Spiklenci obruče a kladiva / Jan Bauer

Historie rodu Rožmberků a pánů z Hradce. Dramatické osudy pánů z Růže. Žádný jiný ze starobylých českých rodů se do naší historie nezapsal tak, jak se to podařilo Rožmberkům (a jejich předkům Vítkovcům). Navzdory faktu, že vymřeli po meči před více než čtyřmi sty lety, jako by byli stále mezi námi. Vděčíme jim za líbeznou krajinu jižních Čech, protkanou rybníky, za gotické i renesanční skvosty, ale také za věhlas, který kdysi daleko přesahoval hranice Českých zemí. Vždyť v jejich rodokmenu nalezneme dvě české královny – a kdo jiný mohl ohrožovat samotného krále či pomýšlet na polskou korunu, než ten či onen vladař Domu rožmberského? Odvrácenou stranou této nadčasovosti je však snůška omylů, polopravd i zjevných lží, která byla v průběhu následujících věků na pány z Růže navršena. Ne že by osud každého z nich nevydal přinejmenším na román – a známý spisovatel a publicista Jan Bauer, který má coby jihočeský patriot k této otázce mimořádně blízko, nás o tom čtivou formou přesvědčuje. Je však třeba uvést na pravou míru nejen zkarikovaný obraz zejména posledních dvou rožmberských vladařů, jak jej předložily nedávná literatura a kinematografie, ale také mnohé omyly, tradované i v seriózním dějepisectví. Pětilistá rožmberská růže (stejně jako její sestra, růže pánů z Hradce) se v českém středověku a raném novověku rozvinula do krásy a vůně, jež okouzlily celou střední Evropu. A ačkoli byla v roce 1611 ustřižena, její výhonky stále kvetou v „zemi zamyšlené“… a v našich srdcích. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jan Bauer (*1945) je český novinář a spisovatel, původním vzděláním zemědělský inženýr. Věnuje se především literatuře faktu s převládajícím zaměřením na českou historii, v poslední době píše především historické romány či historické detektivky. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích, v letech 1968-1998 pracoval jako novinář (redaktor deníku Zemědělské noviny). Později se stal spisovatelem z povolání. Žije na samotě u Vodňan. Knižně debutoval v roce 1978 populárně naučnou publikací Uživí naše planeta lidstvo? Za sbírku povídek Špionova dcera obdržel v roce 1995 cenu Masarykovy akademie umění. Vydal již více než 160 knih, dá se považovat za nejplodnějšího českého žijícího spisovatele (údaj z roku 2016). Dříve používal i pseudonymy: některá díla napsal jako Felix Krumlowský nebo Vojtěch Fišer, pod jménem Anna Březinová vydal 10 historických románů. Kromě vlastních prací se podílel také na zpracování některých svazků publikace Toulky minulostí světa.

Sedmadvacet záhad naší historie, sedmadvacet zajímavých příběhů a osudů.  V autorově atraktivním podání před námi defilují postavy historie dávné, ba mytické – Krok, svatý Prokop či osobnosti zobrazené na zdech znojemské rotundy svaté Kateřiny, středověké – a tady hraje velkou roli právě ona zmiňovaná nesvornost… ale i zcela nedávné (ovšem tato „nedávnost“ je pojem relativní, vždyť ruku na srdce, komu dnes něco bližšího říká třeba kdysi proslulý zločinec Lecián či „semínkový generál“ Šejna?). Autor pátrá po jejich stopách a odkazu – a činí tak formou přístupnou, a přitom zasvěcenou, a se smyslem pro humor i mezinárodní souvislosti českých dějin. V jeho příbězích ožívají vzestup a pád prominentního vězně Karla IV. Coly di Rienzo, manželství „Good Queen Anne“, kterou její bratr Václav IV. do Anglie zřejmě opravdu prodal, osudná návštěva Polska, již vykonal svatý mučedník Jan Sarkander, stejně jako intimní i násilné poklesky vládců a šlechticů… --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jan Bauer (*1945) je český novinář a spisovatel, původním vzděláním zemědělský inženýr. Věnuje se především literatuře faktu s převládajícím zaměřením na českou historii, v poslední době píše především historické romány či historické detektivky. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích, v letech 1968-1998 pracoval jako novinář (redaktor deníku Zemědělské noviny). Později se stal spisovatelem z povolání. Žije na samotě u Vodňan. Knižně debutoval v roce 1978 populárně naučnou publikací Uživí naše planeta lidstvo? Za sbírku povídek Špionova dcera obdržel v roce 1995 cenu Masarykovy akademie umění. Vydal již více než 160 knih, dá se považovat za nejplodnějšího českého žijícího spisovatele (údaj z roku 2016). Dříve používal i pseudonymy: některá díla napsal jako Felix Krumlowský nebo Vojtěch Fišer, pod jménem Anna Březinová vydal 10 historických románů. Kromě vlastních prací se podílel také na zpracování některých svazků publikace Toulky minulostí světa.

