Dítě školkou povinné: Jak čůrají nevěsty / M. M. Cabicar

Pokračování nejúžasnější humorné knížky všech dob!Zcela nové vtipné příhody jednoho odvážného otce, který se svou čtyřletou dcerkou Viki prožívá všední situace s nevšedním nadhledem a laskavým humorem, jehož absurdita čtenáře rozveselí tak, že se řehtají a slzí smíchy a nedokážou se od čtení odtrhnout. Rozverné příběhy si získaly tisíce příznivců a ti se shodují v jediném: „Při čtení nejezte ani nepijte! A pokud vaše dítě spí, zamkněte se s knihou za čtvery polstrované dveře.“ ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Martin Macek Cabicar absolvent blíže nespecifikované fakulty Univerzity Karlovy. Autor se specifickým stylem vystupování a fanouškovskou základnou, která ho považuje víceméně za zázrak, či něco absolutně neuchopitelného a nepochopitelného. Mnozí se domnívají, že se vlastně ani nenarodil, ale vyšel jako příloha, v úterý. O jeho dětství se toho mnoho neví, kromě toho, že jako dítě byl mnohem menší, než teď a v jedenácti letech mu jednou bylo skoro dvanáct. Psát začal někdy na základní škole, asi v první třídě a podle dostupných zdrojů to byly zpočátku hlavně velká písmena. Postupně se zlepšoval, až začal psát i G nebo F.

První humorné příhody očima odvážného otce. Jedinečné, často neuvěřitelné, ale i běžné situace důvěrně známé každému, kdo netrpělivě očekává narození potomka. Zasmějte se nejen u těhotenských příhod, ale vychutnejte si také mnohdy až neskutečné zážitky otce na mateřské se svou dcerou, a to od jejího narození do dvou let. Těšte se na další skvělou nálož vtipných a roztomilých příhod očima odvážného otce. Okouzlující a naprosto bezprostřední „kousky“ čerstvě narozené Viki až do jejích dvou let jsou podané autorem, který má dar vidět humor běžných situací a vystihnout každodenní zážitky tak, až máte pocit, že v tom nejste sami!S touto knížkou se budete chlámat, řehtat a slzet smíchy. Při čtení se skvěle odreagujete a vyčistíte si hlavu. Každý jednotlivý příběh vás nabije ohromným životním optimismem, který vám vydrží hodně dlouho. Je velmi pravděpodobné, že po přečtení několika kapitol se budete celý den přiblble usmívat a nevěřícně kroutit hlavou… --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Martin Macek Cabicar absolvent blíže nespecifikované fakulty Univerzity Karlovy. Autor se specifickým stylem vystupování a fanouškovskou základnou, která ho považuje víceméně za zázrak, či něco absolutně neuchopitelného a nepochopitelného. Mnozí se domnívají, že se vlastně ani nenarodil, ale vyšel jako příloha, v úterý. O jeho dětství se toho mnoho neví, kromě toho, že jako dítě byl mnohem menší, než teď a v jedenácti letech mu jednou bylo skoro dvanáct. Psát začal někdy na základní škole, asi v první třídě a podle dostupných zdrojů to byly zpočátku hlavně velká písmena. Postupně se zlepšoval, až začal psát i G nebo F.

