Michal Hrůza / Dana Čermáková

Dívá se na svět z výšky 196 centimetrů. Mohl by hrát basket, volejbal Štíhlý, s pravidelnými rysy ve tváři, bondovským úsměvem a modrýma očima vypadá jako hezounek z nějakého amerického seriálu. Vojtěch Dyk ale není tuctový příslušník posametové generace. Je jedním z nejvýraznějších talentů naší umělecké scény, který exceluje na hudebním poli a zároveň i v herecké oblasti. Kdyby k tomu přidal ještě schopnost výtvarného vyjádření, dalo by se o něm hovořit jako o renesanční osobnosti. I tak udivuje výkony, které by mu mohl leckdo závidět. Ve svých čtyřiadvaceti získal prestižní divadelní Cenu Alfréda Radoka jako talent roku, v sedmadvaceti hudební Cenu Anděl jako zpěvák roku. A k tomu dodnes spoustu dalších ocenění Na svůj věk má za sebou účinkování v tolika filmech, televizních seriálech a pohádkách, že by podle jeho filmografie člověk čekal umělce poněkud pokročilejšího věku. Jen namátkou jmenujme tituly Tři bratři, Ženy v pokušení, Revival, Andělé všedního dne nebo Ďáblova lest.

Když se Karolína Plíšková stala 17. července 2017 světovou tenisovou jedničkou, byla vůbec první Češkou v historii od zavedení klasifikace v roce 1975 a celkově dvacátou třetí hráčkou, která se na tenisový Olymp vyšplhala. Musela přijít vytáhlá, hubená a potetovaná ranařka z Loun, aby světu ukázala, že malá země uprostřed Evropy má už dlouho skvělý ženský (a nejen ženský) tenis, jehož reprezentantky jsou výjimečně porazitelné v týmovém Fed Cupu, který získaly v letech 2011-2015 hned pětkrát. Karolína se mimořádného úspěchu dočkala jedenadvacet let od prvního okamžiku, kdy ve čtyřech letech vzala tenisovou raketu poprvé do ruky. Post nejlepší světové hráčky si nadělila ke svým pětadvacátým narozeninám, Kája, jak jí říkají, totiž umí poctivě a systematicky na své hře pracovat. "Jsou dny, kdy si říkám, že zrovna dneska musím na trénink. Někdy bych ho prostě zrušila, ale to má asi každý. Vím, že tenis je pro mě nejlepší řešení. Nemám povahu jít si sednout na deset hodin do kanceláře. Potom bych doopravdy litovala. Takhle dělám, co mě baví. I když mě to občas štve a nechce se mi." Její životní příběh neprovázejí převratné změny, veletoče, exhibice ani extempore. Karolína postupovala na žebříčku pomalu, obezřetně, v podstatě potichu, padala zpět a příště už zase byla o krůček výš, nevzdávala se, nebrala prohry jako tragédie, ale jako nezbytnou součást tenisového a sportovního života vůbec, nenechala se vykolejit přílišnými očekáváními tenisové veřejnosti i odborníků, šla si za svým cílem - vyhrávat další a další turnaje, zocelovat se na nich, nabírat body a směřovat k tenisovému nebi. Nešlo jí o peníze, nešlo jí o to za každou cenu porazit protihráčku, ani tu nejlepší, aby se blýskla v médiích. Naopak, popularitu snášela a snáší jako nutné zlo, nejraději má stanout na kurtu před zápasem, to ji nabíjí daleko víc než tréninky, přípravy a strategie. S penězi zacházela a zachází velmi rozumně, sláva a bohatství ji nezměnily, zůstala tou normální holkou z Loun, která stojí pevně na zemi, protože ví, že úspěch ve sportu s nezbytnou dávkou kondice a zdraví je vrtkavá múza, která svou přízeň může znenadání upřít na někoho jiného, a už se nevrátit. Zatím ji má tato dáma ale celkem ráda, protože v jejích pětadvaceti jí dopřála na okruhu WTA devět vítězných turnajů ve dvouhře, jedno grandslamové finále na US Open 2016 a pět triumfů ve čtyřhře. Krásná bilance stále mladé hráčky. A další velká vítězství a úspěchy se dají vzhledem ke značnému potenciálu tenistky v blízké budoucnosti očekávat. Karolína kráčí po velké cestě.

Leonu Leysonovi (narozen jako Leib Lejzon) bylo teprve deset let, když nacisté obsadili Polsko a jeho rodina byla donucena přestěhovat se do krakovského ghetta. S velkou dávkou štěstí, houževnatosti a odvahy Leyson přežil sadismus nacistů. Byly to především šlechetnost a vytrvalost jednoho člověka, muže jménem Oskar Schindler, které zachránily životy Leona Leysona, jeho matky, otce a dvou ze čtyř sourozenců. Paměti dítěte ze Schindlerova seznamu zachycují s jímavou průzračností nevinnost malého chlapce a jeho střetu s nepředstavitelnou krutostí, bezprávím a zlem. Je pozoruhodné, že navzdory všemu utrpení, které paměti popisují, se jejich autor nenechal unést a zaslepit nenávistí a záští. Z každého řádku vyzařuje naděje, moudrost a lidská důstojnost. Tím jsou Leysonovy paměti výjimečné.

Paměti muže, do jehož života tragicky zasáhla okupace. „Už je to dávno a všechno se to zdá být strašně daleko. Stojím mlčky, nořím se do myšlenek před náhrobním kamenem se jménem Inge Bader a snažím se vzpomenout, jak všechno začalo.“ Paměti Hanuše Badera, Přežil jsem to, autenticky popisují životní příběh jednoho z mála pacovských přeživších holokaustu. Mapují nejen jeho nepříliš radostné dětství, dospívání a první lásku poznamenanou nacistickou okupací, ale i postupnou proměnu situace židovských obyvatel. Hanuš Bader byl na podzim roku 1942 ve věku 28 let transportován z Pacova do Terezína a následně do Osvětimi. Tam jeho cesta ale nekončila. Později byl převezen na nucené práce do Schwarzheide. Na konci války byl deportován do Bergen-Belsenu, kde byl na pokraji smrti osvobozen britskou armádou. Nakonec se po letech beznaděje a utrpení setkal s milovanou Inge ve švédském městě Malmö.