Co se nevešlo do dějepisu: Češi, Moravané a Slezané na cestě minulostí / Jan Bauer

Historie rodu Rožmberků a pánů z Hradce. Dramatické osudy pánů z Růže. Žádný jiný ze starobylých českých rodů se do naší historie nezapsal tak, jak se to podařilo Rožmberkům (a jejich předkům Vítkovcům). Navzdory faktu, že vymřeli po meči před více než čtyřmi sty lety, jako by byli stále mezi námi. Vděčíme jim za líbeznou krajinu jižních Čech, protkanou rybníky, za gotické i renesanční skvosty, ale také za věhlas, který kdysi daleko přesahoval hranice Českých zemí. Vždyť v jejich rodokmenu nalezneme dvě české královny – a kdo jiný mohl ohrožovat samotného krále či pomýšlet na polskou korunu, než ten či onen vladař Domu rožmberského? Odvrácenou stranou této nadčasovosti je však snůška omylů, polopravd i zjevných lží, která byla v průběhu následujících věků na pány z Růže navršena. Ne že by osud každého z nich nevydal přinejmenším na román – a známý spisovatel a publicista Jan Bauer, který má coby jihočeský patriot k této otázce mimořádně blízko, nás o tom čtivou formou přesvědčuje. Je však třeba uvést na pravou míru nejen zkarikovaný obraz zejména posledních dvou rožmberských vladařů, jak jej předložily nedávná literatura a kinematografie, ale také mnohé omyly, tradované i v seriózním dějepisectví. Pětilistá rožmberská růže (stejně jako její sestra, růže pánů z Hradce) se v českém středověku a raném novověku rozvinula do krásy a vůně, jež okouzlily celou střední Evropu. A ačkoli byla v roce 1611 ustřižena, její výhonky stále kvetou v „zemi zamyšlené“… a v našich srdcích. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jan Bauer (*1945) je český novinář a spisovatel, původním vzděláním zemědělský inženýr. Věnuje se především literatuře faktu s převládajícím zaměřením na českou historii, v poslední době píše především historické romány či historické detektivky. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích, v letech 1968-1998 pracoval jako novinář (redaktor deníku Zemědělské noviny). Později se stal spisovatelem z povolání. Žije na samotě u Vodňan. Knižně debutoval v roce 1978 populárně naučnou publikací Uživí naše planeta lidstvo? Za sbírku povídek Špionova dcera obdržel v roce 1995 cenu Masarykovy akademie umění. Vydal již více než 160 knih, dá se považovat za nejplodnějšího českého žijícího spisovatele (údaj z roku 2016). Dříve používal i pseudonymy: některá díla napsal jako Felix Krumlowský nebo Vojtěch Fišer, pod jménem Anna Březinová vydal 10 historických románů. Kromě vlastních prací se podílel také na zpracování některých svazků publikace Toulky minulostí světa.

Záhady přemyslovských knížat aneb svatí otrokáři, (všeho) schopní bratrovrazi a zbožní bigamisté. Právem se pyšníme nejen podivuhodnými dějinami, ale i zemí nad jiné líbeznou a proměnlivou. Kdy se však začaly rýsovat základy českého státu, toho zprvu nevelkého a sobeckými zájmy zmítaného knížectví, které se v budoucnosti mělo stát mocným, slavným a bohatým královstvím? Kdo byli muži, kteří mu vtiskli svou vůli? A jak dokázali vládnout lidu proslulému svou nespoutaností, bojovností a už tehdy schopností přizpůsobit se situaci a získat z ní co nejvíc, stejně jako zálibou ve všemožných neřestech? Co stálo za zbožným zanícením, s nímž naši první doložení vládcové vymítali vše pohanské? Byla to upřímná víra, nebo jen mocenské a zahraničněpolitické cíle? A jak se s křesťanstvím a v případě knížete Václava dokonce se svatostí slučovalo třeba takové otrokářství? Asi překvapivě dobře, když tak pohádkově vynášelo. Máme se stydět za to, že Praha desátého století byla evropským centrem obchodu s lidmi a že sjednocení a následný vzestup českého státu zaplatilo takto získané bohatství, když byl podobný byznys leckde provozován ještě o tisíc let později? Za to, že prvním opravdovým tvůrcem naší státnosti je předpokládaný bratrovrah Boleslav I.? Nebo snad za hojně citovaný a zmiňovanému Václavovi, jak se tu ostatně dočítáme, neprávem připisovaný poplatek odváděný českým knížectvím do říše? To by nebylo namístě. Raději se začtěme do poutavých řádků, jimiž nám známý popularizátor historie Jan Bauer odpovídá nejen na tyto otázky a zavádí nás do epochy, v níž se rodil náš stát. Těžce, krvavě a dost jinak, než jak nám líčí oslavné legendy, ale na rozdíl od jiných přetrval dodnes. I proto, že u jeho zrodu stály výrazné osobnosti, které autor vykresluje barvitě a s pochopením pro jejich slabosti ať už se jedná o dobyvatele, otrokáře, bigamistu s přízviskem Pobožný, či skutečně svatého muže. A mezi mnoha jinými zajímavostmi se můžete dočíst třeba i o tom, že v České kotlině se nevyplácí sundávat brnění ani ve chvíli, kdy je vám k nesnesení horko a nepřítel se zdá být na míle daleko, nebo jak se svatokrádežnice stane blahoslavenou.----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jan Bauer (*1945) je český novinář a spisovatel, původním vzděláním zemědělský inženýr. Věnuje se především literatuře faktu s převládajícím zaměřením na českou historii, v poslední době píše především historické romány či historické detektivky. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích, v letech 1968-1998 pracoval jako novinář (redaktor deníku Zemědělské noviny). Později se stal spisovatelem z povolání. Žije na samotě u Vodňan. Knižně debutoval v roce 1978 populárně naučnou publikací Uživí naše planeta lidstvo? Za sbírku povídek Špionova dcera obdržel v roce 1995 cenu Masarykovy akademie umění. Vydal již více než 160 knih, dá se považovat za nejplodnějšího českého žijícího spisovatele (údaj z roku 2016). Dříve používal i pseudonymy: některá díla napsal jako Felix Krumlowský nebo Vojtěch Fišer, pod jménem Anna Březinová vydal 10 historických románů. Kromě vlastních prací se podílel také na zpracování některých svazků publikace Toulky minulostí světa.

