Miloš Forman - Barrandov nezapomenutelní / Pavel Jiras

Rozsáhlá publikace Barrandov. Nešťastně šťastná generace (1945–1960) je čtvrtým dílem „barrandovského cyklu“. Nepředkládá čtenáři filmovou historii vyčtenou z archivů a knih, ale děje, osudy a příběhy filmových tvůrců a jejich děl, jak je uchovala fenomenální paměť filmového historika Pavla Jirase, jehož krédem je oživit a uchovat pravdy prošlého času. Texty mají podobu medailonů režisérů, herců a filmařů, kteří byli lidmi a dějinami z nějakých důvodů zapomenuti, ba téměř vymazáni z historické paměti a současnost je v tomto zapomnění nespravedlivě ponechala. Každý portrét tvůrce pak připomíná významná filmová díla, na nichž se podílel. Je zasazen do dobových politických a společenských okolností a zároveň tvoří sofistikovaný doprovodný komentář k fotografiím. Unikátní snímky, ať už jde o portrétní či epizodní fotografie, nebo záběry pracovní, většinou dosud nebyly nepublikovány; v knize jich je kolem tisícovky. Popisky, které je doplňují, nejsou jen stroze informativní, ale oživují dění zachycené obrazem. Tato promyšlená provázanost slova a obrazu pak vytváří unikátní významový celek – předkládá čtenáři podobu poválečného vývoje československé kinematografie, jež je spjata s barrandovským studiem. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Pavel Jiras (*1940 v Rakovníku). Jeho estetické cítění se utvářelo především spoluprací s Jiřím Trnkou, grafikem Zdeňkem Seydlem a hercem a režisérem Václavem Špidlou. Vybaven touto zkušeností působil do poloviny sedmdesátých let jako divadelní herec a pomocný režisér. Po životních peripetiích, které ho donutily milovaný svět divadla opustit, přilnul definitivně k filmu a zejména k filmovému studiu Barrandov, kde působí již od roku 1976. Několikrát se také objevil v menších rolích na filmovém plátně, výraznější příležitost získal například v trezorovém snímku Evalda Schorma a Jana Kačera DEN SEDMÝ - OSMÁ NOC (1969).Kromě tří básnických sbírek je autorem i několika významných filmových publikací a fotografických výstav (František Vláčil v roce 2007). Nejprve spolupracoval s prozaikem Josefem Fraisem na sérii memoárových Obrazových životopisů Adiny Mandlové, Lídy Baarové, Oldřicha Nového a Vlasty Buriana, které vyšly v letech 2000 a 2001. Krátce poté uskutečnil jeden ze svých velkých snů: uspořádat obrazové dějiny barrandovských ateliérů do podoby výpravné encyklopedie. Postupně tak vznikaly jednotlivé díly pod názvy Vzestup k výšinám (2003), Zlatý věk (2005) a Oáza uprostřed běsů (2006), které pomocí několika stovek unikátních a mnohdy dosud nepublikovaných fotografií mapují vývoj českého hraného filmu od prvních němých snímků do roku 1945.Jiras v posledních letech také častěji vystupuje na televizních obrazovkách a v rozhlase, kde se podílí na vzpomínkových medailonech slavných osobností (televizní cyklus PŘÍBĚHY SLAVNÝCH). Můžeme se s ním setkat i na několika DVD nosičích, kde se jako filmový historik pokouší přiblížit (ač mnohdy silně expresivně) osud a význam daného filmu.