Záhady přemyslovských knížat aneb svatí otrokáři, (všeho) schopní bratrovrazi a zbožní bigamisté. Právem se pyšníme nejen podivuhodnými dějinami, ale i zemí nad jiné líbeznou a proměnlivou. Kdy se však začaly rýsovat základy českého státu, toho zprvu nevelkého a sobeckými zájmy zmítaného knížectví, které se v budoucnosti mělo stát mocným, slavným a bohatým královstvím? Kdo byli muži, kteří mu vtiskli svou vůli? A jak dokázali vládnout lidu proslulému svou nespoutaností, bojovností a už tehdy schopností přizpůsobit se situaci a získat z ní co nejvíc, stejně jako zálibou ve všemožných neřestech? Co stálo za zbožným zanícením, s nímž naši první doložení vládcové vymítali vše pohanské? Byla to upřímná víra, nebo jen mocenské a zahraničněpolitické cíle? A jak se s křesťanstvím a v případě knížete Václava dokonce se svatostí slučovalo třeba takové otrokářství? Asi překvapivě dobře, když tak pohádkově vynášelo. Máme se stydět za to, že Praha desátého století byla evropským centrem obchodu s lidmi a že sjednocení a následný vzestup českého státu zaplatilo takto získané bohatství, když byl podobný byznys leckde provozován ještě o tisíc let později? Za to, že prvním opravdovým tvůrcem naší státnosti je předpokládaný bratrovrah Boleslav I.? Nebo snad za hojně citovaný a zmiňovanému Václavovi, jak se tu ostatně dočítáme, neprávem připisovaný poplatek odváděný českým knížectvím do říše? To by nebylo namístě. Raději se začtěme do poutavých řádků, jimiž nám známý popularizátor historie Jan Bauer odpovídá nejen na tyto otázky a zavádí nás do epochy, v níž se rodil náš stát. Těžce, krvavě a dost jinak, než jak nám líčí oslavné legendy, ale na rozdíl od jiných přetrval dodnes. I proto, že u jeho zrodu stály výrazné osobnosti, které autor vykresluje barvitě a s pochopením pro jejich slabosti ať už se jedná o dobyvatele, otrokáře, bigamistu s přízviskem Pobožný, či skutečně svatého muže. A mezi mnoha jinými zajímavostmi se můžete dočíst třeba i o tom, že v České kotlině se nevyplácí sundávat brnění ani ve chvíli, kdy je vám k nesnesení horko a nepřítel se zdá být na míle daleko, nebo jak se svatokrádežnice stane blahoslavenou.----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jan Bauer (*1945) je český novinář a spisovatel, původním vzděláním zemědělský inženýr. Věnuje se především literatuře faktu s převládajícím zaměřením na českou historii, v poslední době píše především historické romány či historické detektivky. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích, v letech 1968-1998 pracoval jako novinář (redaktor deníku Zemědělské noviny). Později se stal spisovatelem z povolání. Žije na samotě u Vodňan. Knižně debutoval v roce 1978 populárně naučnou publikací Uživí naše planeta lidstvo? Za sbírku povídek Špionova dcera obdržel v roce 1995 cenu Masarykovy akademie umění. Vydal již více než 160 knih, dá se považovat za nejplodnějšího českého žijícího spisovatele (údaj z roku 2016). Dříve používal i pseudonymy: některá díla napsal jako Felix Krumlowský nebo Vojtěch Fišer, pod jménem Anna Březinová vydal 10 historických románů. Kromě vlastních prací se podílel také na zpracování některých svazků publikace Toulky minulostí světa.

Román vypráví o čarodějnických procesech ve Velkých Losinách a v Šumperku v 17. století. Inkvizitor nechává upalovat ženy, u kterých se objeví nějaký náznak čarodějnictví, např. zaříkávání. Oběti postupně vybírá tak, aby zlikvidoval názorové odpůrce a bohaté lidi, jejichž majetek by se pak mohl zkonfiskovat. Přiznání vynucuje mučením. mezi oběti procesů se postupně dostanou i kněz a šlechtic, hájící nespravedlivě odsouzené a ukazující na nelidské metody výslechů. Podle románu natočil Otakar Vávra slavný film. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Václav Kaplický (1895 - 1982) byl český spisovatel a publicista. Narodil se na samotě Červený Dvůr v rodině nájemce statku. Maturoval na táborské reálce. Po studiu pracoval jako dělník na železnici. V roce 1915 byl odveden do války a na haličské frontě se dostal do zajetí. Na Ukrajině v zajateckém táboře v Berdičevu vstoupil do československých legií. V červenci 1917 se účastnil bitvy u Zborova, byl uvězněn u Vladivostoku a domů se vrátil v roce 1919. Začal pracovat v levicovém Svazu československých legionářů, potom na ministerstvu obrany. Od roku 1922 působil Václav Kaplický jako redaktor v nakladatelstvích, z nichž některá i řídil, např. Pokrok, Melantrich, Čin aj. Tehdy se seznámil s řadou spisovatelů, zvlášť blízké přátelství navázal s J. Horou. Na jeho radu se začal pokoušet o nenáročnou beletrii pro lidového čtenáře. Kaplický byl zakládajícím členem Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem. Na konci 30. let vystupoval energicky proti fašistickým tendencím šířícími se i mezi legionáři. Byl kritickým Masarykovým stoupencem. Po válce se dal Václav Kaplický do studia historické literatury a pramenů. Velkou pozornost věnoval pracím francouzského historika E. Denise o dějinách pobělohorských Čech. Vznikla série románových kronik o selských bouřích a povstáních v 17. - 19. století. Je pohřben mezi významnými českými spisovateli na Vyšehradském Slavíně v Praze.