Nenávratně ztracené leváctví / Jerzy Pilch

Román vypráví o čarodějnických procesech ve Velkých Losinách a v Šumperku v 17. století. Inkvizitor nechává upalovat ženy, u kterých se objeví nějaký náznak čarodějnictví, např. zaříkávání. Oběti postupně vybírá tak, aby zlikvidoval názorové odpůrce a bohaté lidi, jejichž majetek by se pak mohl zkonfiskovat. Přiznání vynucuje mučením. mezi oběti procesů se postupně dostanou i kněz a šlechtic, hájící nespravedlivě odsouzené a ukazující na nelidské metody výslechů. Podle románu natočil Otakar Vávra slavný film. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Václav Kaplický (1895 - 1982) byl český spisovatel a publicista. Narodil se na samotě Červený Dvůr v rodině nájemce statku. Maturoval na táborské reálce. Po studiu pracoval jako dělník na železnici. V roce 1915 byl odveden do války a na haličské frontě se dostal do zajetí. Na Ukrajině v zajateckém táboře v Berdičevu vstoupil do československých legií. V červenci 1917 se účastnil bitvy u Zborova, byl uvězněn u Vladivostoku a domů se vrátil v roce 1919. Začal pracovat v levicovém Svazu československých legionářů, potom na ministerstvu obrany. Od roku 1922 působil Václav Kaplický jako redaktor v nakladatelstvích, z nichž některá i řídil, např. Pokrok, Melantrich, Čin aj. Tehdy se seznámil s řadou spisovatelů, zvlášť blízké přátelství navázal s J. Horou. Na jeho radu se začal pokoušet o nenáročnou beletrii pro lidového čtenáře. Kaplický byl zakládajícím členem Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem. Na konci 30. let vystupoval energicky proti fašistickým tendencím šířícími se i mezi legionáři. Byl kritickým Masarykovým stoupencem. Po válce se dal Václav Kaplický do studia historické literatury a pramenů. Velkou pozornost věnoval pracím francouzského historika E. Denise o dějinách pobělohorských Čech. Vznikla série románových kronik o selských bouřích a povstáních v 17. - 19. století. Je pohřben mezi významnými českými spisovateli na Vyšehradském Slavíně v Praze.

Na bouřném severu Anglie leží Větrná hůrka. Panství vřesovišť a mokřadů, kde žijí lidé nezkrotní jako okolní příroda. Kraj, kde na hřbitovech ještě straší, kde vášeň stravuje zamilovaná srdce. Tento dnes už klasický, působivý, historický román se odehrává na Drozdově a na Větrné hůrce v období od druhé poloviny 18. století do počátku 19. století. Je mistrnou psychologickou studií člověka, který zasvětil život pomstě. Autorka sugestivně líčí prostředí, v němž hrdina vyrůstal, objasňuje příčiny, pro které se z normálního chlapce, žijícího v ovzduší nenávisti, vyvinul dospělý muž, plný zášti a zloby, který splácí všechny domnělé i skutečné křivdy nelidským způsobem, a jenž nezná slitování ani sám se sebou. Jediná bytost, žena, která je schopna učinit z něj normálního člověka, se provdá za jeho soka a za dramatických okolností umírá. Tím jsou spáleny všechny mosty mezi hrdinou a okolním světem a začíná příběh fanatické pomsty na všech příslušnících rodiny milované ženy.Emily Brontëová, mladší sestra Charlotty Brontëové, publikovala svůj jediný román roku 1847 pod mužským pseudonymem Ellis Bell. O rok později, v pouhých třiceti letech zemřela. