Peklo pouštní války / C. W. Star Busmann

Cílem německé letní ofenzivy v roce 1942 v jižním Rusku bylo dobytí Stalingradu a ropných polí u Baku na druhé straně Kavkazu. „Jestliže se nezmocním ropy z Baku,“ řekl Hitler, „pak budu muset válku ukončit.“ Dobytí Zakavkazska bylo svěřeno skupině armád A pod velením maršála von Kleista. Kromě toho měla tato armáda obsadit pobřeží Černého a Kaspického moře a eliminovat tam všechny ruské jednotky. Skupina armád B pod velením generála von Weichse měla krýt operace skupiny armád A tím, že postupovala z velkého donského oblouku na Stalingrad a odtud podél Volhy k Astrachani a ke Kaspickému moři. Po ukončení obou operací měly německé linie probíhat podél černomořského pobřeží Zakavkazskem, potom podél pobřeží Kaspického moře po Astrachaň a odtud podél Volhy. Pak už by se Němci nemuseli obávat ruské protiofenzivy z jihu. Černé moře, Zakavkazsko a Kaspické moře hraničily na jihu s Tureckem a Persií. Obranná fronta z Astrachaně u Kaspického moře podél Volhy na západ by byla zkrácena na pouhých tisíc kilometrů.Byl to velkolepý plán. Příliš velkolepý...

Druhá světová válka se stala největším lidským dramatem všech dob. Lidé si navzájem připravili nevýslovné utrpení. Nikdy předtím nebylo do válečného utrpení zataženo najednou tolik zemí a tolik lidí. Nikdy předtím nezahynulo během jediného válečného konfliktu tolik lidí, nikdy předtím nedosáhlo pustošení tak gigantických rozměrů. V této knize se často píše o smutku a útrapách, ale také o radosti. Dočteme se v ní o životě obyčejných Belgičanů a Nizozemců za německé okupace. Dozvíme se mnoho podrobnosti o průběhu války v menších západoevropských zemích. Starší čtenáři si tamní situaci mohou porovnat s vlastními vzpomínkami na život v protektorátu. Ti mladší se dozvědí, že ani v západní Evropě se němečtí okupanti mnohdy nechovali lépe než u nás. Nejedná se o suchý popis, ale o živý a čtivý dokument doprovázený mnoha dobovými snímky.  

V této přesvědčivé knize, která poprvé vyšla k šedesátému výročí osvobození Osvětimi, pojednává Laurence Rees o historii největšího a nejkrutějšího nacistického zařízení. Dozvídáme se, jak se Osvětim vyvinula z koncentračního tábora pro polské politické vězně v místo největší masové vraždy v dějinách částečně to byl tábor smrti, částečně koncentrační tábor, kde bylo zahubeno kolem milionu Židů. Autor zkoumá mentalitu a motivace nacistů, kteří činili klíčová rozhodnutí pachatelé hrůzných zločinů zde poprvé hovoří o svém jednání. Odhaluje fascinující i znepokojivé skutečnosti od zřízení nevěstince až po korupci, rozšířenou po celém táboře.Osvětim byla jádrem komplexního systému vyhlazování, místem plánované realizace "konečného řešení židovské otázky". Rees klade nepříjemmné otázky, například proč proč tak nepatrný počet zemí okupovaných nacisty chránil své Židy a proč Spojenci udělali tak málo, aby vraždění přímo zabránili, i když o existenci tohoto tábora věděli. Je to příběh o zabíjení, brutalitě, odvaze, útěku a přežití, působivá výpověď o tom, jak k lidské tragédii takového rozměru vůbec mohlo dojít. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Laurence Rees (* 1957) je britský historik, dokumentarista a autor pěti publikací s válečnou tematikou.  Je autorem a producentem televizního seriálu BBC/PBS Druhá světová válka: Za Zavřenými dveřmi. Seriálu předcházely úspěšné knihy a televizní dokumentární seriály Nacisté: Varování dějin, Válka století, Hrůza na Východě a Osvětim: Nacisté a konečné řešení. Rees je držitelem mnoha knižních cen včetně Griersonovy ceny a ceny Britského sdružení filmových a televizních umělců (BAFTA). V roce 2006 se jeho práce Osvětim: Nacisté a konečné řešení stala historickou knihou roku. S příznivým ohlasem se v roce 2007 setkala i Reesova kniha Their darkest hour (Jejich nejtemnější hodina), sbírka rozhovorů s pamětníky druhé světové války. Lawrence Rees vystudoval historii na Oxfordské univerzitě a působí jako vedoucí redaktor historických dokumentárních pořadů televize BBC.

Paměti muže, do jehož života tragicky zasáhla okupace. „Už je to dávno a všechno se to zdá být strašně daleko. Stojím mlčky, nořím se do myšlenek před náhrobním kamenem se jménem Inge Bader a snažím se vzpomenout, jak všechno začalo.“ Paměti Hanuše Badera, Přežil jsem to, autenticky popisují životní příběh jednoho z mála pacovských přeživších holokaustu. Mapují nejen jeho nepříliš radostné dětství, dospívání a první lásku poznamenanou nacistickou okupací, ale i postupnou proměnu situace židovských obyvatel. Hanuš Bader byl na podzim roku 1942 ve věku 28 let transportován z Pacova do Terezína a následně do Osvětimi. Tam jeho cesta ale nekončila. Později byl převezen na nucené práce do Schwarzheide. Na konci války byl deportován do Bergen-Belsenu, kde byl na pokraji smrti osvobozen britskou armádou. Nakonec se po letech beznaděje a utrpení setkal s milovanou Inge ve švédském městě Malmö.