Poslední slovo / Ludvík Vaculík

Román vypráví o čarodějnických procesech ve Velkých Losinách a v Šumperku v 17. století. Inkvizitor nechává upalovat ženy, u kterých se objeví nějaký náznak čarodějnictví, např. zaříkávání. Oběti postupně vybírá tak, aby zlikvidoval názorové odpůrce a bohaté lidi, jejichž majetek by se pak mohl zkonfiskovat. Přiznání vynucuje mučením. mezi oběti procesů se postupně dostanou i kněz a šlechtic, hájící nespravedlivě odsouzené a ukazující na nelidské metody výslechů. Podle románu natočil Otakar Vávra slavný film. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Václav Kaplický (1895 - 1982) byl český spisovatel a publicista. Narodil se na samotě Červený Dvůr v rodině nájemce statku. Maturoval na táborské reálce. Po studiu pracoval jako dělník na železnici. V roce 1915 byl odveden do války a na haličské frontě se dostal do zajetí. Na Ukrajině v zajateckém táboře v Berdičevu vstoupil do československých legií. V červenci 1917 se účastnil bitvy u Zborova, byl uvězněn u Vladivostoku a domů se vrátil v roce 1919. Začal pracovat v levicovém Svazu československých legionářů, potom na ministerstvu obrany. Od roku 1922 působil Václav Kaplický jako redaktor v nakladatelstvích, z nichž některá i řídil, např. Pokrok, Melantrich, Čin aj. Tehdy se seznámil s řadou spisovatelů, zvlášť blízké přátelství navázal s J. Horou. Na jeho radu se začal pokoušet o nenáročnou beletrii pro lidového čtenáře. Kaplický byl zakládajícím členem Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem. Na konci 30. let vystupoval energicky proti fašistickým tendencím šířícími se i mezi legionáři. Byl kritickým Masarykovým stoupencem. Po válce se dal Václav Kaplický do studia historické literatury a pramenů. Velkou pozornost věnoval pracím francouzského historika E. Denise o dějinách pobělohorských Čech. Vznikla série románových kronik o selských bouřích a povstáních v 17. - 19. století. Je pohřben mezi významnými českými spisovateli na Vyšehradském Slavíně v Praze.

Literární zpracování životního příběhu doktorky Vlasty Kálalové-Di Lottiové, rodačky z Bernartic u Tábora, která se ve dvacátých letech tohoto století vydala sama do Orientu a založila v Bagdádu československou nemocnici. Smyslem jejího života bylo pomáhat lidem. Přes osobní tragédii nikdy nezatrpkla, ale věnovala veškeré své síly těm, kteří to potřebovali – trpícím. Jistě i proto si kniha o jejím životě našla už tolik čtenářů. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Ilona Borská (1928-2007) je známa především knížkami pro mládež a životopisnými příběhy z oblasti literatury faktu. V 60. letech učila sociologii na Stavební fakultě Českého vysokého učení technického, byla ze zdejší školy v roce 1970 v důsledku normalizace vyhozena. Několik let pak pracovala v nakladatelství Albatros a poté se již věnovala jen spisovatelské a novinářské práci. Značnou část próz Ilony Borské pro dospělé čtenáře tvoří biografie autentických postav, byť si nevybírala nejzvučnější jména, ale výjimečné osobnosti. Prvním z takových titulů byl román Trůn, o gymnastce Evě Bosákové. Dokumentární přesnost s beletristickým pojetím hrdinčiných osudů sloučil příběh lékařky, která založila v Bagdádu československou nemocnici v románu Doktorka z domu Trubačů, který se dočkal řady vydání a překladů. Nejvíce se pak k literatuře faktu Borská přiklonila Příběhem staršího bratra, o Josefu Čapkovi. 

