy detektiva Sherlocka Holmese, což by jeho samotného sotva potěšilo. Tento svazek zahrnuje Doyleovy prózy s tajemstvím, a to v moderním a jiskřivém českém překladu. Dvě z nich vycházejí v českém překladu vůbec poprvé: Záhada údolí Sasassa a Strašidlo pro Goresthorpe Grange. První jmenovaná je vůbec první prózou, kterou kdy autor ve svých dvaceti letech publikoval, a to původně anonymně v časopisu Chambers’s Journal (1879); druhá, jež za jeho života nikdy nevyšla (vznikla asi v roce 1877, ale rukopis byl nalezen až po více než sto dvaceti letech), zase dokládá autorův vytříbený smysl pro humor, který jeho texty obvykle jen lehce podbarvuje – někdy tak lehce, že je téměř nepostřehnutelný a v překladu se bohužel ztrácí. Svazek uzavírá novela Parazit, která reflektuje autorův celoživotní zájem o paranormální bádání.Nechme se okouzlit fantazií a vypravěčským mistrovstvím Arthura Conana Doylea, jehož dílo vyzařuje žíznivou zvědavost, roznícenou fantazii i neuhasitelnou touhu po lepším světě, což ho jednoznačně vřazuje do jednadvacátého století. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Britský spisovatel a publicista sir Arthur Conan Doyle (1859–1930) byl mužem mnoha talentů, renesanční osobností obdařenou charismatem a povahou vskutku dobrodružnou. Původně vystudoval medicínu, ale záhy, údajně pro nedostatek pacientů ve své soukromé praxi, se začal věnovat spisovatelství. Angažoval se v politice a v budování spravedlivé občanské společnosti: kandidoval do parlamentu, zasazoval se o dodržování lidských práv, hájil zájmy své vlasti ve válečných konfliktech i zájmy nespravedlivě stíhaných jednotlivců. Během búrské války působil jako zpravodaj a za tyto zásluhy byl povýšen do šlechtického stavu. Jasnozřivě varoval před hrůzami letecké a ponorkové války, horlivě propagoval stavbu tunelu pod Lamanšským kanálem a zasadil se o vylepšení výstroje britské armády. Věnoval se též sportu, byl například jedním z vůbec prvních řidičů automobilu ve Velké Británii. V rámci duchovního hledačství se stal propagátorem spiritismu, o němž přednášel a publikoval, a třicet let se aktivně účastnil britského spiritistického hnutí. Coby spisovatel byl A. C. Doyle nadmíru pilný a plodný: celkem vytvořil přes tři stovky beletristických děl (včetně 24 románů) mnoha žánrů, jako jsou historie, dobrodružná a vědeckofantastická literatura, detektivky, dramata atd., a více než 1200 prací dalších, k nimž patří eseje, básně, pamflety, novinové články, dopisy určené k uveřejnění v tisku, interview, přednášky aj., týkající se všech výše uvedených témat. Mimo jiné napsal monumentální šestisvazkové Dějiny 1. světové války. Dnes na A. C. Doylea vzpomínáme především jako na tvůrce světoznámé postavy detektiva Sherlocka Holmese. Tohoto literárního hrdinu přivedl na svět roku 1887 v románu Studie v šarlatové.

William Shakespeare se proslavil zejména jako autor řady divadelních her, jeho tvorba ale zarhnuje i díla básnická, zejména pak 154 sonetů představených v této sbírce. Kromě milostných vyznání se texty dotýkají i témat jako plynutí času, smrt či erotická touha, naráží ale i na dobové politické události či lásku záměrně zesměšňuje. Některé básně psané mladému muži či bez jasného adresáta vedly k dohadům o Shakespearově bisexualitě, v jiných částech se autor obrací na záhadnou "temnou dámu" či básníka, se kterým soupeří - i po několika stech letech bádání však přesnou identitu žádného z nich neznáme. Ačkoli jsou Shakespearovy sonety výrazově i formálně dokonalou ukázkou alžbětinské literatury, jejich témata jsou nadčasová a snadno dokáží oslovit i dnešního čtenáře.

"První moderní anglická autorka" "Mladší sestra Shakespearova" to jsou jen dva z mnoha lichotivých atributů, jimiž obdivovatelé vzdávají hold autorce, která už víc jak dvě století poutá neutuchající lásku vděčných čtenářů. Není pochyb o tom, že hrdinkou románu Pýcha a předsudek, Lízinkou, je sama Jane Austenová. Přestože prožila tak typicky nekonfliktní život (nikdy se ne provdala a jediné nabídnutí k sňatku prý během hodiny odmítla), neodráží se v jejím díle žádná osudová hořkost. Zdá se, že se ze své pozice dcery bez věna, a tudíž dívky bez zvláštních šancí na lepší sňatek, spíš nesmírně bavila - asi jako člověk, který v divadle sleduje zábavnou komedii. Přidáním ironického podtextu posunula románovou tvorbu ze sfér naivního realismu o několik generací dopředu. Víc než půldruhého století je doba, která dovedla pohltit stovky literárních děl, jimž se při zrodu prorokovala nesmrtelnost; a byla to díla s daleko efektnějšími a vzrušivějšími náměty než Pýcha a předsudek. Jemné kouzlo Jane Austenové má svůj stálý vděčný okruh čtenářů a každá nová generace autorčin odkaz objevuje po svém, v nových barevných odstínech a v novém lesku. Jane Austenová je považována za největší autorku anglické prózy. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jane Austenová (1975-1817) byla anglická spisovatelka, zakladatelka moderního rodinného románu v anglické literatuře.Narodila se v rodině duchovního. Studovala krátce na soukromých středních školách v Oxfordu a Readingu. Další vzdělání a vztah k literatuře získala především četbou anglických a cizích autorů. Pro úzký okruh rodiny psala Jane Austenová již od patnácti let krátké prózy, básně i dramatické scény. Nikdy se neprovdala, po smrti otce žila s matkou a sestrou v Southamptonu, později v Chawtonu. Zde se věnovala rozsáhlejší tvorbě, připravovala se k vydání svých děl, většinu z nich několikrát přepracovávala. Její díla vycházela za jejího života anonymně, s jejím jménem byla vydávána až po její smrti. Plného pochopení dosáhla až ve dvacátém století. Ve většině románů Jane Austenové je ústředním motivem myšlenkové a emociální zrání mladé hrdinky. Zkoumá svět z ženského hlediska, vychází ze znalostí lidské povahy. Vytváří ve svých románech životné postavy, nedostatky jejích hrdinů vycházejí především ze špatné rodinné výchovy. Všechny její zápletky se zabývají láskou, i když o ní zřídka přímo hovoří.