Washingtonovo náměstí / Henry James

Sladká Francie zachycená bystrozrakem největšího stylisty anglického jazyka. Sladká Francie přinese obdivovatelům ovoce výlučně jako celek, a proto není moudré omezovat její krásy na pozlátko předváděné v Paříži. Svérázné kouty této různorodé země uhranuly i vyznavači pitoreskna Henrymu Jamesovi, a tak se jimi jako nejslavnější americký reprezentant zjemnělé tradice konce devatenáctého století kochá s týmž zaujetím, jaké ve svých románech věnoval třeba ladným liniím kávového šálku. Mladík z dobré newyorské rodiny, pro nějž byla francouzština vstupenkou do Starého světa, přitom prokáže sympatie k joie de vivre francouzského Jihu, elegantní styl a bystrozrak znalce umění.Ale ať už se toulavý spisovatel zabývá nabubřelostí některých zámků na Loiře, rozebírá rekonstrukci středověké pevnosti v Carcassonne či linie nejznámějších katedrál, ať obhlíží antické památky v Provenci nebo jen na pláži v Normandii glosuje rovnostářské poměry třetí francouzské republiky, vysvítá zpod tohoto něžného pošklebování cosi vážného, co předčí i zápisky jeho předchůdce Stendhala. James si cení neopakovatelného kouzla, jímž hostitelská země dýchá a jež je třeba uchovat, protože na něj poutník jinde na světě nenarazí. S odstupem jednoho a čtvrt století vypovídají autorovy črty mimo jiné o pravém smyslu moderního „bytí na cestě“, které se pod tlakem rychlosti a banalit změnilo v uniformní turistickou zábavu pro masy. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Americký klasik Henry James (1843–1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu „na cestě“. Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží v novele Daisy Millerová (1878) a v románu Portrét dámy (1881). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909).Jamesovy romány a povídky, které zpravidla líčí bolestnou srážku naivně upřímných, vnitřně čistých Američanů s pletichami Starého světa, byly mnohokrát citlivě zfilmovány. V češtině se ale dosud dočkaly uvedení sotva z poloviny. Autor próz Listiny Aspernovy (1888), Co všechno věděla Maisie (1897) či Washingtonovo náměstí (1880) proslul i jako strůjce viktoriánských duchařin, například enigmatické novely Utažení šroubu (1898). Některé další žánrové hříčky spisovatele, jenž své sepětí s ostrovními hodnotami stvrdil roku 1915 přijetím britského občanství na protest vůči liknavému postoji USA k válce, shrnuje český výbor Strašidelné příběhy (č. 2012).

Novela Lady Fuckingham aneb Všichni to přece dělají byla poprvé publikována na pokračování v erotické revue The Pearl, která vycházela v prudérní viktoriánské Anglii mezi lety 1879 a 1880. Objevila se nečekaně a její iniciátoři dosud zůstávají obestřeni tajemstvím. Šířila se mezi nejvybranější společností z vysokých kruhů, která si v soukromí nestydatě libovala ve skotačivých dobrodružstvích mladých aristokratických hrdinek se svými spolužačkami, služkami a komorníky. Po vydání osmnáctého čísla revue za stejně podivných okolností zanikla. Zpověď nebedné dámy, Lady Fuckingham, své publikum nadlouho přežila a dodnes patří k vrcholů lechtivé literatury.

