Můj poslední výdech / Paul Kalanithi

Leonu Leysonovi (narozen jako Leib Lejzon) bylo teprve deset let, když nacisté obsadili Polsko a jeho rodina byla donucena přestěhovat se do krakovského ghetta. S velkou dávkou štěstí, houževnatosti a odvahy Leyson přežil sadismus nacistů. Byly to především šlechetnost a vytrvalost jednoho člověka, muže jménem Oskar Schindler, které zachránily životy Leona Leysona, jeho matky, otce a dvou ze čtyř sourozenců. Paměti dítěte ze Schindlerova seznamu zachycují s jímavou průzračností nevinnost malého chlapce a jeho střetu s nepředstavitelnou krutostí, bezprávím a zlem. Je pozoruhodné, že navzdory všemu utrpení, které paměti popisují, se jejich autor nenechal unést a zaslepit nenávistí a záští. Z každého řádku vyzařuje naděje, moudrost a lidská důstojnost. Tím jsou Leysonovy paměti výjimečné.

Paměti muže, do jehož života tragicky zasáhla okupace. „Už je to dávno a všechno se to zdá být strašně daleko. Stojím mlčky, nořím se do myšlenek před náhrobním kamenem se jménem Inge Bader a snažím se vzpomenout, jak všechno začalo.“ Paměti Hanuše Badera, Přežil jsem to, autenticky popisují životní příběh jednoho z mála pacovských přeživších holokaustu. Mapují nejen jeho nepříliš radostné dětství, dospívání a první lásku poznamenanou nacistickou okupací, ale i postupnou proměnu situace židovských obyvatel. Hanuš Bader byl na podzim roku 1942 ve věku 28 let transportován z Pacova do Terezína a následně do Osvětimi. Tam jeho cesta ale nekončila. Později byl převezen na nucené práce do Schwarzheide. Na konci války byl deportován do Bergen-Belsenu, kde byl na pokraji smrti osvobozen britskou armádou. Nakonec se po letech beznaděje a utrpení setkal s milovanou Inge ve švédském městě Malmö.

Skutečný příběh o hrdinství, obětování a naději. Jedinečný autentický pohled na heroické i tragické Varšavské povstání a zároveň strhující osobní výpovědí chlapce, který dospíval v trýznivém období druhé světové války. S odzbrojující upřímností popisuje německou i ruskou okupaci, přičemž hlavní část jeho příběhu spočívá v podrobném líčení průběhu 63 dnů trvající městské bitvy v ulicích, domech i kanalizaci Varšavy. Tehdy již jako třináctiletý mladík aktivně působil v protinacistickém odboji a byl platným členem legendární jednotky KB Nalecz. Co však tuto knihu činí skutečně výjimečnou, je její přesah - kdy osobní vzpomínky zasazuje autor do širšího kontextu a podává tak ucelenou výpověď o událostech, které zásadně změnily politickou mapu Evropy.

Novela Sestry B. zachycuje nejen dramatické zvraty života herečky Lídy Baarové včetně jejího vztahu s Josefem Goebbelsem, ale hlavně problém její odpovědnosti a viny za osud mladší sestry Zorky Janů. Ta kvůli Lídě Baarové spáchala v roce 1946 sebevraždu. Zorka neunesla, že ji její herečtí kolegové po druhé světové válce odmítli jakožto „sestru nacistické kolaborantky Baarové vpustit do divadla. Kniha zachycuje klíčové okamžiky vztahu obou sester, jejichž osudy se stále více rozcházely, ale i tragický dopad historických událostí na život jednotlivců. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Milena Štráfeldová (1956) vystudovala kulturologii na FFUK v Praze a působila v řadě zaměstnání – v knihovnách, v muzeu, v České televizi a na Ministerstvu kultury ČR. Od počátku 90. let se datuje její spolupráce s Českým rozhlasem,kam v roce 2001 nastoupila jako redaktorka zahraničního vysílání. Dnes s rozhlasem spolupracuje externě, je autorkou řady historických dokumentů, ale věnuje se především literární tvorbě. Dosud vydala knihy povídek Kriplíci (2010) a Přepisovačka (2011), knihu fejetonů Co mě naučilo listí (2011),historické romány Guláš pro Masaryka (2014) a Trestankyně, příběh Růženy Vackové (2016). Je také autorkou několika divadelních her. Za roli dcery Boženy Němcové v monodramatu Osamělé večery Dory N. získala herečka Taťána Medvecká historicky první rozhlasovou Thalii i Cenu neviditelného diváka. Divadelní hra Sestry B. z roku 2014 vyšla v románové podobě v roce 2016. Milena Štráfeldová také spolupracovala na televizním dokumentu o Janu Husovi Cesta bez návratu a podílela se na scénáři chystaného filmu o Jeronýmu Pražském Poslední útěk.