Pýcha a přemlouvání / Jane Austenová

"První moderní anglická autorka" "Mladší sestra Shakespearova" to jsou jen dva z mnoha lichotivých atributů, jimiž obdivovatelé vzdávají hold autorce, která už víc jak dvě století poutá neutuchající lásku vděčných čtenářů. V dobách, kdy ženy bývaly křehké květinky a mladé dívky často interesantně omdlévaly, vytvořila Jane Austenová ve své Emmě hrdinku z jiného kadlubu. Když v útlém mládí ztratí matku a na otce, slabošského hypochondra, nelze spoléhat, ujme se správy věcí na rodném panství sama a nároky, které na ni nelehká situace klade, vypěstují v bystré dívce vlastnosti suverénního generála. Jen ona všemu rozumí, jen ona ví, co je pro každého dobré. Tímto způsobem ovšem kráčí od maléru k maléru a často pěkně zavaří i těm, kterým upřímně chtěla pomoci. Ale protože jí nechybí dobré srdce, časem zmoudří a pochopí, kde hledat v životě ty pravé hodnoty. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jane Austenová (1975-1817) byla anglická spisovatelka, zakladatelka moderního rodinného románu v anglické literatuře.Narodila se v rodině duchovního. Studovala krátce na soukromých středních školách v Oxfordu a Readingu. Další vzdělání a vztah k literatuře získala především četbou anglických a cizích autorů. Pro úzký okruh rodiny psala Jane Austenová již od patnácti let krátké prózy, básně i dramatické scény. Nikdy se neprovdala, po smrti otce žila s matkou a sestrou v Southamptonu, později v Chawtonu. Zde se věnovala rozsáhlejší tvorbě, připravovala se k vydání svých děl, většinu z nich několikrát přepracovávala. Její díla vycházela za jejího života anonymně, s jejím jménem byla vydávána až po její smrti. Plného pochopení dosáhla až ve dvacátém století. Ve většině románů Jane Austenové je ústředním motivem myšlenkové a emociální zrání mladé hrdinky. Zkoumá svět z ženského hlediska, vychází ze znalostí lidské povahy. Vytváří ve svých románech životné postavy, nedostatky jejích hrdinů vycházejí především ze špatné rodinné výchovy. Všechny její zápletky se zabývají láskou, i když o ní zřídka přímo hovoří.

"První moderní anglická autorka" "Mladší sestra Shakespearova" to jsou jen dva z mnoha lichotivých atributů, jimiž obdivovatelé vzdávají hold autorce, která už víc jak dvě století poutá neutuchající lásku vděčných čtenářů. Není pochyb o tom, že hrdinkou románu Pýcha a předsudek, Lízinkou, je sama Jane Austenová. Přestože prožila tak typicky nekonfliktní život (nikdy se ne provdala a jediné nabídnutí k sňatku prý během hodiny odmítla), neodráží se v jejím díle žádná osudová hořkost. Zdá se, že se ze své pozice dcery bez věna, a tudíž dívky bez zvláštních šancí na lepší sňatek, spíš nesmírně bavila - asi jako člověk, který v divadle sleduje zábavnou komedii. Přidáním ironického podtextu posunula románovou tvorbu ze sfér naivního realismu o několik generací dopředu. Víc než půldruhého století je doba, která dovedla pohltit stovky literárních děl, jimž se při zrodu prorokovala nesmrtelnost; a byla to díla s daleko efektnějšími a vzrušivějšími náměty než Pýcha a předsudek. Jemné kouzlo Jane Austenové má svůj stálý vděčný okruh čtenářů a každá nová generace autorčin odkaz objevuje po svém, v nových barevných odstínech a v novém lesku. Jane Austenová je považována za největší autorku anglické prózy. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jane Austenová (1975-1817) byla anglická spisovatelka, zakladatelka moderního rodinného románu v anglické literatuře.Narodila se v rodině duchovního. Studovala krátce na soukromých středních školách v Oxfordu a Readingu. Další vzdělání a vztah k literatuře získala především četbou anglických a cizích autorů. Pro úzký okruh rodiny psala Jane Austenová již od patnácti let krátké prózy, básně i dramatické scény. Nikdy se neprovdala, po smrti otce žila s matkou a sestrou v Southamptonu, později v Chawtonu. Zde se věnovala rozsáhlejší tvorbě, připravovala se k vydání svých děl, většinu z nich několikrát přepracovávala. Její díla vycházela za jejího života anonymně, s jejím jménem byla vydávána až po její smrti. Plného pochopení dosáhla až ve dvacátém století. Ve většině románů Jane Austenové je ústředním motivem myšlenkové a emociální zrání mladé hrdinky. Zkoumá svět z ženského hlediska, vychází ze znalostí lidské povahy. Vytváří ve svých románech životné postavy, nedostatky jejích hrdinů vycházejí především ze špatné rodinné výchovy. Všechny její zápletky se zabývají láskou, i když o ní zřídka přímo hovoří.

