Ostrov / Robert Merle

Tímto románem se známý francouzský autor Robert Merle vrací k tématu, které už jednou úspěšně zpracoval v knize Až delfín promluví, k problematice dorozumění člověka a zvířete. Americký vědec Edmund Dale a jeho manželka se rozhodnou adoptovat právě narozenou šimpanzici, které dají jméno Chloé. Vychovávají ji na farmě jako vlastní dítě a naučí ji ameslanu, posunkové řeči, kterou v USA používají neslyšící. „Projekt Chloé“ je úspěšný, šimpanzice je schopna tímto způsobem nejen komunikovat, ale dokáže jazyk i tvůrčím způsobem rozvíjet a vytváří si velmi diferencované vztahy ke všem členům domácnosti Daleových. Rodina ji miluje, méně už obyvatelé blízkého městečka. Jak Chloé dospívá, stále více se v ní sváří její zvířecí atavismus s „lidskou“ výchovou. Její fyzická síla, nekontrolovatelné výbuchy vzteku a snadná vzrušivost se stávají vážným nebezpečím i pro členy rodiny Daleových, kteří se však přesto nemohou odhodlat k tomu, aby vrátili Chloé do zoologické zahrady. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Robert Merle (1908–2004) byl francouzský romanopisec, dramatik, literární historik, překladatel a profesor anglické a americké literatury. Narodil se v alžírském městě Tébessa jako syn francouzského důstojníka. V roce 1918 se rodina přestěhovala do Francie. Vystudoval filosofii a anglistiku, učil a překládal. Během druhé světové války se zúčastnil bojů o Dunkerque, kde v roce 1940 padl do zajetí. Z této zkušenosti čerpal ve své prvotině Víkend na Zuydcoote. Za tento román získal v roce 1949 prestižní Goncourtovu cenu. V roce 1964 knihu zfilmoval Henri Verneuil. Ve svých dílech Merle neskrýval levicové a především humanistické založení. Psal romány válečné, politické, sociálně zaměřené, satiricko-realistické, také utopie a sci-fi s filosofickým podtextem, snad nejúspěšnější byly ovšem jeho romány historické. Zabýval otázkou rasismu, zla, fanatismu, společenského útlaku, válek a hledáním jejich kořenů v lidské psychice a společnosti. Své romány situoval do druhé světové války (Víkend na Zuydcoote, Smrt je mým řemeslem), smyšlené současnosti (Malevil, Až delfín promluví) či do Pacifiku 19. století (Ostrov). Merle se ale nevyhýbal ani 16. a 17. století – jak dokládá třináctidílná kronika Dědictví otců, jejíž první díl vyšel v roce 1977, a poslední v roce 2003. Za poslední díl série (Le glaive et les amours – Meč a láska) dostal cenu Jeana Giona. Robert Merle je i autorem biografie kubánského revolucionáře a bývalého prezidenta Fidela Castra (Útok na kasárna). V padesátých a šedesátých letech napsal také několik divadelních her, vydaných česky ve svazku Dramata (1966): Flamineo, Sisyfos a smrt, Nový Sisyfos, Vláda žen, Spravedlnost v Miramaru. Merle byl třikrát ženatý a měl šest dětí. Do vysokého věku si uchoval obdivuhodnou fyzickou i duševní svěžest a stáří se téměř vůbec neprojevilo na jeho psaní. Zemřel ve věku 95 let v domě v Grosrouvre nedaleko Paříže, když mu selhalo srdce.

