Pašeráci knih

Tito lidé byli členy tzv. „papírové brigády“, kterou nacisté sestavili z židovských vězňů a uložili jí, aby třídila uloupené knihy, ty nejcennější posílala do Ústavu pro výzkum židovské otázky ve Frankfurtu nad Mohanem a ostatní posílala ke zničení do papíren. Členové „papírové brigády“ však řadu těch vůbec nejcennějších knih a archivních materiálů navzdory hrozbě okamžitého zastřelení propašovali zpět do ghetta a ukryli je v podzemních úkrytech.
Po osvobození Vilna se ti nemnozí z nich, kteří přežili válku, do Vilna vrátili, ukryté poklady vykopali a založili Židovské muzeum. Brzy však byli konfrontováni s antisemitismem sovětského režimu reprezentovaného ve Vilniusu Michailem Suslovem, pozdějším ultrakonzervativním členem kremelského politbyra. Ke svému zděšení se stali svědky nového ničení židovských památek a knih, jež si s tím německým v ničem nezadalo, a zjistili, že knihy zachráněné před Němci bude potřeba zachránit znovu. A tak začalo nové, neméně nebezpečné kolo pašování knih, tentokrát přes hranice Sovětského svazu, do Polska. Do Polska však knihy dorazily právě v době vzedmuté vlny antisemitského násilí a kieleckého pogromu, při němž bylo zavražděno 37 Židů, takže nezbývalo, než propašovat je ještě jednou, tentokrát do Francie a do USA.