Barrandov je mimořádné dílo, které vytvořil Pavel Jiras. Jedná se o obrazovou historii českého filmu.Je to kniha, která prostřednictvím dochovaných obrazových dokumentů zachycuje příběh Barrandovského studia, který je do značné míry také příběhem českého filmu. Druhé doplněné vydání dílu Vzestup k výšinám (prvního ze čtyř) obsahuje více jak 800 unikátních a většinou nikde nepublikovaných fotografií z filmů, momentek z jejich tvorby, vzácných dobových plakátů k filmům, ale také fotografií ze života zakladatelů barrandovských ateliérů a jejich výstavby.Fotografie doplňují texty přibližující atmosféru a příběhy lidí, kteří zůstanou navždy spojeni s filmovou historií doby, než se film na Barrandov přestěhoval. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Pavel Jiras se narodil se 17. června 1940 v Rakovníku. Jeho estetické cítění se utvářelo především spoluprací s Jiřím Trnkou, grafikem Zdeňkem Seydlem a hercem a režisérem Václavem Špidlou. Vybaven touto zkušeností působil do poloviny sedmdesátých let jako divadelní herec a pomocný režisér. Po životních peripetiích, které ho donutily milovaný svět divadla opustit, přilnul definitivně k filmu a zejména k filmovému studiu Barrandov, kde působí již od roku 1976. Několikrát se také objevil v menších rolích na filmovém plátně, výraznější příležitost získal například v trezorovém snímku Evalda Schorma a Jana Kačera DEN SEDMÝ - OSMÁ NOC (1969).Kromě tří básnických sbírek je autorem i několika významných filmových publikací a fotografických výstav (František Vláčil v roce 2007). Nejprve spolupracoval s prozaikem Josefem Fraisem na sérii memoárových Obrazových životopisů Adiny Mandlové, Lídy Baarové, Oldřicha Nového a Vlasty Buriana, které vyšly v letech 2000 a 2001. Krátce poté uskutečnil jeden ze svých velkých snů: uspořádat obrazové dějiny barrandovských ateliérů do podoby výpravné encyklopedie. Postupně tak vznikaly jednotlivé díly pod názvy Vzestup k výšinám (2003), Zlatý věk (2005) a Oáza uprostřed běsů (2006), které pomocí několika stovek unikátních a mnohdy dosud nepublikovaných fotografií mapují vývoj českého hraného filmu od prvních němých snímků do roku 1945.Jiras v posledních letech také častěji vystupuje na televizních obrazovkách a v rozhlase, kde se podílí na vzpomínkových medailonech slavných osobností (televizní cyklus PŘÍBĚHY SLAVNÝCH). Můžeme se s ním setkat i na několika DVD nosičích, kde se jako filmový historik pokouší přiblížit (ač mnohdy silně expresivně) osud a význam daného filmu.

Leonu Leysonovi (narozen jako Leib Lejzon) bylo teprve deset let, když nacisté obsadili Polsko a jeho rodina byla donucena přestěhovat se do krakovského ghetta. S velkou dávkou štěstí, houževnatosti a odvahy Leyson přežil sadismus nacistů. Byly to především šlechetnost a vytrvalost jednoho člověka, muže jménem Oskar Schindler, které zachránily životy Leona Leysona, jeho matky, otce a dvou ze čtyř sourozenců. Paměti dítěte ze Schindlerova seznamu zachycují s jímavou průzračností nevinnost malého chlapce a jeho střetu s nepředstavitelnou krutostí, bezprávím a zlem. Je pozoruhodné, že navzdory všemu utrpení, které paměti popisují, se jejich autor nenechal unést a zaslepit nenávistí a záští. Z každého řádku vyzařuje naděje, moudrost a lidská důstojnost. Tím jsou Leysonovy paměti výjimečné.

Paměti muže, do jehož života tragicky zasáhla okupace. „Už je to dávno a všechno se to zdá být strašně daleko. Stojím mlčky, nořím se do myšlenek před náhrobním kamenem se jménem Inge Bader a snažím se vzpomenout, jak všechno začalo.“ Paměti Hanuše Badera, Přežil jsem to, autenticky popisují životní příběh jednoho z mála pacovských přeživších holokaustu. Mapují nejen jeho nepříliš radostné dětství, dospívání a první lásku poznamenanou nacistickou okupací, ale i postupnou proměnu situace židovských obyvatel. Hanuš Bader byl na podzim roku 1942 ve věku 28 let transportován z Pacova do Terezína a následně do Osvětimi. Tam jeho cesta ale nekončila. Později byl převezen na nucené práce do Schwarzheide. Na konci války byl deportován do Bergen-Belsenu, kde byl na pokraji smrti osvobozen britskou armádou. Nakonec se po letech beznaděje a utrpení setkal s milovanou Inge ve švédském městě Malmö.