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Emily Jane Brontëová (1818 nebo 1819-1848) byla britská spisovatelka, která se nevíce proslavila svým jediným románem Na větrné hůrce, který se stal klasickým dílem nejen anglické, ale i světové literatury.Emily se narodila v Thorntonu v Yorkshiru Patricku Brontëovi a Marii Branwellové jako páté z jejich šesti dětí. Jejími sourozenci byli Charlotte Brontëová, Anne Brontëová a Patrick Branwell Brontë. Roku 1824 se rodina přestěhovala do Haworthu, kde získal otec Emily stálé místo vikáře. Toto prostředí mělo klíčový význam při vytváření zvláštního literárního světa sourozenců Brontëových. V dětství, po smrti své matky, si tři sestry a jejich bratr vymysleli fiktivní země (Angria, Gondal, Gaaldine, Oceania), které se pak objevovali v jejich příbězích. Z tohoto období se nedochvalo téměř nic z prací Emily Brontëové, výjimku tvoří několik básní.Roku 1842 začala Emily pracovat jako vychovatelka v Miss Patchett's Ladies Academy (ústav pro vzdělávání mladých dam) v Law Hill Hall, nedaleko Halifaxu. Později se sestrou Charlotte navštěvovaly také soukromou školu v Bruselu. Doma si pak založily vlastní školu, ale neměly žádné žáky.Objevení básnického talentu Emily vedlo ji a její sestry Charlotte a Anne roku 1846 k vydání společné sbírky jejich básní. Chtěly se však vyhnout předsudkům, které by v polovině 19. století ženské autorky vyvolaly, proto zvolily pseudonymy skrývající jejich pohlaví. Ponechaly si jen své iniciály: Charlotte se stala Currer Bell, Anne Acton Bell a Emily Ellis Bell.Roku 1847 vydala Emily svůj jediný román Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) jako dva svazky trojdílného souboru (třetí svazek byla Agnes Grey její sestry Anne). Inovační struktura románu poněkud zmátla kritiky. I když při svém prvním vydání kniha vyvolala smíšené reakce, později se zařadila mezi klasická díla anglické literatury. Roku 1850 vydala Charlotte Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) znovu, tentokrát jako samostatný román pod skutečným jménem Emily Brontëová.Stejně jako její sestry měla i Emily zdraví oslabené drsným podnebím doma a ve škole. Během pohřbu svého bratra v září roku 1848 prochladla. Odmítla lékařské ošetření a 19. prosince 1848 zemřela na tuberkulózu. Byla pohřbena v Haworthu.  

Když se osmnáctiletá Polka Dorota na oslavě narozenin náhodou seznámí s mladým Arabem Ahmedem, je jím úplně okouzlená. Láska na první pohled je však již od samého začátku podrobována mnoha těžkým zkouškám a ústrkům. Dorota otěhotní a obává se, že ji Ahmed kvůli tomu opustí, ale ten naopak radostně trvá na uzavření sňatku. Samo manželství ale příliš vydařené není, byť Dorota Ahmeda stále miluje, a jeho vzrůstající násilné sklony přičítá tomu, že v Polsku nedokáže najít uplatnění. S vidinou nového začátku se mladí manželé rozhodnou odjet do Lybie začít lepší život. Ahmed se však okamžitě ujímá role manžela v tradiční muslimské rodině a Dorotu s malou dcerou Marií nechává samotnou jen se svou matkou a sestrami, které je všemožnými způsoby týrají. Vyděšená Dorota zjišťuje, že kdyby utekla, ztratí svou malou dceru, a do toho všeho podruhé otěhotní. Když se v zoufalství přesto o útěk pokusí, je svou rodinou chycena a prodána do faktického otroctví… ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Tanya Valková (*1963 v Krakově) je polská spisovatelka, překladatelka a arabistka. Studovala bohemistiku a arabistiku na Jagellonské univerzitě. Překládá z češtiny a angličtiny. Již během studia získala stipendium v Libyi, kde pak od roku 1996 také žila a pracovala. Nejprve jako učitelka v polské škole pro děti polských občanů, dočasně pobývajících v zahraničí, později na polském velvyslanectví v Tripolisu, kde skloubila působení ve škole s prací v konzulárním oddělení a asistentky velvyslance a kulturního atašé. Stejnou práci později zastávala na polském velvyslanectví v Saudské Arábii. Od roku 2012 žila a pracovala v Jakartě, hlavním městě Indonésie. Tanya Valková napsala téměř dvě desítky knih. Do většiny z nich se promítají její  více než dvacetileté zkušenosti s problematikou Orientu.

