Spiklenci obruče a kladiva / Jan Bauer

Historie rodu Rožmberků a pánů z Hradce. Dramatické osudy pánů z Růže. Žádný jiný ze starobylých českých rodů se do naší historie nezapsal tak, jak se to podařilo Rožmberkům (a jejich předkům Vítkovcům). Navzdory faktu, že vymřeli po meči před více než čtyřmi sty lety, jako by byli stále mezi námi. Vděčíme jim za líbeznou krajinu jižních Čech, protkanou rybníky, za gotické i renesanční skvosty, ale také za věhlas, který kdysi daleko přesahoval hranice Českých zemí. Vždyť v jejich rodokmenu nalezneme dvě české královny – a kdo jiný mohl ohrožovat samotného krále či pomýšlet na polskou korunu, než ten či onen vladař Domu rožmberského? Odvrácenou stranou této nadčasovosti je však snůška omylů, polopravd i zjevných lží, která byla v průběhu následujících věků na pány z Růže navršena. Ne že by osud každého z nich nevydal přinejmenším na román – a známý spisovatel a publicista Jan Bauer, který má coby jihočeský patriot k této otázce mimořádně blízko, nás o tom čtivou formou přesvědčuje. Je však třeba uvést na pravou míru nejen zkarikovaný obraz zejména posledních dvou rožmberských vladařů, jak jej předložily nedávná literatura a kinematografie, ale také mnohé omyly, tradované i v seriózním dějepisectví. Pětilistá rožmberská růže (stejně jako její sestra, růže pánů z Hradce) se v českém středověku a raném novověku rozvinula do krásy a vůně, jež okouzlily celou střední Evropu. A ačkoli byla v roce 1611 ustřižena, její výhonky stále kvetou v „zemi zamyšlené“… a v našich srdcích. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jan Bauer (*1945) je český novinář a spisovatel, původním vzděláním zemědělský inženýr. Věnuje se především literatuře faktu s převládajícím zaměřením na českou historii, v poslední době píše především historické romány či historické detektivky. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích, v letech 1968-1998 pracoval jako novinář (redaktor deníku Zemědělské noviny). Později se stal spisovatelem z povolání. Žije na samotě u Vodňan. Knižně debutoval v roce 1978 populárně naučnou publikací Uživí naše planeta lidstvo? Za sbírku povídek Špionova dcera obdržel v roce 1995 cenu Masarykovy akademie umění. Vydal již více než 160 knih, dá se považovat za nejplodnějšího českého žijícího spisovatele (údaj z roku 2016). Dříve používal i pseudonymy: některá díla napsal jako Felix Krumlowský nebo Vojtěch Fišer, pod jménem Anna Březinová vydal 10 historických románů. Kromě vlastních prací se podílel také na zpracování některých svazků publikace Toulky minulostí světa.

Když vyslovíme jméno královské dynastie Lucemburků, vybaví se nám Otec vlasti Karel IV., hrdinská smrt slepého Jana u Kresčaku nebo bojovník s husity, údajně proradný Zikmund. Kniha známého popularizátora naší historie Jana Bauera nám však připomene Lucemburky především jako hodně rozhádanou rodinu. Vždyť už první český král z tohoto rodu Jan Lucemburský vypudil svou manželku Elišku Přemyslovnu do Bavor a maličkého synka Václava, pozdějšího Karla IV., věznil na Lokti a Křivoklátě. Vztahům v rodině nepřidal ani Janův sňatek s Beatrix Bourbonskou, po němž vyhnal Karlovu choť Blanku z Valois do Brna.Karel IV., bezpochyby největší z našich panovníků, byl sice člověk poměrně tolerantní a umírněný, jemuž city nebyly cizí, avšak na šachovnici dynastických plánů pohyboval svými dětmi tak, jak mu velela okamžitá výhoda. A sám měl na paměti především zachování a rozhojnění rodu, tudíž ani jeho sňatky nevzešly – přinejmenším zpočátku – z citového vzplanutí.Jenže v porovnání s ním byl jeho prvorozený syn Václav IV. nejen nezdárným králem, ale též manželem, a zejména smrt jeho první ženy Johany Bavorské dodnes vzbuzuje otazníky (či spíše vykřičníky). Nařčení z různých úchylek nebyla prokázána, leč legitimního potomka Václav nezplodil. A nacházel se v neustálém konfliktu s oběma bratry – Zikmundem i Janem Zhořeleckým, kterému se „královsky odvděčil“ za to, že ho vysvobodil ze zajetí... Lucemburkové na českém trůně znamenali pro naše země období navýsost dynamické – a zajímavé i po staletích. Jan Bauer nám ho přibližuje z úhlu pohledu, který většina historiků zatlačuje do pozadí. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jan Bauer (*1945) je český novinář a spisovatel, původním vzděláním zemědělský inženýr. Věnuje se především literatuře faktu s převládajícím zaměřením na českou historii, v poslední době píše především historické romány či historické detektivky. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích, v letech 1968-1998 pracoval jako novinář (redaktor deníku Zemědělské noviny). Později se stal spisovatelem z povolání. Žije na samotě u Vodňan. Knižně debutoval v roce 1978 populárně naučnou publikací Uživí naše planeta lidstvo? Za sbírku povídek Špionova dcera obdržel v roce 1995 cenu Masarykovy akademie umění. Vydal již více než 160 knih, dá se považovat za nejplodnějšího českého žijícího spisovatele (údaj z roku 2016). Dříve používal i pseudonymy: některá díla napsal jako Felix Krumlowský nebo Vojtěch Fišer, pod jménem Anna Březinová vydal 10 historických románů. Kromě vlastních prací se podílel také na zpracování některých svazků publikace Toulky minulostí světa.

