Smrt nosí rudé škorně / Pavel Hrdlička

Román vypráví o čarodějnických procesech ve Velkých Losinách a v Šumperku v 17. století. Inkvizitor nechává upalovat ženy, u kterých se objeví nějaký náznak čarodějnictví, např. zaříkávání. Oběti postupně vybírá tak, aby zlikvidoval názorové odpůrce a bohaté lidi, jejichž majetek by se pak mohl zkonfiskovat. Přiznání vynucuje mučením. mezi oběti procesů se postupně dostanou i kněz a šlechtic, hájící nespravedlivě odsouzené a ukazující na nelidské metody výslechů. Podle románu natočil Otakar Vávra slavný film. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Václav Kaplický (1895 - 1982) byl český spisovatel a publicista. Narodil se na samotě Červený Dvůr v rodině nájemce statku. Maturoval na táborské reálce. Po studiu pracoval jako dělník na železnici. V roce 1915 byl odveden do války a na haličské frontě se dostal do zajetí. Na Ukrajině v zajateckém táboře v Berdičevu vstoupil do československých legií. V červenci 1917 se účastnil bitvy u Zborova, byl uvězněn u Vladivostoku a domů se vrátil v roce 1919. Začal pracovat v levicovém Svazu československých legionářů, potom na ministerstvu obrany. Od roku 1922 působil Václav Kaplický jako redaktor v nakladatelstvích, z nichž některá i řídil, např. Pokrok, Melantrich, Čin aj. Tehdy se seznámil s řadou spisovatelů, zvlášť blízké přátelství navázal s J. Horou. Na jeho radu se začal pokoušet o nenáročnou beletrii pro lidového čtenáře. Kaplický byl zakládajícím členem Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem. Na konci 30. let vystupoval energicky proti fašistickým tendencím šířícími se i mezi legionáři. Byl kritickým Masarykovým stoupencem. Po válce se dal Václav Kaplický do studia historické literatury a pramenů. Velkou pozornost věnoval pracím francouzského historika E. Denise o dějinách pobělohorských Čech. Vznikla série románových kronik o selských bouřích a povstáních v 17. - 19. století. Je pohřben mezi významnými českými spisovateli na Vyšehradském Slavíně v Praze.

