Zmizelá Praha - Vojsko a vojenské objekty / Zdeněk Míka

Kniha představuje čtenářům proměny a souvislosti divadla v Praze před druhou světovou válkou, kdy vedle sebe existovaly tři národní kultury, česká, německá a židovská. Z jevišť tak zněla vedle dominantní češtiny i němčina, a výjimečně dokonce jidiš a hebrejština. Prostřednictvím dochovaných fotografií si klade za cíl přiblížit stav a atmosféru pražského divadla, které navazuje na divadelní tradice 19. století, kdy se rodilo divadelní podnikání a kdy divadlo patřilo mezi nejrozšířenější druhy zábavy. V tematické řadě edice Zmizelá Praha vychází knihy věnované zaniklým a proměněným stavbám, ale i prostředí, v němž se odehrával každodenní život našich předků. Jednotlivé svazky nás zavádějí do světa zmizelých a přestavěných nádraží, letišť, tramvají a vozoven, průmyslových či vojenských objektů a dílen, trhů a tržnic, sportovišť či automobilových závodů, lázní a dalších míst. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Olga Vlčková (*1976) je absolventkou Katedry divadelní vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice navštěvovala v rámci doktorského studia program Historie. Specializuje se na dějiny židovského divadla. Vzdělávala se také na Katedře jidistiky na Univerzitě Heinricha Heineho, Vilniuském jidiš institutu, Telavivské univerzitě a newyorském Židovském teologickém semináři. Pracovala v oddělení produkce Státní opery Praha a podílela se na několika nezávislých divadelních projektech. V občanském sdružení Transteatral založila společně s dalšími členy stejnojmenné nakladatelství. Je redaktorkou časopisu Babylon a kulturní manažerkou.

Další svazek tematické řady edice Zmizelá Praha představuje čtenářům počátky sportování v Praze, které jsou spojené s druhou polovinou 19. století. V té době se na prázdných prostranstvích objevily dřevěné brány a party mladíků, kteří se honili za jakýmsi kulatým předmětem. V interiérech pražských domů se již nejen šermovalo ale i boxovalo a zápasilo. V létě pozorovali naši předkové na Vltavě závodící veslaře a v zimě, světe div se, chlapy na bruslích, jak dřevěnými holemi pronásledují jakousi černou placku. Zároveň začaly vznikat první české i německé tělovýchovné organizace a Tyršův Sokol Pražský získával stále větší popularitu. Postupně se připojily kluby lehkoatletické, tenisové a další, a míčové hry v čele s fotbalem začaly být přijímány s naprostou vážností. Právě ve fotbalu a ledním hokeji dosáhli na začátku 20. století pražští sportovci prvních mezinárodních úspěchů, a položili tak ještě za Rakouska – Uherska základy dnešního českého sportu. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- PhDr. Zdeněk Míka, CSc. (nar. 1936) studoval v letech 1954 až 1959 na Filosofické fakultě UK obor československé dějiny se specializací na dějiny 19. století. Od roku 1961 pracuje v Muzeu hlavního města Prahy, kde v letech 1977 až 2000 vykonával funkci ředitele. Publikoval celou řadu článků o histori hlavního města ČR. Mezi jeho nejvýznamnější publikace patří Sto let Muzea hlavního města Prahy a encyklopedická příručka Dějiny Prahy v datech. Podílel se na celé řadě muzejních expozic na téma dějin tohoto města.

V této přesvědčivé knize, která poprvé vyšla k šedesátému výročí osvobození Osvětimi, pojednává Laurence Rees o historii největšího a nejkrutějšího nacistického zařízení. Dozvídáme se, jak se Osvětim vyvinula z koncentračního tábora pro polské politické vězně v místo největší masové vraždy v dějinách částečně to byl tábor smrti, částečně koncentrační tábor, kde bylo zahubeno kolem milionu Židů. Autor zkoumá mentalitu a motivace nacistů, kteří činili klíčová rozhodnutí pachatelé hrůzných zločinů zde poprvé hovoří o svém jednání. Odhaluje fascinující i znepokojivé skutečnosti od zřízení nevěstince až po korupci, rozšířenou po celém táboře.Osvětim byla jádrem komplexního systému vyhlazování, místem plánované realizace "konečného řešení židovské otázky". Rees klade nepříjemmné otázky, například proč proč tak nepatrný počet zemí okupovaných nacisty chránil své Židy a proč Spojenci udělali tak málo, aby vraždění přímo zabránili, i když o existenci tohoto tábora věděli. Je to příběh o zabíjení, brutalitě, odvaze, útěku a přežití, působivá výpověď o tom, jak k lidské tragédii takového rozměru vůbec mohlo dojít. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Laurence Rees (* 1957) je britský historik, dokumentarista a autor pěti publikací s válečnou tematikou.  Je autorem a producentem televizního seriálu BBC/PBS Druhá světová válka: Za Zavřenými dveřmi. Seriálu předcházely úspěšné knihy a televizní dokumentární seriály Nacisté: Varování dějin, Válka století, Hrůza na Východě a Osvětim: Nacisté a konečné řešení. Rees je držitelem mnoha knižních cen včetně Griersonovy ceny a ceny Britského sdružení filmových a televizních umělců (BAFTA). V roce 2006 se jeho práce Osvětim: Nacisté a konečné řešení stala historickou knihou roku. S příznivým ohlasem se v roce 2007 setkala i Reesova kniha Their darkest hour (Jejich nejtemnější hodina), sbírka rozhovorů s pamětníky druhé světové války. Lawrence Rees vystudoval historii na Oxfordské univerzitě a působí jako vedoucí redaktor historických dokumentárních pořadů televize BBC.

Autor celou válku sloužil jako voják wehrmachtu, profesí telefonista u 14. tankové divize (6. armády). Prošel velký kus nekonečné ruské země, trpěl při ukrutných mrazech ve čtyřicátem prvním a stejně tak při obrovských vedrech u Stalingradu. V té největší bitvě o stalingrad byl raněn a jedním z posledních letadel se zachránil. Přežil i strašnou tankovou bitvu u Kurska. Ještě před koncem války se z Litvy po Baltském moři dostal do anglického zajetí. Po půlročním pobytu v zajateckém táboře poblíž města Kielu byl v říjnu 1945 propuštěn do Československa. František Weber se narodil roku 1922 (ze smíšeného manželství, otec Němec a matka Češka). Žil do svých osmnácti let v českém Polabí, kde také ukončil své základní vzdělání. Po okupaci, ještě neplnoletému, mu bylo přiděleno po otci německé státní občanství. Ve snaze vyhnout se vojenské službě se nechal naverbovat na práci do Německa, kde těžce pracoval na stavbě železnic v Durynsku. Ještě s několika dalšími, stejně postiženými hochy byl pro jistotu dopraven německým gestapem na vojenské velitelství do Kolína. Tak začala jeho pětiletá anabáze po bojištích Evropy...