Washingtonovo náměstí / Henry James

Sladká Francie zachycená bystrozrakem největšího stylisty anglického jazyka. Sladká Francie přinese obdivovatelům ovoce výlučně jako celek, a proto není moudré omezovat její krásy na pozlátko předváděné v Paříži. Svérázné kouty této různorodé země uhranuly i vyznavači pitoreskna Henrymu Jamesovi, a tak se jimi jako nejslavnější americký reprezentant zjemnělé tradice konce devatenáctého století kochá s týmž zaujetím, jaké ve svých románech věnoval třeba ladným liniím kávového šálku. Mladík z dobré newyorské rodiny, pro nějž byla francouzština vstupenkou do Starého světa, přitom prokáže sympatie k joie de vivre francouzského Jihu, elegantní styl a bystrozrak znalce umění.Ale ať už se toulavý spisovatel zabývá nabubřelostí některých zámků na Loiře, rozebírá rekonstrukci středověké pevnosti v Carcassonne či linie nejznámějších katedrál, ať obhlíží antické památky v Provenci nebo jen na pláži v Normandii glosuje rovnostářské poměry třetí francouzské republiky, vysvítá zpod tohoto něžného pošklebování cosi vážného, co předčí i zápisky jeho předchůdce Stendhala. James si cení neopakovatelného kouzla, jímž hostitelská země dýchá a jež je třeba uchovat, protože na něj poutník jinde na světě nenarazí. S odstupem jednoho a čtvrt století vypovídají autorovy črty mimo jiné o pravém smyslu moderního „bytí na cestě“, které se pod tlakem rychlosti a banalit změnilo v uniformní turistickou zábavu pro masy. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Americký klasik Henry James (1843–1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu „na cestě“. Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží v novele Daisy Millerová (1878) a v románu Portrét dámy (1881). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909).Jamesovy romány a povídky, které zpravidla líčí bolestnou srážku naivně upřímných, vnitřně čistých Američanů s pletichami Starého světa, byly mnohokrát citlivě zfilmovány. V češtině se ale dosud dočkaly uvedení sotva z poloviny. Autor próz Listiny Aspernovy (1888), Co všechno věděla Maisie (1897) či Washingtonovo náměstí (1880) proslul i jako strůjce viktoriánských duchařin, například enigmatické novely Utažení šroubu (1898). Některé další žánrové hříčky spisovatele, jenž své sepětí s ostrovními hodnotami stvrdil roku 1915 přijetím britského občanství na protest vůči liknavému postoji USA k válce, shrnuje český výbor Strašidelné příběhy (č. 2012).

Ve dvaadvaceti črtách z cest, které shrnul do svazku Italské hodiny, skládá moderní americký klasik Henry James ódu na milovanou Itálii se stejnou zevrubností, s jakou se v psychologických prózách zajímá o „dům lidské duše“. Zvláštní stav „mysli na toulkách“ ponouká autora zkoumat povahu civilizačního jevu zvaného turismus. Během čtyřicetiletého putování po zemi, jež zažila vzestup i pád nejslavnější starověké říše a zvedá se z popela jako znovusjednocený stát, neuniknou Jamesovu bystrozraku ani první excesy masového cestování v časech, kdy se na silnicích teprve začínaly ozývat klaksony automobilů a památková péče byla v plenkách. Čtenář užasne, nakolik jsou autorovy postřehy stále aktuální jak na nejnavštěvovanějších místech Itálie, tak v zákoutích daleko od hlučícího davu. Ale ať už se James trefuje do babylonského srocení na benátské laguně, ať si dobírá politické poměry odrážející se v ulicích věčného Říma, ať se kochá zaostalostí venkova nebo se koří tisícileté kráse Florencie, Sieny či Ravenny, poslouží milovníkovi Itálie jako zasvěcený průvodce nejvyšší třídy. Estetická vnímavost se v jeho osobitém náhledu snoubí s jiskrným nadhledem a tradicí anglosaského humoru, a tak výsledek této vášně k sladké Itálii zastiňuje cestopisy jeho nejtoulavějších amerických předchůdců: Marka Twaina a Hermana Melvilla.  ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Americký klasik Henry James (1843–1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu „na cestě“. Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží v novele Daisy Millerová (1878) a v románu Portrét dámy (1881). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909).Jamesovy romány a povídky, které zpravidla líčí bolestnou srážku naivně upřímných, vnitřně čistých Američanů s pletichami Starého světa, byly mnohokrát citlivě zfilmovány. V češtině se ale dosud dočkaly uvedení sotva z poloviny. Autor próz Listiny Aspernovy (1888), Co všechno věděla Maisie (1897) či Washingtonovo náměstí (1880) proslul i jako strůjce viktoriánských duchařin, například enigmatické novely Utažení šroubu (1898). Některé další žánrové hříčky spisovatele, jenž své sepětí s ostrovními hodnotami stvrdil roku 1915 přijetím britského občanství na protest vůči liknavému postoji USA k válce, shrnuje český výbor Strašidelné příběhy (č. 2012).  