Sophiina volba zůstává i téměř čtyřicet let po svém prvním vydání nejen románem s trvalou literární hodnotou, ale i textem, který jde až na dřeň banálního zla, jež se v mezních situacích tak rychle mění ve zlo radikální. Stingo, mladý jižanský spisovatel, se přistěhuje do brooklynského penzionu, aby tam pracoval na svém románu. Brzy však začne být téměř proti své vůli vtahován do citového dramatu, které se odehrává mezi jeho sousedy, Nathanem a Sophií. Neurotický, přecitlivělý Žid Nathan se zjevně propadá stále hlouběji do zničující duševní choroby a krásná Polka Sophie, která prošla Osvětimí, je navždy poznamenaná prožitým utrpením. Zatímco Stingo sleduje, jak během jediného manhattanského léta a podzimu osudy Sophie a Nathana směřují ke svému nevyhnutelnému tragickému závěru, poslouchá Sophiino vyprávění o minulosti, z něhož se po částech vynořuje děsivý, krutě realistický obraz společenského zla, které páchá nenapravitelné škody na lidské duši. Překlad Radoslav Nenadál. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- William Clark Styron (1925-2006) byl americký prozaik, představitel tzv. jižanské prózy, který proslul především románem Sophiina volba. Narodil se roku 1925 v Newport News ve Virginii jako syn námořního inženýra. Ve druhé světové válce vstoupil do americké armády, kde se zúčastnil bojů v Tichomoří. Po válce vystudoval Dukeovu universitu. Poté krátce působil jako redaktor v několika nakladatelstvích. Tato činnost ho neuspokojovala, proto se začal věnovat vlastní tvorbě. V roce 1947 odjel do New Yorku, kde pracoval po tři roky na své prvotině Ulehni v temnotách. Poválečný pobyt v armádě Styrona vyprovokoval k napsání jednoho z nejpůsobivějších děl trpce ironizujících nevykořenitelný militarismus, útlé novelky Dlouhý pochod. K problému amerického zla a případu jeho individuální anarchické likvidace se vrací románem Zapal tento dům. Jeho čtvrtý román Doznání Nata Turnera vzbudil bouři nevole, a to i v řadách černošského obyvatelstva (román pojednává o osudu vzdělaného čenocha a vůdce černošské vzpoury z roku 1831), zřejmě pro nepochopení autorova záměru. Roku 1979 vyšel jeho nejznámější román Sophiina volba, kde se autor zabývá otázkou kolektivní viny a absolutního zla. Od vydání Sophiiny volby publikoval Styron pouze Tichý prach a jiné texty. Jako prozaik se odmlčel až do devadesátých let, kdy na svůj mimořádný talent opět upozornil sebezpytující výpovědí o boji s depresí Viditelná temnota a sbírkou Ráno na pobřeží, souborem tří delších povídek, které jsou poetickými vzpomínkami na jeho mládí. Za svou knihu Doznání Nata Turnera obdržel v roce 1968 Pulitzerovu cenu

Román vypráví o čarodějnických procesech ve Velkých Losinách a v Šumperku v 17. století. Inkvizitor nechává upalovat ženy, u kterých se objeví nějaký náznak čarodějnictví, např. zaříkávání. Oběti postupně vybírá tak, aby zlikvidoval názorové odpůrce a bohaté lidi, jejichž majetek by se pak mohl zkonfiskovat. Přiznání vynucuje mučením. mezi oběti procesů se postupně dostanou i kněz a šlechtic, hájící nespravedlivě odsouzené a ukazující na nelidské metody výslechů. Podle románu natočil Otakar Vávra slavný film. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Václav Kaplický (1895 - 1982) byl český spisovatel a publicista. Narodil se na samotě Červený Dvůr v rodině nájemce statku. Maturoval na táborské reálce. Po studiu pracoval jako dělník na železnici. V roce 1915 byl odveden do války a na haličské frontě se dostal do zajetí. Na Ukrajině v zajateckém táboře v Berdičevu vstoupil do československých legií. V červenci 1917 se účastnil bitvy u Zborova, byl uvězněn u Vladivostoku a domů se vrátil v roce 1919. Začal pracovat v levicovém Svazu československých legionářů, potom na ministerstvu obrany. Od roku 1922 působil Václav Kaplický jako redaktor v nakladatelstvích, z nichž některá i řídil, např. Pokrok, Melantrich, Čin aj. Tehdy se seznámil s řadou spisovatelů, zvlášť blízké přátelství navázal s J. Horou. Na jeho radu se začal pokoušet o nenáročnou beletrii pro lidového čtenáře. Kaplický byl zakládajícím členem Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem. Na konci 30. let vystupoval energicky proti fašistickým tendencím šířícími se i mezi legionáři. Byl kritickým Masarykovým stoupencem. Po válce se dal Václav Kaplický do studia historické literatury a pramenů. Velkou pozornost věnoval pracím francouzského historika E. Denise o dějinách pobělohorských Čech. Vznikla série románových kronik o selských bouřích a povstáních v 17. - 19. století. Je pohřben mezi významnými českými spisovateli na Vyšehradském Slavíně v Praze.