1984 - dnes již klasické dílo antiutopického žánru, je bezesporu jedním z nejpozoruhodnějších románů 20. století a brilantní analýzou všech totalitních systémů. "Anti-utopie" má i svého "antihrdinu". Je jím Winston Smith, obyčejný, ne příliš statečný člověk, který si nepřeje nic světoborného: chce jen poznat skutečnou, nezmanipulovanou podobu minulosti, věřit tomu, co vidí na vlastní oči a mít svobodu tvrdit, že dva a dva jsou čtyři. Tyto elementární nároky jsou však přímým ohrožením moci postavené na lži, a proto je Winstonova vzpoura proti obludnému organismu, jehož je nepatrnou buňkou, předem odsouzená k nezdaru. Přesto mu autor vkládá do úst jistou naději, působivější o to, že vyslovenou v mučírně: „Nějak už vám to selže, něco vás zdolá. Život vás zdolá.“Orwell napsal tento román v roce 1949. Na rozdíl od mnohých v té době nepodlehl euforii poválečného optimismu vyhlídek na věčný mír a jeho dílo je sugestivním obrazem politické perverze, kterou končí v dějinách každé revoluční hnutí. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair (1903-1950), byl britský novinář, esejista a spisovatel. Ve svých dílech se zabýval kritikou totalitarismu a vyzdvihováním ideálů demokratického socialismu. George Orwell se narodil v Indii, jež byla tehdy součástí britského impéria, a jeho otec Richard Walmesley Blair zde pracoval jako úředník. Když bylo Orwellovi kolem jednoho roku, odvezla ho jeho matka Ida Mabel Blairová do Anglie. Vyrůstal v Oxfordshiru a podle místní říčky Orwell si později dal pseudonym. Vystudoval soukromou střední školu a prestižní Eton College. Jelikož mu rodiče nemohli platit studium na univerzitě, začal v roce 1922 pracovat pro Indickou imperiální policii v tehdejší Britské Indii (v Barmě). Zde jsou počátky jeho nenávisti k imperialismu a také se zde začal klonit k levicové politice. Své zážitky popsal v románové prvotině Barmské dny (anglicky Burmese Days) vydané v roce 1934. V roce 1927 se Orwell vrátil zpět do Anglie, začal psát eseje a pracovat jako novinář. Nějakou dobu žil na ulici jako tulák a pohyboval se mezi spodinou společnosti. Zkušenost zúročil například v knize Na dně v Paříži a Londýně (anglicky Down and Out in Paris and London) vydané v roce 1933. Politické události v Evropě se ho silně osobně dotýkaly, a tak se stal socialistou, antifašistou a kritikem všech nedemokratických politických tendencí. Po roce 1936 se jako dobrovolník zapojil do španělské občanské války, kde bojoval na vládní straně v jednotkách milicí POUM (Dělnické strany marxistického sjednocení). Zážitky z působení ve španělské občanské válce popsal v knize Hold Katalánsku, v níž líčí i těžké zranění z 20. května 1937, kdy byl zasažen do krku fašistickým odstřelovačem. V roce 1938 žil půl roku v Maroku. Do roku 1940 psal recenze na knihy pro Nový anglický týdeník. Druhé světové války se neúčastnil kvůli vleklé tuberkulóze. V roce 1940 zahájil práci pro BBC a svými komentáři pilně přispíval do novin a časopisů. Toto zaměstnání opustil v roce 1943. V roce 1945 napsal svůj vrcholný román Farma zvířat, který je satiricko – alegorickým obrazem vývoje v Rusku v první polovině 20. století a těsně před svou smrtí roku 1949 vydal svůj asi nejznámější román 1984. Zemřel na tuberkulózu ve věku 46 let.

Obraz Doriana Graye - Malíř Basil Harward maluje obraz svého přítele Doriana Graye, nezkušeného mladíka, ten se díky obrazu stane miláčkem společnosti a snadno podlehne jejímu vlivu a vrhne se do život aplného erotiky, alkoholu a drog. Dorian Gray zůstává stále dvacetiletý, jeho podoba na plátně stárne a ohyzdní podle toho, kolik dívčích srdcí zlomil a kolik mladíků uvedl do zkázy. Cantervillské strašidlo - Duch sira Simona je vytržen z poklidné existence na anglickém zámku Canterville, kde už po staletí osvědčenými metodami úspěšně děsí generace svých potomků. Nový majitel panství, vyslanec Spojených států amerických, ani jeho rodina nemá však pro strašidla nejmenší pochopení. Strašidlo, vtělení evropské romantiky a nostalgie, je konfrontováno s představiteli Nového světa... ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Oscar Wilde (1854-1900) byl anglický spisovatel a dramatik irského původu. Od mládí zastával svérázné a radikální názory. Byl živelný, jeho nezkrotné osobnosti nebylo nic cizí. Neviděl v lidech špatné nebo dobré vlastnosti, ale rozděloval je na zábavné a nudné.  Ve společnosti byl Wilde vždy vítán pro svou eleganci a svůj šarm. Jako vynikající vypravěč bavil hosty vymyšlenými příběhy. Byl velmi kreativní a vynikal neuvěřitelnou fantazií. Zapsal se do dějin svým tvrzením: „Materiál, který používá malíř nebo sochař, je chudý ve srovnání s materiálem slov“. Od jiných spisovatelů se lišil tím, že nechtěl psát někde v koutku a osamocen, jeho tvorba musela okamžitou reakci čtenářů – potlesk a uznání. Wilde nenapsal mnoho knih, ale v těch, co vytvořil je znát jeho velký talent. Je rovněž autorem několika divadelních her, z nichž nejznámějšími a dodnes hojně uváděnými jsou konverzační veselohry Ideální manžel a Jak je důležité míti Filipa (1895)