Historický román z doby panování krále Václava IV. a počátků husitství v českých zemích. Za vlády krále Václava IV. byla z prostředků bohatých měšťanů sdružených v Bratrstvu obruče a kladiva uprostřed Dobytčího trhu na Novém Městě pražském zbudována kaple Božího těla. Později přešla do vlastnictví pražské univerzity, a když byl v roce 1415 upálen Jan Hus, bylo právě zde obnoveno ono Bratrstvo, aby se řídilo Husovými myšlenkami a usilovalo o reformu církve a nápravu společnosti. V tomto tajném spolku se sdružili Husovi přátelé a příznivci z řad šlechty a univerzitních mistrů. Protestovali u kostnického koncilu, postavili se církvi, králi Václavovi IV. i jeho mladšímu bratrovi, římskému králi Zikmundovi. Zburcovali celou zemi, sami však nepředpokládali, že tak uvolní lavinu, která by mohla smést i je. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------   Jan Bauer (*1945) je český novinář a spisovatel, původním vzděláním zemědělský inženýr. Věnuje se především literatuře faktu s převládajícím zaměřením na českou historii, v poslední době píše především historické romány či historické detektivky. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích, v letech 1968-1998 pracoval jako novinář (redaktor deníku Zemědělské noviny). Později se stal spisovatelem z povolání. Žije na samotě u Vodňan. Knižně debutoval v roce 1978 populárně naučnou publikací Uživí naše planeta lidstvo? Za sbírku povídek Špionova dcera obdržel v roce 1995 cenu Masarykovy akademie umění. Vydal již více než 160 knih, dá se považovat za nejplodnějšího českého žijícího spisovatele (údaj z roku 2016). Dříve používal i pseudonymy: některá díla napsal jako Felix Krumlowský nebo Vojtěch Fišer, pod jménem Anna Březinová vydal 10 historických románů. Kromě vlastních prací se podílel také na zpracování některých svazků publikace Toulky minulostí světa.

V této přesvědčivé knize, která poprvé vyšla k šedesátému výročí osvobození Osvětimi, pojednává Laurence Rees o historii největšího a nejkrutějšího nacistického zařízení. Dozvídáme se, jak se Osvětim vyvinula z koncentračního tábora pro polské politické vězně v místo největší masové vraždy v dějinách částečně to byl tábor smrti, částečně koncentrační tábor, kde bylo zahubeno kolem milionu Židů. Autor zkoumá mentalitu a motivace nacistů, kteří činili klíčová rozhodnutí pachatelé hrůzných zločinů zde poprvé hovoří o svém jednání. Odhaluje fascinující i znepokojivé skutečnosti od zřízení nevěstince až po korupci, rozšířenou po celém táboře.Osvětim byla jádrem komplexního systému vyhlazování, místem plánované realizace "konečného řešení židovské otázky". Rees klade nepříjemmné otázky, například proč proč tak nepatrný počet zemí okupovaných nacisty chránil své Židy a proč Spojenci udělali tak málo, aby vraždění přímo zabránili, i když o existenci tohoto tábora věděli. Je to příběh o zabíjení, brutalitě, odvaze, útěku a přežití, působivá výpověď o tom, jak k lidské tragédii takového rozměru vůbec mohlo dojít. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Laurence Rees (* 1957) je britský historik, dokumentarista a autor pěti publikací s válečnou tematikou.  Je autorem a producentem televizního seriálu BBC/PBS Druhá světová válka: Za Zavřenými dveřmi. Seriálu předcházely úspěšné knihy a televizní dokumentární seriály Nacisté: Varování dějin, Válka století, Hrůza na Východě a Osvětim: Nacisté a konečné řešení. Rees je držitelem mnoha knižních cen včetně Griersonovy ceny a ceny Britského sdružení filmových a televizních umělců (BAFTA). V roce 2006 se jeho práce Osvětim: Nacisté a konečné řešení stala historickou knihou roku. S příznivým ohlasem se v roce 2007 setkala i Reesova kniha Their darkest hour (Jejich nejtemnější hodina), sbírka rozhovorů s pamětníky druhé světové války. Lawrence Rees vystudoval historii na Oxfordské univerzitě a působí jako vedoucí redaktor historických dokumentárních pořadů televize BBC.