Sedmadvacet záhad naší historie, sedmadvacet zajímavých příběhů a osudů.  V autorově atraktivním podání před námi defilují postavy historie dávné, ba mytické – Krok, svatý Prokop či osobnosti zobrazené na zdech znojemské rotundy svaté Kateřiny, středověké – a tady hraje velkou roli právě ona zmiňovaná nesvornost… ale i zcela nedávné (ovšem tato „nedávnost“ je pojem relativní, vždyť ruku na srdce, komu dnes něco bližšího říká třeba kdysi proslulý zločinec Lecián či „semínkový generál“ Šejna?). Autor pátrá po jejich stopách a odkazu – a činí tak formou přístupnou, a přitom zasvěcenou, a se smyslem pro humor i mezinárodní souvislosti českých dějin. V jeho příbězích ožívají vzestup a pád prominentního vězně Karla IV. Coly di Rienzo, manželství „Good Queen Anne“, kterou její bratr Václav IV. do Anglie zřejmě opravdu prodal, osudná návštěva Polska, již vykonal svatý mučedník Jan Sarkander, stejně jako intimní i násilné poklesky vládců a šlechticů… --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jan Bauer (*1945) je český novinář a spisovatel, původním vzděláním zemědělský inženýr. Věnuje se především literatuře faktu s převládajícím zaměřením na českou historii, v poslední době píše především historické romány či historické detektivky. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích, v letech 1968-1998 pracoval jako novinář (redaktor deníku Zemědělské noviny). Později se stal spisovatelem z povolání. Žije na samotě u Vodňan. Knižně debutoval v roce 1978 populárně naučnou publikací Uživí naše planeta lidstvo? Za sbírku povídek Špionova dcera obdržel v roce 1995 cenu Masarykovy akademie umění. Vydal již více než 160 knih, dá se považovat za nejplodnějšího českého žijícího spisovatele (údaj z roku 2016). Dříve používal i pseudonymy: některá díla napsal jako Felix Krumlowský nebo Vojtěch Fišer, pod jménem Anna Březinová vydal 10 historických románů. Kromě vlastních prací se podílel také na zpracování některých svazků publikace Toulky minulostí světa.

Záhady přemyslovských knížat aneb svatí otrokáři, (všeho) schopní bratrovrazi a zbožní bigamisté. Právem se pyšníme nejen podivuhodnými dějinami, ale i zemí nad jiné líbeznou a proměnlivou. Kdy se však začaly rýsovat základy českého státu, toho zprvu nevelkého a sobeckými zájmy zmítaného knížectví, které se v budoucnosti mělo stát mocným, slavným a bohatým královstvím? Kdo byli muži, kteří mu vtiskli svou vůli? A jak dokázali vládnout lidu proslulému svou nespoutaností, bojovností a už tehdy schopností přizpůsobit se situaci a získat z ní co nejvíc, stejně jako zálibou ve všemožných neřestech? Co stálo za zbožným zanícením, s nímž naši první doložení vládcové vymítali vše pohanské? Byla to upřímná víra, nebo jen mocenské a zahraničněpolitické cíle? A jak se s křesťanstvím a v případě knížete Václava dokonce se svatostí slučovalo třeba takové otrokářství? Asi překvapivě dobře, když tak pohádkově vynášelo. Máme se stydět za to, že Praha desátého století byla evropským centrem obchodu s lidmi a že sjednocení a následný vzestup českého státu zaplatilo takto získané bohatství, když byl podobný byznys leckde provozován ještě o tisíc let později? Za to, že prvním opravdovým tvůrcem naší státnosti je předpokládaný bratrovrah Boleslav I.? Nebo snad za hojně citovaný a zmiňovanému Václavovi, jak se tu ostatně dočítáme, neprávem připisovaný poplatek odváděný českým knížectvím do říše? To by nebylo namístě. Raději se začtěme do poutavých řádků, jimiž nám známý popularizátor historie Jan Bauer odpovídá nejen na tyto otázky a zavádí nás do epochy, v níž se rodil náš stát. Těžce, krvavě a dost jinak, než jak nám líčí oslavné legendy, ale na rozdíl od jiných přetrval dodnes. I proto, že u jeho zrodu stály výrazné osobnosti, které autor vykresluje barvitě a s pochopením pro jejich slabosti ať už se jedná o dobyvatele, otrokáře, bigamistu s přízviskem Pobožný, či skutečně svatého muže. A mezi mnoha jinými zajímavostmi se můžete dočíst třeba i o tom, že v České kotlině se nevyplácí sundávat brnění ani ve chvíli, kdy je vám k nesnesení horko a nepřítel se zdá být na míle daleko, nebo jak se svatokrádežnice stane blahoslavenou.----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jan Bauer (*1945) je český novinář a spisovatel, původním vzděláním zemědělský inženýr. Věnuje se především literatuře faktu s převládajícím zaměřením na českou historii, v poslední době píše především historické romány či historické detektivky. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích, v letech 1968-1998 pracoval jako novinář (redaktor deníku Zemědělské noviny). Později se stal spisovatelem z povolání. Žije na samotě u Vodňan. Knižně debutoval v roce 1978 populárně naučnou publikací Uživí naše planeta lidstvo? Za sbírku povídek Špionova dcera obdržel v roce 1995 cenu Masarykovy akademie umění. Vydal již více než 160 knih, dá se považovat za nejplodnějšího českého žijícího spisovatele (údaj z roku 2016). Dříve používal i pseudonymy: některá díla napsal jako Felix Krumlowský nebo Vojtěch Fišer, pod jménem Anna Březinová vydal 10 historických románů. Kromě vlastních prací se podílel také na zpracování některých svazků publikace Toulky minulostí světa.