Pro unavené rodiče

Konečně se vám podaří uložit nezbedné děti do postele, ale při představě, že byste jim měli ještě předčítat pohádku, na vás jdou mdloby? Ale říkáte si, že přeci chcete podporovat jeho představivost a že číst pohádky dětem je krásné a že vaši rodiče vám také četli, tak tedy jdete a opět se překonáte. Právě pro vás jsou tu knihy 100 nejkrásnějších pohádek pro unavené rodiče první a nyní i druhý díl.

Oba díly naleznete na pultech Levných knih i v našem eshopu

V obou knihách naleznete překvapivě 100 známých i méně známých pohádek ve zkrácených verzích, abyste je stihli přečíst do konce, předtím než sami vyčerpáním z celého dne usnete.

Podle recenzí dalších unavených rodičů, se vám začnou klížit oči přesně při posledním odstavci. Přečtete tedy pohádku celou a své děti nepřipravíte o výchovný konec příběhu a vám zbude o několik drahocenných minut více na spánek. Navíc bude váš spánek pokojný, protože jste přeci splnili vše, co jste měli.

A pokud již vaše děti všechny pohádky z této knihy znají nazpaměť a dokonce už vás při jejich čtení opravují, nezoufejte, připravili jsme pro vás pro velký zájem další díl. V druhém dílu naleznete dalších 100 pohádek ve zkrácených verzích. O krásné sny vás i vašich dětí se postarají tyto pohádky.

Tyto pohádky doporučuje 9 z 10 unavených rodičů.

Přečtěte si ukázku

Vyrostl jednou o samotě v jehličí pod smrkem malý hříbeček. Stál tam sám a bylo mu smutno. Kolem dokola nikoho nevidět, neslyšet. Čas mu ubíhal velice pomalu, protože si neměl s kým povídat a hrát.

„Kdybych tu tak měl nějakého kamaráda,“ posteskl si nejednou.

Tu a tam proběhla opodál laň, přicupital zajíc nebo havran se pohrabal v jehličí. Nikdo z nich ale o hříbečka nejevil zájem. Uplynulo tak mnoho nekonečně dlouhých podzimních dní. Až se jednou přihodilo něco nečekaného. Jako by snad někdo zaslechl hříbečkovo stýskání si. Jako by z čistého nebe přistála vedle něj záchrana. A to doslova. Nejprve zaslechl dupání a hlasy a pak se zničehonic kousíček od něj zjevil jiný, větší hřib.

Hříbeček byl vyjevený takovou nečekanou návštěvou a zeptal se hosta: „Kdepak se tu bereš?“

A hřib, s hnědou, trošku pochroumanou čepičkou, pravil: „Ale, ani se neptej, hříbečku. Přišly ke mně nohy, natáhly se ruce a už jsem byl v dlani. Vytrhly mě z rodné půdy, od mých malých hříbečků.“

„Ale to je smutné,“ odpověděl hříbeček. „Pročpak by něco takového dělaly?“ podivoval se.

A starý hřib povídá: „Inu, to se tak stává. Už jsem o tom slyšel zkazky. Moji Malí hříbečci spadli do tašky a já letěl sem.“

Hříbeček si pozorně prohlédne nového souseda a vidí, že pod kloboučkem má černé skvrny.

„Červíci se do mě pustili, tak nejsem lidem dost dobrý.“

Chvíli byli oba smutní, ale pak hřib praví: „Ale to nevadí, hříbečku, ještě mám dost síly a výtrusků, uděláme si novou osadu tady.“

A netrvalo dlouho a urodila se pod smrčkem v jehličí spousta maličkých hříbečků a bylo jim všem pohromadě dobře a veselo.