Vyslanci hákového kříže / Martin Nekola

Do exilu odešly po únoru 1948 desítky tisíc lidí včetně politiků, diplomatů, vojáků, umělců, vědců a předních novinářů. Petr Zenkl, Ferdinand Peroutka, Lev Prchala, Miroslav Rašín, Hubert Ripka či Pavel Tigrid, každá z těchto osobností byla něčím specifická a zajímavá. Navzájem se tito lidé nemuseli názorově shodnout, jejich polemiky dokonce mnohdy mívaly charakter osobních sporů a nevraživosti. Exilová veřejnost, nebo aspoň její část, si však těchto lidí vážila, uznávala jejich odborné kvality a zajímala se, co chtějí říct k T. G. Masarykovi, politickému stranictví, vůdcovství v exilu, slovenské a sudetoněmecké otázce, k životu v uprchlických táborech, federalizované Evropě, vztahu ke komunistům a dalším otázkám, jež nám dnes mohou v lecčems připadat neaktuální, avšak v poúnorovém exilu rezonovaly, budily vášně a vyvolávaly problémy a roztržky. Tato kniha představuje čtrnáct významných osobností a zároveň čtenáři odhaluje, jak se protikomunistický exil vyvíjel, jaká témata a kauzy jím hýbaly, jak se jeho vrcholní představitelé dívali na režim doma, dědictví druhé světové války, odkaz Edvarda Beneše, na budoucí vývoj Československa a celého evropského kontinentu. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- PhDr. Martin Nekola, Ph. D. – politolog a historik, nezávislý badatel; absolvoval řadu studijních pobytů a přednáškových turné v USA. Je autorem téměř tří set odborných a populárně naučných článků. Zaměřuje se zejména na Čechy ve světě a československý exil.

Leonu Leysonovi (narozen jako Leib Lejzon) bylo teprve deset let, když nacisté obsadili Polsko a jeho rodina byla donucena přestěhovat se do krakovského ghetta. S velkou dávkou štěstí, houževnatosti a odvahy Leyson přežil sadismus nacistů. Byly to především šlechetnost a vytrvalost jednoho člověka, muže jménem Oskar Schindler, které zachránily životy Leona Leysona, jeho matky, otce a dvou ze čtyř sourozenců. Paměti dítěte ze Schindlerova seznamu zachycují s jímavou průzračností nevinnost malého chlapce a jeho střetu s nepředstavitelnou krutostí, bezprávím a zlem. Je pozoruhodné, že navzdory všemu utrpení, které paměti popisují, se jejich autor nenechal unést a zaslepit nenávistí a záští. Z každého řádku vyzařuje naděje, moudrost a lidská důstojnost. Tím jsou Leysonovy paměti výjimečné.

Období Protektorátu Čechy a Morava bezesporu patří mezi nejtemnější etapy naší historie a byl o něm vydán bezpočet knih. Tato však na léta 1939-1945 nahlíží poněkud jinak: přes všechny stinné i tragické aspekty žili obyvatelé protektorátu své soukromé životy, zakládali rodiny, přiváděli na svět děti, milovali se, užívali i v omezených možnostech volných chvilek… Stejně tak nebyly přerušeny ani tisíceré nitky pracovních či úředních vztahů. Po úvodní kapitole, věnované protektorátu a tehdejším vztahům mezi Čechy a Němci obecně, se dočteme mnohé zajímavosti o kulturním a sportovním dění, trávení volného času, médiích, školství, výchově dětí a mládeže, pracovním nasazení, rodinných financích, městském i venkovském životě, dopravě, módě, stravování, roli a postavení církve, zdravotní péči a dalších otázkách - to vše z pohledu obyčejného Čecha či Moravana, jenž sice Němce nenáviděl, ale především se snažil přežít. Zvláštní kapitola je věnována smutné historii židovského a romského etnika.Tato publikace, jež je druhým svazkem nové ediční řady Nakladatelství ČAS, věnované našim dějinám a nazvané Český ČAS, přináší tedy nový a navýsost zajímavý pohled na život v protektorátu, a to nejen díky poutavému textu, ale i díky více než osmdesáti reprodukcím. Neměla by tedy chybět v knihovně těch, kdo se zajímají o naše moderní dějiny, a zvlášť silnou a současně čtivou výpověď o dané době může poskytnout dětem a mládeži.

Paměti muže, do jehož života tragicky zasáhla okupace. „Už je to dávno a všechno se to zdá být strašně daleko. Stojím mlčky, nořím se do myšlenek před náhrobním kamenem se jménem Inge Bader a snažím se vzpomenout, jak všechno začalo.“ Paměti Hanuše Badera, Přežil jsem to, autenticky popisují životní příběh jednoho z mála pacovských přeživších holokaustu. Mapují nejen jeho nepříliš radostné dětství, dospívání a první lásku poznamenanou nacistickou okupací, ale i postupnou proměnu situace židovských obyvatel. Hanuš Bader byl na podzim roku 1942 ve věku 28 let transportován z Pacova do Terezína a následně do Osvětimi. Tam jeho cesta ale nekončila. Později byl převezen na nucené práce do Schwarzheide. Na konci války byl deportován do Bergen-Belsenu, kde byl na pokraji smrti osvobozen britskou armádou. Nakonec se po letech beznaděje a utrpení setkal s milovanou Inge ve švédském městě Malmö.