Noc komety / Sebastiano Vassalli

Na počátku se zdá, že v Rocca di Sasso – smyšlené horské vesnici podobné mnoha jiným alpským vsím, nad níž se tyčí vysoká majestátní hora opředená spoustou legend, se čas jako by zastavil. „Minulost tu nikdy doopravdy nepomine a přítomnost není nikdy doopravdy přítomná“. Ale nic netrvá věčně. Do zdejšího tvrdého, ale poklidného života těžce zasáhne první světová válka, kterou vedou lidé z údolí, kde „řeky tečou na sever a na východ, proti těm, kde řeky tečou na jih“. Sledujeme osudy a vývoj několika postav, hlavních hrdinů příběhu, odvedených všeobecnou mobilizací na frontu. Patří mezi ně někdejší učitel Luigi Prandini, kdysi socialista, pak přívrženec vstupu Itálie do války a posléze fašistický hodnostář; a jeho souputník Ansimino, muž s „chytrostí v rukách“, řidič autobusu a šikovný kovář a automechanik, který naopak za druhé války pomáhá partyzánům, k nimž se přidal jeho syn. Kolem nich spřádá autor množství lidských osudů, dramat, tragédií i radostí, v jakési kronice doby, jež je fragmentem velkých dějin. Sebastiano Vassalli v příběhu dvou kostelů, z nichž jeden postavili mobilizovaní muži před odchodem do války a druhý přeživší veteráni, předkládá „v kostce“ italské dějiny dvacátého století s přesahem do dnešních dnů. Činí tak s nadhledem, ironií a pro autora typickým smyslem pro zkratku, ale i s hlubokým lidským pochopením. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Sebastiano Vassalli (1941-2015). V té době už měl oficiální nominaci na Nobelovu cenu za literaturu a v září 2015 měl převzít významnou cenu Campiello za celoživotní dílo. V devadesátých letech získal nejprestižnější italské literární ocenění Premio Strega za román Chiméra (La chimera, 1990), od té doby se však odmítal účastnit jakýchkoli literárních soutěží (jak bylo vždy uvedeno na záložkách italských vydání jeho knih). Sebastiano Vassalli byl jednou z nejvýraznějších a nejsvébytnějších postav současné italské literatury. Je překládán do mnoha světových jazyků. S řadou jeho románů se mohli seznámit i naši čtenáři; v českých překladech dosud vyšlo: Zlato světa, příběh zachycující post-fašistické poválečné období v Itálii (L’oro delmondo, 1987, česky 1996), Labuť (Il Cigno, 1993, česky 2000) pojednávající o jihoitalské mafii na sklonku 19. století, Nespočet (Un infinito numero, 1999, česky 2003), román o tajemném světě Etrusků, Archeologie přítomnosti (Archeologia del presente, 2003, česky 2006), hořká bilance života „osmašedesátníků“, Noc komety (La notte della cometa, 1984, česky 2014), svébytný životopis „prokletého básníka“ Dina Campany, a Dva kostely (Le due chiese, 2015, česky 2017), příběh odehrávající se v horách v době kolem první světové války.

Sophiina volba zůstává i téměř čtyřicet let po svém prvním vydání nejen románem s trvalou literární hodnotou, ale i textem, který jde až na dřeň banálního zla, jež se v mezních situacích tak rychle mění ve zlo radikální. Stingo, mladý jižanský spisovatel, se přistěhuje do brooklynského penzionu, aby tam pracoval na svém románu. Brzy však začne být téměř proti své vůli vtahován do citového dramatu, které se odehrává mezi jeho sousedy, Nathanem a Sophií. Neurotický, přecitlivělý Žid Nathan se zjevně propadá stále hlouběji do zničující duševní choroby a krásná Polka Sophie, která prošla Osvětimí, je navždy poznamenaná prožitým utrpením. Zatímco Stingo sleduje, jak během jediného manhattanského léta a podzimu osudy Sophie a Nathana směřují ke svému nevyhnutelnému tragickému závěru, poslouchá Sophiino vyprávění o minulosti, z něhož se po částech vynořuje děsivý, krutě realistický obraz společenského zla, které páchá nenapravitelné škody na lidské duši. Překlad Radoslav Nenadál. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- William Clark Styron (1925-2006) byl americký prozaik, představitel tzv. jižanské prózy, který proslul především románem Sophiina volba. Narodil se roku 1925 v Newport News ve Virginii jako syn námořního inženýra. Ve druhé světové válce vstoupil do americké armády, kde se zúčastnil bojů v Tichomoří. Po válce vystudoval Dukeovu universitu. Poté krátce působil jako redaktor v několika nakladatelstvích. Tato činnost ho neuspokojovala, proto se začal věnovat vlastní tvorbě. V roce 1947 odjel do New Yorku, kde pracoval po tři roky na své prvotině Ulehni v temnotách. Poválečný pobyt v armádě Styrona vyprovokoval k napsání jednoho z nejpůsobivějších děl trpce ironizujících nevykořenitelný militarismus, útlé novelky Dlouhý pochod. K problému amerického zla a případu jeho individuální anarchické likvidace se vrací románem Zapal tento dům. Jeho čtvrtý román Doznání Nata Turnera vzbudil bouři nevole, a to i v řadách černošského obyvatelstva (román pojednává o osudu vzdělaného čenocha a vůdce černošské vzpoury z roku 1831), zřejmě pro nepochopení autorova záměru. Roku 1979 vyšel jeho nejznámější román Sophiina volba, kde se autor zabývá otázkou kolektivní viny a absolutního zla. Od vydání Sophiiny volby publikoval Styron pouze Tichý prach a jiné texty. Jako prozaik se odmlčel až do devadesátých let, kdy na svůj mimořádný talent opět upozornil sebezpytující výpovědí o boji s depresí Viditelná temnota a sbírkou Ráno na pobřeží, souborem tří delších povídek, které jsou poetickými vzpomínkami na jeho mládí. Za svou knihu Doznání Nata Turnera obdržel v roce 1968 Pulitzerovu cenu

