Přečtěte si ukázku
O osamělém hříbečku
Vyrostl jednou o samotě v jehličí pod smrkem malý hříbeček. Stál tam sám a bylo mu smutno. Kolem dokola nikoho nevidět, neslyšet. Čas mu ubíhal velice pomalu, protože si neměl s kým povídat a hrát.
„Kdybych tu tak měl nějakého kamaráda,“ posteskl si nejednou.
Tu a tam proběhla opodál laň, přicupital zajíc nebo havran se pohrabal v jehličí. Nikdo z nich ale o hříbečka nejevil zájem. Uplynulo tak mnoho nekonečně dlouhých podzimních dní. Až se jednou přihodilo něco nečekaného. Jako by snad někdo zaslechl hříbečkovo stýskání si. Jako by z čistého nebe přistála vedle něj záchrana. A to doslova. Nejprve zaslechl dupání a hlasy a pak se zničehonic kousíček od něj zjevil jiný, větší hřib.
Hříbeček byl vyjevený takovou nečekanou návštěvou a zeptal se hosta: „Kdepak se tu bereš?“
A hřib, s hnědou, trošku pochroumanou čepičkou, pravil: „Ale, ani se neptej, hříbečku. Přišly ke mně nohy, natáhly se ruce a už jsem byl v dlani. Vytrhly mě z rodné půdy, od mých malých hříbečků.“
„Ale to je smutné,“ odpověděl hříbeček. „Pročpak by něco takového dělaly?“ podivoval se.
A starý hřib povídá: „Inu, to se tak stává. Už jsem o tom slyšel zkazky. Moji Malí hříbečci spadli do tašky a já letěl sem.“
Hříbeček si pozorně prohlédne nového souseda a vidí, že pod kloboučkem má černé skvrny.
„Červíci se do mě pustili, tak nejsem lidem dost dobrý.“
Chvíli byli oba smutní, ale pak hřib praví: „Ale to nevadí, hříbečku, ještě mám dost síly a výtrusků, uděláme si novou osadu tady.“
A netrvalo dlouho a urodila se pod smrčkem v jehličí spousta maličkých hříbečků a bylo jim všem pohromadě dobře a veselo.