Sophiina volba zůstává i téměř čtyřicet let po svém prvním vydání nejen románem s trvalou literární hodnotou, ale i textem, který jde až na dřeň banálního zla, jež se v mezních situacích tak rychle mění ve zlo radikální. Stingo, mladý jižanský spisovatel, se přistěhuje do brooklynského penzionu, aby tam pracoval na svém románu. Brzy však začne být téměř proti své vůli vtahován do citového dramatu, které se odehrává mezi jeho sousedy, Nathanem a Sophií. Neurotický, přecitlivělý Žid Nathan se zjevně propadá stále hlouběji do zničující duševní choroby a krásná Polka Sophie, která prošla Osvětimí, je navždy poznamenaná prožitým utrpením. Zatímco Stingo sleduje, jak během jediného manhattanského léta a podzimu osudy Sophie a Nathana směřují ke svému nevyhnutelnému tragickému závěru, poslouchá Sophiino vyprávění o minulosti, z něhož se po částech vynořuje děsivý, krutě realistický obraz společenského zla, které páchá nenapravitelné škody na lidské duši. Překlad Radoslav Nenadál. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- William Clark Styron (1925-2006) byl americký prozaik, představitel tzv. jižanské prózy, který proslul především románem Sophiina volba. Narodil se roku 1925 v Newport News ve Virginii jako syn námořního inženýra. Ve druhé světové válce vstoupil do americké armády, kde se zúčastnil bojů v Tichomoří. Po válce vystudoval Dukeovu universitu. Poté krátce působil jako redaktor v několika nakladatelstvích. Tato činnost ho neuspokojovala, proto se začal věnovat vlastní tvorbě. V roce 1947 odjel do New Yorku, kde pracoval po tři roky na své prvotině Ulehni v temnotách. Poválečný pobyt v armádě Styrona vyprovokoval k napsání jednoho z nejpůsobivějších děl trpce ironizujících nevykořenitelný militarismus, útlé novelky Dlouhý pochod. K problému amerického zla a případu jeho individuální anarchické likvidace se vrací románem Zapal tento dům. Jeho čtvrtý román Doznání Nata Turnera vzbudil bouři nevole, a to i v řadách černošského obyvatelstva (román pojednává o osudu vzdělaného čenocha a vůdce černošské vzpoury z roku 1831), zřejmě pro nepochopení autorova záměru. Roku 1979 vyšel jeho nejznámější román Sophiina volba, kde se autor zabývá otázkou kolektivní viny a absolutního zla. Od vydání Sophiiny volby publikoval Styron pouze Tichý prach a jiné texty. Jako prozaik se odmlčel až do devadesátých let, kdy na svůj mimořádný talent opět upozornil sebezpytující výpovědí o boji s depresí Viditelná temnota a sbírkou Ráno na pobřeží, souborem tří delších povídek, které jsou poetickými vzpomínkami na jeho mládí. Za svou knihu Doznání Nata Turnera obdržel v roce 1968 Pulitzerovu cenu

Román vypráví o čarodějnických procesech ve Velkých Losinách a v Šumperku v 17. století. Inkvizitor nechává upalovat ženy, u kterých se objeví nějaký náznak čarodějnictví, např. zaříkávání. Oběti postupně vybírá tak, aby zlikvidoval názorové odpůrce a bohaté lidi, jejichž majetek by se pak mohl zkonfiskovat. Přiznání vynucuje mučením. mezi oběti procesů se postupně dostanou i kněz a šlechtic, hájící nespravedlivě odsouzené a ukazující na nelidské metody výslechů. Podle románu natočil Otakar Vávra slavný film. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Václav Kaplický (1895 - 1982) byl český spisovatel a publicista. Narodil se na samotě Červený Dvůr v rodině nájemce statku. Maturoval na táborské reálce. Po studiu pracoval jako dělník na železnici. V roce 1915 byl odveden do války a na haličské frontě se dostal do zajetí. Na Ukrajině v zajateckém táboře v Berdičevu vstoupil do československých legií. V červenci 1917 se účastnil bitvy u Zborova, byl uvězněn u Vladivostoku a domů se vrátil v roce 1919. Začal pracovat v levicovém Svazu československých legionářů, potom na ministerstvu obrany. Od roku 1922 působil Václav Kaplický jako redaktor v nakladatelstvích, z nichž některá i řídil, např. Pokrok, Melantrich, Čin aj. Tehdy se seznámil s řadou spisovatelů, zvlášť blízké přátelství navázal s J. Horou. Na jeho radu se začal pokoušet o nenáročnou beletrii pro lidového čtenáře. Kaplický byl zakládajícím členem Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem. Na konci 30. let vystupoval energicky proti fašistickým tendencím šířícími se i mezi legionáři. Byl kritickým Masarykovým stoupencem. Po válce se dal Václav Kaplický do studia historické literatury a pramenů. Velkou pozornost věnoval pracím francouzského historika E. Denise o dějinách pobělohorských Čech. Vznikla série románových kronik o selských bouřích a povstáních v 17. - 19. století. Je pohřben mezi významnými českými spisovateli na Vyšehradském Slavíně v Praze.