Román vypráví o čarodějnických procesech ve Velkých Losinách a v Šumperku v 17. století. Inkvizitor nechává upalovat ženy, u kterých se objeví nějaký náznak čarodějnictví, např. zaříkávání. Oběti postupně vybírá tak, aby zlikvidoval názorové odpůrce a bohaté lidi, jejichž majetek by se pak mohl zkonfiskovat. Přiznání vynucuje mučením. mezi oběti procesů se postupně dostanou i kněz a šlechtic, hájící nespravedlivě odsouzené a ukazující na nelidské metody výslechů. Podle románu natočil Otakar Vávra slavný film. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Václav Kaplický (1895 - 1982) byl český spisovatel a publicista. Narodil se na samotě Červený Dvůr v rodině nájemce statku. Maturoval na táborské reálce. Po studiu pracoval jako dělník na železnici. V roce 1915 byl odveden do války a na haličské frontě se dostal do zajetí. Na Ukrajině v zajateckém táboře v Berdičevu vstoupil do československých legií. V červenci 1917 se účastnil bitvy u Zborova, byl uvězněn u Vladivostoku a domů se vrátil v roce 1919. Začal pracovat v levicovém Svazu československých legionářů, potom na ministerstvu obrany. Od roku 1922 působil Václav Kaplický jako redaktor v nakladatelstvích, z nichž některá i řídil, např. Pokrok, Melantrich, Čin aj. Tehdy se seznámil s řadou spisovatelů, zvlášť blízké přátelství navázal s J. Horou. Na jeho radu se začal pokoušet o nenáročnou beletrii pro lidového čtenáře. Kaplický byl zakládajícím členem Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem. Na konci 30. let vystupoval energicky proti fašistickým tendencím šířícími se i mezi legionáři. Byl kritickým Masarykovým stoupencem. Po válce se dal Václav Kaplický do studia historické literatury a pramenů. Velkou pozornost věnoval pracím francouzského historika E. Denise o dějinách pobělohorských Čech. Vznikla série románových kronik o selských bouřích a povstáních v 17. - 19. století. Je pohřben mezi významnými českými spisovateli na Vyšehradském Slavíně v Praze.

Literární zpracování životního příběhu doktorky Vlasty Kálalové-Di Lottiové, rodačky z Bernartic u Tábora, která se ve dvacátých letech tohoto století vydala sama do Orientu a založila v Bagdádu československou nemocnici. Smyslem jejího života bylo pomáhat lidem. Přes osobní tragédii nikdy nezatrpkla, ale věnovala veškeré své síly těm, kteří to potřebovali – trpícím. Jistě i proto si kniha o jejím životě našla už tolik čtenářů. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Ilona Borská (1928-2007) je známa především knížkami pro mládež a životopisnými příběhy z oblasti literatury faktu. V 60. letech učila sociologii na Stavební fakultě Českého vysokého učení technického, byla ze zdejší školy v roce 1970 v důsledku normalizace vyhozena. Několik let pak pracovala v nakladatelství Albatros a poté se již věnovala jen spisovatelské a novinářské práci. Značnou část próz Ilony Borské pro dospělé čtenáře tvoří biografie autentických postav, byť si nevybírala nejzvučnější jména, ale výjimečné osobnosti. Prvním z takových titulů byl román Trůn, o gymnastce Evě Bosákové. Dokumentární přesnost s beletristickým pojetím hrdinčiných osudů sloučil příběh lékařky, která založila v Bagdádu československou nemocnici v románu Doktorka z domu Trubačů, který se dočkal řady vydání a překladů. Nejvíce se pak k literatuře faktu Borská přiklonila Příběhem staršího bratra, o Josefu Čapkovi.