Matka. Dcera. Anděl. Zrůda? Ukázka z knihy Druhá tvář

Její dítě je nejsladším dítětem na světě. V její přítomnosti se ale chová jinak. Něco se pokazilo. Znepokojivé, dech beroucí a silné čtení o posedlosti a nejhlubších obavách matky, jež by měla své dítě milovat. Přečtěte si krátkou ukázku!

Druhá tvář od Ashley Audrain je strhující psychologický thriller, který vrhá světlo na temné aspekty mateřství a osobní viny. Hlavní postava, Violet, čelí nevyřčeným obviněním, když se její zdánlivě dokonalý život začne rozpadat. Kniha se soustředí na její vnitřní boj s tím, co je skutečné a co je pouze v její mysli, a odhaluje skryté tajemství, které ohrožuje nejen její rodinu, ale i její zdravý rozum. Audrain mistrně vytváří atmosféru napětí a neklidu, která čtenáře drží v napětí až do poslední stránky.

Přečtěte si krátkou ukázku.

Dokud nepromluvila, netušila jsem, že v jeho pokoji je.
Noci byly naše po celé měsíce, po daleko víc měsíců, než se píše v knížkách o dětech. Při sebemenším zvuku ze Samovy postýlky jsem se budila, jak kdyby mi u ucha vybuchla raketa. Stála jsem ve tmě, kolébala boky ze strany na stranu, aby mě poznal podle toho rytmu a vůně mé kůže a mléka. Spinkej, chlapečku. Otírala jsem si chmýří na jeho hlavě, opatrně, abych ho neprobrala. Té konkrétní noci, na kterou vzpomínám, skoro nepil, jen chtěl v puse cítít mou bradavku. Uklidňující pocit. Uspávací přístroj šuměl, různé zvuky měly připomínat oceán.
"Polož ho," přikázala mi. Zalapala jsem po dechu a vylekala jsem dítě v náručí.
"Violet! Proč jsi tady?"
"Polož ho."
Mluvila klidně, zpříma. Skoro výhružně. Vycítila jsem, že je někde poblíž skříně: viděla jsem ji v matném světle, které pronikalo pod zavřenými dvěřmi. Pomalu jsem se otočila, abych zachytila místnost z jiné perspektivy, a čekala jsem, až se moje oči zorientují v dětském pokoji. Tentokrát se její hlas ozval z druhého rohu.
"Polož ho."
"Vrať se do postele, miláčku. Jsou tři ráno. Přijdu za tebou a podrbu tě na zádech."
"Nevrátím se," odpověděla pomalu klidným hlasem, "dokud ho nepoložíš."
Stáhla se mi hruď. Zase se ozval ten pocit úzkosti. Byl rázem zpátky, jako kdyby luskla prsty a zlomila své kouzlo. Ten ton mě dříve děsil. Nechci to s tebou prožívat nanovo, pomyslela jsem si a v ústech mi vyschlo. Proč tady je? Co tu dělá?
Nejraději bych jí řekla, jak hloupě se chová, ale místo toho jsem ji poslechla.
Položila jsem Sama do postýlky a šátrala jsem kolem po Bennym. Vždycky ho chtěl mít u sebe. Nemohla jsem ho najít.
"Violet, nevíš kde je Benny?"
Hodila ho po mně a opustila pokoj. Vzala toho králíka z postýlky. Sledovala Sama, jak spí.
Byla u něj tak blízko.
Zavřela jsem za ní dveře a následovala jsem jí do jejího pokoje.
Opatrně jsem si sedla na kraj postele. Vklouzla jsem rukou pod kabátek pyžama se vzorkem malin a dotkla se její dokonalé, hedvábné pokožky. Měla hlazení po zádech strašně ráda. Od tebe.
"Nedotýkej se mě. Jdi ode mne pryč."
"Violet." Vytáhla jsem ruku. "Už jsi tam v noci byla a dívala ses, jak Sam spí? Děláš to někdy?"
Neodpověděla.
Když jsem se vracela do naší postele, srdce mi tlouklo jako o závod. U Samových dveří jsem zpomalila, abych se ujistila, že je zticha. Za ty myšlenky, které mě napadaly, jsem se styděla. A přesto, mohla bych ho vzít k sobě do postele. Ujistit se, že je v bezpečí. Jen dneska v noci. Jen protentokrát.