Červený a černý / Stendhal

Julián Sorel, mladý muž vyšlý z chudých poměrů, se ocitá na životních křižovatkách díky touze vzít osud do vlastních rukou a dobýt svět. Ctižádostivý mladík líbící se ženám vyniká inteligencí a skvělou pamětí, je ale příliš domýšlivý, popudlivý, vznětlivý a odvážný, než aby mu jeho přednosti přímo zaručily úspěch ve společnosti. Machiavellisticky zneužívá ty, kdo ho milují, pokud jejich prostřednictvím může vystoupat po společenském žebříčku, jenže překážkou v tomto úsilí je jeho vlastní citovost.
Román je hlubokou studií lásky i žárlivosti. Je zde sebeobětující láska o několik let starší paní de Rênal, ve vztahu k níž si Julien zpočátku ověřuje svůj vliv na ženy, aby ve dnech před popravou paradoxně zjistil, že nikoho nemiloval víc. Láska mezi Juliánem a Matyldou de la Mole se řídí logikou boje, oba nejsou s to potlačit svou sobeckost a pýchu. Až když je příliš pozdě, Matilda podléhá síle, která si ji nelítostně podrobí a zkrotí.
Barvy v titulu největšího Stendhalova románu jsou shodné s těmi, které se používají v hazardních hrách. Jednou roztočenou ruletu však nelze zastavit bez následků – a velké životní sázky se platí ztrátou toho, co jsme milovali, někdy dokonce vlastním životem.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Francouzský spisovatel Stendhal (1783-1842), vlastním jménem Henri Marie Beyle, se narodil v Grenoble jako syn advokáta. V dětství málem ztratil matku. Na jeho vývoj měl však největší vliv jeho dědeček, Voltairův ctitel a důsledný obdivovatel. Stendhal se obhajuje své názory proti svému otci a měl s ním mnoho velmi hlubokých roztržek.
Po ukončení středoškolských studií odešel do Paříže, kde se stal zakrátko známou postavou pařížských diskusních salónů. Počátkem roku 1800 se připojil k Napoleonským vojskům a dostal se s nimi až do Itálie. Velmi si za tohoto pobytu oblíbil italskou krajinu a cítil v sobě upřímný vztah k Italům. Z té doby si vedl podrobný deník, kde si své postřehy i osobní pocity zapisoval. Kolem roku 1803 se vrátil do Paříže a znovu se pustil do studia.
V roce 1806 se opět připojil Napoleonově armádě jako důstojník a prošel s ní řadu rozhodujících bitev, včetně Napoleonova tažení do Ruska a zažil i Napoleonovu porážku u Moskvy. Osobně byl u Waterloo a velmi realisticky vylíčil průběh bitvy i okolnosti, které vedly k Napoleonově porážce. Po návratu Burbonů odešel do Milána a prožil sedm let v Itálii, kde se často stýkal s italskými bojovníky bojujícími za národní sjednocení. Pro své nekompromisní názory a nezastírané postoje byl přinucen na příkaz rakouské policie opustit Itálii a vrátit do Francie. Po návratu se věnoval bojům o novou literaturu.
Ještě v Miláně vydal svou první knihu Les Vies de Haydn, de Mozart et de Métastase. Dále napsal Lettres sur le célébre compositeur Haydn /1814, Život Haydnův/ a použil pseudonym Alexandre-César Bombet. Pseudonym Stendhal použil Henri Beyle poprvé až po vydání spisu Histoire de la Peinture /1817, Dějiny malířství/, ve svém díle Rome, Naples et Florence /1817, Řím, Neapol, Florencie/.
K používání pseudonymu Stendhal jej inspiroval název německého města Stendal, rodiště historika umění Winckelmanna. V roce 1821 Stendhalovi zemřel otec a při současném pronásledování rakouskou policií a jejího příkazu, se do Francie vrátil. V roce 1822 vydal studii De l´Amour /1822, O lásce/, po které vydává svůj první román Armance, ou quelque scénes dún salon de Paris /1827, Armance aneb několik scén z Pařížského salonu/.
Takřka tři roky pracoval Stendhal na svém druhém románu, který je dodnes jedním z nejvýznamnějších děl světové literatury La Rouge et le Noir /1830, Červený a černý/. Román byl často předmětem zájmu jak filmařů, tak i televizních tvůrců. Po červencové revoluci v roce 1830 byl Stendhal jmenován konzulem v Terstu. Rakouská vláda kategoricky odmítla přijmout policejně stíhaného cizince. Stendhal byl přeložen do Papežského státu.
V Itálii, kterou miloval, strávil Stendhal velkou část svého života a také napsal své další velké romány - Lucien Leuwen /1834/ a silně autobiografické dílo Vie de Henri Brulard /1836, Život Henri Brularda/. Jako poslední z významných Stendhalových románů byl román La Chartreuse de Parme /1839, Kartouza parmská/ a nedokončený zůstal román Lamiela /1840/.
Za svého života byl Stendhal pro většinu čtenářů prakticky neznámým autorem. Význam jeho literárního díla byl objeven a pochopen až po roce 1880, jak se jednou ve své vlastní předpovědi vyslovil. Stendhal zemřel náhle během jedné z častých návštěv Paříže. Stalo se tak dne 24.3.1842, když jej na jedné pařížské ulici postihl záchvat mrtvice.