Nadčasové sci-fi od klasika žánru. Merleova vize blízké budoucnosti je stejnou měrou otřesná jako zábavná: Vláda žen, to je dávné téma, jež přetrvává od literatury antické až po současnost, sahá od mytologie až po žánr vědeckofantastický. Merle jej však poprvé situoval do zcela nové a nezvyklé polohy a do zcela konkrétní reality geografické a historické. Hrdina románu Martinelli vládu žen zažívá na vlastní kůži a stěží vyvázne životem. Autor však nechtěl napsat a nenapsal antifeministické dílo. Ženy pouze zastupují nebezpečí, jež lidskou společnost ohrožuje odedávna. V USA se objeví zvláštní encefalitida, která postihuje jen muže a dává jim, pokud přežijí, na vybranou – buď kastraci, nebo perzekuci všeho druhu. Martinelli je lékař a pracuje na očkovacím séru. Žije s dalšími odborníky ve výzkumném ústavu, který připomíná koncentrační tábor. Je jedním z mála ,,mužů pod ochranou‘‘ ve státě, kde se zmocnily vlády ženy a vyprodukovaly protimužský rasismus. Po řadě událostí, jež autor umí vykreslit s patřičnou jadrností, ve společnosti stále ještě ovládané ženami, ne však už protimužským rasismem, začne nový život v oficiální polygamii naruby, ve které však už autor tuší možnost rekonstituce vztahů založených na lásce, citu starém jako lidstvo samo. Román přináší řadu netušených situací, jeho čtivost se zakládá na přesném psychologickém, sociologickém a politickém odhadu lidstva a člověka. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Robert Merle (1908–2004) byl francouzský romanopisec, dramatik, literární historik, překladatel a profesor anglické a americké literatury. Narodil se v alžírském městě Tébessa jako syn francouzského důstojníka. V roce 1918 se rodina přestěhovala do Francie. Vystudoval filosofii a anglistiku, učil a překládal. Během druhé světové války se zúčastnil bojů o Dunkerque, kde v roce 1940 padl do zajetí. Z této zkušenosti čerpal ve své prvotině Víkend na Zuydcoote. Za tento román získal v roce 1949 prestižní Goncourtovu cenu. V roce 1964 knihu zfilmoval Henri Verneuil. Ve svých dílech Merle neskrýval levicové a především humanistické založení. Psal romány válečné, politické, sociálně zaměřené, satiricko-realistické, také utopie a sci-fi s filosofickým podtextem, snad nejúspěšnější byly ovšem jeho romány historické. Zabýval otázkou rasismu, zla, fanatismu, společenského útlaku, válek a hledáním jejich kořenů v lidské psychice a společnosti. Své romány situoval do druhé světové války (Víkend na Zuydcoote, Smrt je mým řemeslem), smyšlené současnosti (Malevil, Až delfín promluví) či do Pacifiku 19. století (Ostrov). Merle se ale nevyhýbal ani 16. a 17. století – jak dokládá třináctidílná kronika Dědictví otců, jejíž první díl vyšel v roce 1977, a poslední v roce 2003. Za poslední díl série (Le glaive et les amours – Meč a láska) dostal cenu Jeana Giona. Robert Merle je i autorem biografie kubánského revolucionáře a bývalého prezidenta Fidela Castra (Útok na kasárna). V padesátých a šedesátých letech napsal také několik divadelních her, vydaných česky ve svazku Dramata (1966): Flamineo, Sisyfos a smrt, Nový Sisyfos, Vláda žen, Spravedlnost v Miramaru. Merle byl třikrát ženatý a měl šest dětí. Do vysokého věku si uchoval obdivuhodnou fyzickou i duševní svěžest a stáří se téměř vůbec neprojevilo na jeho psaní. Zemřel ve věku 95 let v domě v Grosrouvre nedaleko Paříže, když mu selhalo srdce.

Jediný den, který změnil běh dějin ostrova, jenž byl později nazýván Ostrovem svobody, jak ho na základě vyprávění očitých svědků popsal francouzský spisovatel Robert Merle. Jádrem knihy je „první den kubánské revoluce“, 26. červenec 1953, kdy Fidel Castro a jeho druhové zaútočili na Moncadova kasárna v Santiagu, aby získali základnu ke svržení diktátorského režimu Fulgencia Batisty. Podkladem se autorovi staly především rozhovory s účastníky boje. Pro pochopení smyslu této události je načrtnuto předchozí období úporného zápasu za osvobození Kuby ze španělské a americké nadvlády. Porážka fidelistů při útoku na Moncadu byla počátkem vítězného boje a jméno Fidela Castra se stávalo symbolem odporu. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Robert Merle (1908–2004) byl francouzský romanopisec, dramatik, literární historik, překladatel a profesor anglické a americké literatury. Narodil se v alžírském městě Tébessa jako syn francouzského důstojníka. V roce 1918 se rodina přestěhovala do Francie. Vystudoval filosofii a anglistiku, učil a překládal. Během druhé světové války se zúčastnil bojů o Dunkerque, kde v roce 1940 padl do zajetí. Z této zkušenosti čerpal ve své prvotině Víkend na Zuydcoote. Za tento román získal v roce 1949 prestižní Goncourtovu cenu. V roce 1964 knihu zfilmoval Henri Verneuil. Ve svých dílech Merle neskrýval levicové a především humanistické založení. Psal romány válečné, politické, sociálně zaměřené, satiricko-realistické, také utopie a sci-fi s filosofickým podtextem, snad nejúspěšnější byly ovšem jeho romány historické. Zabýval otázkou rasismu, zla, fanatismu, společenského útlaku, válek a hledáním jejich kořenů v lidské psychice a společnosti. Své romány situoval do druhé světové války (Víkend na Zuydcoote, Smrt je mým řemeslem), smyšlené současnosti (Malevil, Až delfín promluví) či do Pacifiku 19. století (Ostrov). Merle se ale nevyhýbal ani 16. a 17. století – jak dokládá třináctidílná kronika Dědictví otců, jejíž první díl vyšel v roce 1977, a poslední v roce 2003. Za poslední díl série (Le glaive et les amours – Meč a láska) dostal cenu Jeana Giona. Robert Merle je i autorem biografie kubánského revolucionáře a bývalého prezidenta Fidela Castra (Útok na kasárna). V padesátých a šedesátých letech napsal také několik divadelních her, vydaných česky ve svazku Dramata (1966): Flamineo, Sisyfos a smrt, Nový Sisyfos, Vláda žen, Spravedlnost v Miramaru. Merle byl třikrát ženatý a měl šest dětí. Do vysokého věku si uchoval obdivuhodnou fyzickou i duševní svěžest a stáří se téměř vůbec neprojevilo na jeho psaní. Zemřel ve věku 95 let v domě v Grosrouvre nedaleko Paříže, když mu selhalo srdce. 

Sophiina volba zůstává i téměř čtyřicet let po svém prvním vydání nejen románem s trvalou literární hodnotou, ale i textem, který jde až na dřeň banálního zla, jež se v mezních situacích tak rychle mění ve zlo radikální. Stingo, mladý jižanský spisovatel, se přistěhuje do brooklynského penzionu, aby tam pracoval na svém románu. Brzy však začne být téměř proti své vůli vtahován do citového dramatu, které se odehrává mezi jeho sousedy, Nathanem a Sophií. Neurotický, přecitlivělý Žid Nathan se zjevně propadá stále hlouběji do zničující duševní choroby a krásná Polka Sophie, která prošla Osvětimí, je navždy poznamenaná prožitým utrpením. Zatímco Stingo sleduje, jak během jediného manhattanského léta a podzimu osudy Sophie a Nathana směřují ke svému nevyhnutelnému tragickému závěru, poslouchá Sophiino vyprávění o minulosti, z něhož se po částech vynořuje děsivý, krutě realistický obraz společenského zla, které páchá nenapravitelné škody na lidské duši. Překlad Radoslav Nenadál. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- William Clark Styron (1925-2006) byl americký prozaik, představitel tzv. jižanské prózy, který proslul především románem Sophiina volba. Narodil se roku 1925 v Newport News ve Virginii jako syn námořního inženýra. Ve druhé světové válce vstoupil do americké armády, kde se zúčastnil bojů v Tichomoří. Po válce vystudoval Dukeovu universitu. Poté krátce působil jako redaktor v několika nakladatelstvích. Tato činnost ho neuspokojovala, proto se začal věnovat vlastní tvorbě. V roce 1947 odjel do New Yorku, kde pracoval po tři roky na své prvotině Ulehni v temnotách. Poválečný pobyt v armádě Styrona vyprovokoval k napsání jednoho z nejpůsobivějších děl trpce ironizujících nevykořenitelný militarismus, útlé novelky Dlouhý pochod. K problému amerického zla a případu jeho individuální anarchické likvidace se vrací románem Zapal tento dům. Jeho čtvrtý román Doznání Nata Turnera vzbudil bouři nevole, a to i v řadách černošského obyvatelstva (román pojednává o osudu vzdělaného čenocha a vůdce černošské vzpoury z roku 1831), zřejmě pro nepochopení autorova záměru. Roku 1979 vyšel jeho nejznámější román Sophiina volba, kde se autor zabývá otázkou kolektivní viny a absolutního zla. Od vydání Sophiiny volby publikoval Styron pouze Tichý prach a jiné texty. Jako prozaik se odmlčel až do devadesátých let, kdy na svůj mimořádný talent opět upozornil sebezpytující výpovědí o boji s depresí Viditelná temnota a sbírkou Ráno na pobřeží, souborem tří delších povídek, které jsou poetickými vzpomínkami na jeho mládí. Za svou knihu Doznání Nata Turnera obdržel v roce 1968 Pulitzerovu cenu