Souběžné vydání dvou sbírek filozoficky laděných, většinou detektivních povídek, v nichž se autor zamýšlí nad otázkami práva a spravedlnosti, dobra a zla, zločinu a trestu. Hrdiny jednotlivých příběhů jsou důslední policejní komisaři a radové, lstiví agenti, důvtipní a méně bystří strážníci či četníci. Proti nim stojí a pikle kují sňatkoví podvodníci, zruční kasaři, kapsáři a jim podobní zlodějíčkové, ba dokonce těžcí zločinci a fanatičtí sběratelé. Čapek jako skvělý vypravěč, vykreslil poutavé a napínavé povídky plné nečekaných zvratů a současně nám vytvořil jakousi kroniku třicátých let, zalidněnou uvěřitelnými postavičkami tehdejšího podsvětí a bojovníků s ním.Povídky původně vycházely časopisecky na konci dvacátých let minulého století. Čapek napsal sice zábavné detektivní historky inspirované skutečnými případy, ale to, co čtenáře už několik generací při čtení těchto příběhů baví, je nádherná kultivovaná a hravá Čapkova čeština a nadhled a humor s jakým o "zločinných" lidičkách píše. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Karel Čapek (1890-1938) – český novinář, spisovatel a dramatik. Narodil se v Malých Svatoňovicích, brzy se však s rodiči přestěhoval do Úpice. Otec byl lékař, matka sbírala slovesný folklor. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud musel (po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku) přestoupit do Brna. Roku 1915 ukončil studium na filosofické fakultě UK v Praze, poté studoval filosofii v Berlíně a Paříži. Pro svou nemoc nebyl odveden do armády a nemusel se účastnit bojů v první světové válce, přesto byl touto válkou velmi ovlivněn. Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině (v roce 1917 byl domácím učitelem Prokopa Lažanského na zámku v Chyši), brzy však přešel k novinařině. Působil jako redaktor v několika časopisech: v Národních listech (1917–1921), Nebojsa (1918–1920), Lidových novinách (od r. 1921). Z Národních listů odešel v roce 1921 na protest proti vyloučení svého bratra z redakce. V letech 1921–1923 byl dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla. V letech 1925–1933 byl prvním předsedou Československého PEN klubu.Ke konci života se oženil se svou dlouholetou přítelkyní Olgou Scheinpflugovou. Po Mnichovské dohodě a Benešově opuštění této země (1938) se stal terčem politických útoků – převážně od Čechů. Poslední tři roky svého života prožil ve Staré Huti u Dobříše. Dnes je zde jeho památník. Zemřel na zápal plic několik měsíců před plánovaným zatčením gestapem. Knihy Karla Čapka byly přeloženy do více než 50 světových jazyků - od angličtiny, němčiny, francouzštiny, přes ruštinu, perštinu, čínštinu až po esperanto, lužickosrbštinu, katalánštinu atd. Dílo Karla Čapka:Próza: Zářivé hlubiny (1916), Boží muka (1917), Krakonošova zahrada (1918), Kritika slov (1920), Trapné povídky (1921), Továrna na absolutno (1922), Krakatit (1922), O nejbližších věcech (1925), Skandální aféra Josefa Holouška (1927), Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy (1929), Zahradníkův rok (1929), Marsyas čili na okraj literatury (1931), Apokryfy (1932), Hordubal (1933), Válka s Mloky (1936), První parta (1937), Jak se co dělá, Život a dílo skladatele Foltýna (1939, vydáno posmrtně).Dramata: Lásky hra osudná (napsáno 1910, vydáno 1922), Loupežník (1920), R. U. R. (1920), Ze života hmyzu (1921), Věc Makropulos (1922), Adam stvořitel (1927), Bílá nemoc (1937), Matka (1938).Politická díla: Hovory s T. G. Masarykem (1928 - 1935, 3 svazky), Mlčení s T. G. Masarykem (doplnění hovorů, esej z roku 1935).Cestopisy: Italské listy (1923), Anglické listy (1924), Výlet do Španěl (1930), Obrázky z Holandska (1932), Cesta na sever (1936).Knihy pro děti: Devatero pohádek a ještě jedna pohádka od Josefa Čapka jako přívažek (1932), Dášenka čili život štěněte (1933), Měl jsem psa a kočku (1939), Pudlenka (vydáno posmrtně).