Henry James ve svých jednadvaceti črtách vypráví o dojmech z Anglie, z jejího zvláštního kouzla, z Londýna i jiných, menších městeček. Henrymu Jamesovi je v Anglii dobře, tak dobře, že ji poctil magií výřečnosti, v níž svého času nenašel mezi Američany konkurenta. Při objevování krás země, kterou coby odchovanec měšťanského New Yorku na sklonku života přijal za náhradní vlast, se jeho bystrozrak uplatní nejen ve chvílích, kdy se fascinovaně zahledí na Londýn, babylonskou podstatou děsivý a zároveň lákavý mumraj lidských typů. Jasnozřivě se projeví i na vrcholcích majestátních útesů, na sedačce obyčejné lokálky, na chodbách sirotčince nebo na výpravách, při nichž spisovatel z pozic vlažného křesťana glosuje zdánlivě ustrnulý klid zdejších katedrálních městeček.Stranou od projevů rodícího se masového turismu putuje autor pěšky, na bicyklu i ve člunu za dávnou historií ostrovní velmoci, jelikož malebné trosky ohlodané zubem času ho odedávna vábí nejvíc. Kráčí ve stopách kolegů Thackerayho, Dickense či Scotta a všímá si pozůstatků „veselé Anglie“ ze Shakespearových dob. To dědictví je přece patrné i nadále: v rozkochání pozdní viktoriánské éry, která se navzdory útlocitně pěstěné uměřenosti tak ráda baví, zvlášť když se namane neděle, park, neřkuli dostih v Derby. Angličan svého času vynašel způsob, jak pohodlně žít a současně si uhájit čest i svobodu volby – a o tom jednadvacet črt láskyplně ostřených Jamesovou „dvojitě broušenou ironií“ vypovídá ze všeho nejvíc. Překladatelka Petra Martínková získala za překlad tohoto románu tvůrčí cenu Obce překladatelů.  -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Americký klasik Henry James (1843–1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu „na cestě“. Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží v novele Daisy Millerová (1878) a v románu Portrét dámy (1881). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909).Jamesovy romány a povídky, které zpravidla líčí bolestnou srážku naivně upřímných, vnitřně čistých Američanů s pletichami Starého světa, byly mnohokrát citlivě zfilmovány. V češtině se ale dosud dočkaly uvedení sotva z poloviny. Autor próz Listiny Aspernovy (1888), Co všechno věděla Maisie (1897) či Washingtonovo náměstí (1880) proslul i jako strůjce viktoriánských duchařin, například enigmatické novely Utažení šroubu (1898). Některé další žánrové hříčky spisovatele, jenž své sepětí s ostrovními hodnotami stvrdil roku 1915 přijetím britského občanství na protest vůči liknavému postoji USA k válce, shrnuje český výbor Strašidelné příběhy (č. 2012).

Novela Lady Fuckingham aneb Všichni to přece dělají byla poprvé publikována na pokračování v erotické revue The Pearl, která vycházela v prudérní viktoriánské Anglii mezi lety 1879 a 1880. Objevila se nečekaně a její iniciátoři dosud zůstávají obestřeni tajemstvím. Šířila se mezi nejvybranější společností z vysokých kruhů, která si v soukromí nestydatě libovala ve skotačivých dobrodružstvích mladých aristokratických hrdinek se svými spolužačkami, služkami a komorníky. Po vydání osmnáctého čísla revue za stejně podivných okolností zanikla. Zpověď nebedné dámy, Lady Fuckingham, své publikum nadlouho přežila a dodnes patří k vrcholů lechtivé literatury.