Na bouřném severu Anglie leží Větrná hůrka. Panství vřesovišť a mokřadů, kde žijí lidé nezkrotní jako okolní příroda. Kraj, kde na hřbitovech ještě straší, kde vášeň stravuje zamilovaná srdce. Tento dnes už klasický, působivý, historický román se odehrává na Drozdově a na Větrné hůrce v období od druhé poloviny 18. století do počátku 19. století. Je mistrnou psychologickou studií člověka, který zasvětil život pomstě. Autorka sugestivně líčí prostředí, v němž hrdina vyrůstal, objasňuje příčiny, pro které se z normálního chlapce, žijícího v ovzduší nenávisti, vyvinul dospělý muž, plný zášti a zloby, který splácí všechny domnělé i skutečné křivdy nelidským způsobem, a jenž nezná slitování ani sám se sebou. Jediná bytost, žena, která je schopna učinit z něj normálního člověka, se provdá za jeho soka a za dramatických okolností umírá. Tím jsou spáleny všechny mosty mezi hrdinou a okolním světem a začíná příběh fanatické pomsty na všech příslušnících rodiny milované ženy.Emily Brontëová, mladší sestra Charlotty Brontëové, publikovala svůj jediný román roku 1847 pod mužským pseudonymem Ellis Bell. O rok později, v pouhých třiceti letech zemřela. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Emily Jane Brontëová (1818 nebo 1819-1848) byla britská spisovatelka, která se nevíce proslavila svým jediným románem Na větrné hůrce, který se stal klasickým dílem nejen anglické, ale i světové literatury.Emily se narodila v Thorntonu v Yorkshiru Patricku Brontëovi a Marii Branwellové jako páté z jejich šesti dětí. Jejími sourozenci byli Charlotte Brontëová, Anne Brontëová a Patrick Branwell Brontë. Roku 1824 se rodina přestěhovala do Haworthu, kde získal otec Emily stálé místo vikáře. Toto prostředí mělo klíčový význam při vytváření zvláštního literárního světa sourozenců Brontëových. V dětství, po smrti své matky, si tři sestry a jejich bratr vymysleli fiktivní země (Angria, Gondal, Gaaldine, Oceania), které se pak objevovali v jejich příbězích. Z tohoto období se nedochvalo téměř nic z prací Emily Brontëové, výjimku tvoří několik básní.Roku 1842 začala Emily pracovat jako vychovatelka v Miss Patchett's Ladies Academy (ústav pro vzdělávání mladých dam) v Law Hill Hall, nedaleko Halifaxu. Později se sestrou Charlotte navštěvovaly také soukromou školu v Bruselu. Doma si pak založily vlastní školu, ale neměly žádné žáky.Objevení básnického talentu Emily vedlo ji a její sestry Charlotte a Anne roku 1846 k vydání společné sbírky jejich básní. Chtěly se však vyhnout předsudkům, které by v polovině 19. století ženské autorky vyvolaly, proto zvolily pseudonymy skrývající jejich pohlaví. Ponechaly si jen své iniciály: Charlotte se stala Currer Bell, Anne Acton Bell a Emily Ellis Bell.Roku 1847 vydala Emily svůj jediný román Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) jako dva svazky trojdílného souboru (třetí svazek byla Agnes Grey její sestry Anne). Inovační struktura románu poněkud zmátla kritiky. I když při svém prvním vydání kniha vyvolala smíšené reakce, později se zařadila mezi klasická díla anglické literatury. Roku 1850 vydala Charlotte Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) znovu, tentokrát jako samostatný román pod skutečným jménem Emily Brontëová.Stejně jako její sestry měla i Emily zdraví oslabené drsným podnebím doma a ve škole. Během pohřbu svého bratra v září roku 1848 prochladla. Odmítla lékařské ošetření a 19. prosince 1848 zemřela na tuberkulózu. Byla pohřbena v Haworthu.  

Porodní bába Marta a její manžel Christian by mohli žít šťastně a spokojeně, ale přichází špatná zpráva: Randolf, Christianův úhlavní nepřítel, se vrátil z cesty do Svaté země. A navíc se ve vesnici objeví medikus, jemuž je Marta se svou schopností léčit lidi už dávno trnem v oku. Okamžitě se chopí příležitosti, aby porodní bábu udal. Christian chce manželku odvést do bezpečí, ale je pozdě. Marta se musí před církevním soudem zodpovídat z nařčení, že je čarodějnice.

V prvním ze série historických románů o šesti tudorovských královnách představuje historička Alison Weirová Kateřinu Aragonskou. Fantasticky živý portrét první ženy Jindřicha VIII. bourá mnohé mýty o této hrdé ženě. Už ji nevykresluje jako jednoznačnou oběť dějinných zvratů. Na stránkách knihy ožívá charismatická, nezlomná a odvážná hrdinka, jež na prahu stáří marně bojuje o lásku manžela a budoucnost své královské dcery. Její tragický příběh nikdy nepřestane fascinovat. Alison Weirová dává svou detailní znalost historie do služeb fikce a bravurně vykresluje obrazy dramat a intrik, jež se odehrály u nejslavnějšího dvora v anglických dějinách.  -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Alison Weirová (*1951) - britská spisovatelka, žije a pracuje v hrabství Surrey. Již ve čtrnácti letech začala být fascinována historii Spojeného Království, když si přečetla o Kateřině Aragonské. Před tím, než se stala spisovatelkou, pracovala jako učitelka pro postižené děti. Svou autorskou práci započala literaturou faktu, napsala knihu o šesti ženách krále Jindřicha VIII. nebo Marii Stuartovně, skotské královně. Ačkoliv její texty byly zpočátku nakladatelstvími odmítány, dnes patří mezi vyhledávané rukopisy. Napsala mimo jiné knihy Královské rodiny Británie, Princové v Toweru, Děti Anglie, Elenora Aquitanská, Jindřich VIII.: Král a dvůr a Marie, královna Skotů.