Na bouřném severu Anglie leží Větrná hůrka. Panství vřesovišť a mokřadů, kde žijí lidé nezkrotní jako okolní příroda. Kraj, kde na hřbitovech ještě straší, kde vášeň stravuje zamilovaná srdce. Tento dnes už klasický, působivý, historický román se odehrává na Drozdově a na Větrné hůrce v období od druhé poloviny 18. století do počátku 19. století. Je mistrnou psychologickou studií člověka, který zasvětil život pomstě. Autorka sugestivně líčí prostředí, v němž hrdina vyrůstal, objasňuje příčiny, pro které se z normálního chlapce, žijícího v ovzduší nenávisti, vyvinul dospělý muž, plný zášti a zloby, který splácí všechny domnělé i skutečné křivdy nelidským způsobem, a jenž nezná slitování ani sám se sebou. Jediná bytost, žena, která je schopna učinit z něj normálního člověka, se provdá za jeho soka a za dramatických okolností umírá. Tím jsou spáleny všechny mosty mezi hrdinou a okolním světem a začíná příběh fanatické pomsty na všech příslušnících rodiny milované ženy.Emily Brontëová, mladší sestra Charlotty Brontëové, publikovala svůj jediný román roku 1847 pod mužským pseudonymem Ellis Bell. O rok později, v pouhých třiceti letech zemřela. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Emily Jane Brontëová (1818 nebo 1819-1848) byla britská spisovatelka, která se nevíce proslavila svým jediným románem Na větrné hůrce, který se stal klasickým dílem nejen anglické, ale i světové literatury.Emily se narodila v Thorntonu v Yorkshiru Patricku Brontëovi a Marii Branwellové jako páté z jejich šesti dětí. Jejími sourozenci byli Charlotte Brontëová, Anne Brontëová a Patrick Branwell Brontë. Roku 1824 se rodina přestěhovala do Haworthu, kde získal otec Emily stálé místo vikáře. Toto prostředí mělo klíčový význam při vytváření zvláštního literárního světa sourozenců Brontëových. V dětství, po smrti své matky, si tři sestry a jejich bratr vymysleli fiktivní země (Angria, Gondal, Gaaldine, Oceania), které se pak objevovali v jejich příbězích. Z tohoto období se nedochvalo téměř nic z prací Emily Brontëové, výjimku tvoří několik básní.Roku 1842 začala Emily pracovat jako vychovatelka v Miss Patchett's Ladies Academy (ústav pro vzdělávání mladých dam) v Law Hill Hall, nedaleko Halifaxu. Později se sestrou Charlotte navštěvovaly také soukromou školu v Bruselu. Doma si pak založily vlastní školu, ale neměly žádné žáky.Objevení básnického talentu Emily vedlo ji a její sestry Charlotte a Anne roku 1846 k vydání společné sbírky jejich básní. Chtěly se však vyhnout předsudkům, které by v polovině 19. století ženské autorky vyvolaly, proto zvolily pseudonymy skrývající jejich pohlaví. Ponechaly si jen své iniciály: Charlotte se stala Currer Bell, Anne Acton Bell a Emily Ellis Bell.Roku 1847 vydala Emily svůj jediný román Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) jako dva svazky trojdílného souboru (třetí svazek byla Agnes Grey její sestry Anne). Inovační struktura románu poněkud zmátla kritiky. I když při svém prvním vydání kniha vyvolala smíšené reakce, později se zařadila mezi klasická díla anglické literatury. Roku 1850 vydala Charlotte Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) znovu, tentokrát jako samostatný román pod skutečným jménem Emily Brontëová.Stejně jako její sestry měla i Emily zdraví oslabené drsným podnebím doma a ve škole. Během pohřbu svého bratra v září roku 1848 prochladla. Odmítla lékařské ošetření a 19. prosince 1848 zemřela na tuberkulózu. Byla pohřbena v Haworthu.  

Když se osmnáctiletá Polka Dorota na oslavě narozenin náhodou seznámí s mladým Arabem Ahmedem, je jím úplně okouzlená. Láska na první pohled je však již od samého začátku podrobována mnoha těžkým zkouškám a ústrkům. Dorota otěhotní a obává se, že ji Ahmed kvůli tomu opustí, ale ten naopak radostně trvá na uzavření sňatku. Samo manželství ale příliš vydařené není, byť Dorota Ahmeda stále miluje, a jeho vzrůstající násilné sklony přičítá tomu, že v Polsku nedokáže najít uplatnění. S vidinou nového začátku se mladí manželé rozhodnou odjet do Lybie začít lepší život.Ahmed se však okamžitě ujímá role manžela v tradiční muslimské rodině a Dorotu s malou dcerou Marií nechává samotnou jen se svou matkou a sestrami, které je všemožnými způsoby týrají. Vyděšená Dorota zjišťuje, že kdyby utekla, ztratí svou malou dceru, a do toho všeho podruhé otěhotní. Když se v zoufalství přesto o útěk pokusí, je svou rodinou chycena a prodána do faktického otroctví…----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Tanya Valková (*1963 v Krakově) je polská spisovatelka, překladatelka a arabistka. Studovala bohemistiku a arabistiku na Jagellonské univerzitě. Překládá z češtiny a angličtiny. Již během studia získala stipendium v Libyi, kde pak od roku 1996 také žila a pracovala. Nejprve jako učitelka v polské škole pro děti polských občanů dočasně pobývajících v zahraničí, později na polském velvyslanectví v Tripolisu, kde skloubila působení ve škole s prací v konzulárním oddělení a asistentky velvyslance a kulturního atašé. Stejnou práci později zastávala na polském velvyslanectví v Saudské Arábii. Od roku 2012 žila a pracovala v Jakartě, hlavním městě Indonésie.Tanya Valková napsala téměř dvě desítky knih. Do většiny z nich se promítají její  více než dvacetileté zkušenosti s problematikou Orientu.