Sůl pradávných slz: Sága ztracených Vikingů / Brian M. Talgo , Brynjulf Haugan

Sophiina volba zůstává i téměř čtyřicet let po svém prvním vydání nejen románem s trvalou literární hodnotou, ale i textem, který jde až na dřeň banálního zla, jež se v mezních situacích tak rychle mění ve zlo radikální. Stingo, mladý jižanský spisovatel, se přistěhuje do brooklynského penzionu, aby tam pracoval na svém románu. Brzy však začne být téměř proti své vůli vtahován do citového dramatu, které se odehrává mezi jeho sousedy, Nathanem a Sophií. Neurotický, přecitlivělý Žid Nathan se zjevně propadá stále hlouběji do zničující duševní choroby a krásná Polka Sophie, která prošla Osvětimí, je navždy poznamenaná prožitým utrpením. Zatímco Stingo sleduje, jak během jediného manhattanského léta a podzimu osudy Sophie a Nathana směřují ke svému nevyhnutelnému tragickému závěru, poslouchá Sophiino vyprávění o minulosti, z něhož se po částech vynořuje děsivý, krutě realistický obraz společenského zla, které páchá nenapravitelné škody na lidské duši. Překlad Radoslav Nenadál. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- William Clark Styron (1925-2006) byl americký prozaik, představitel tzv. jižanské prózy, který proslul především románem Sophiina volba. Narodil se roku 1925 v Newport News ve Virginii jako syn námořního inženýra. Ve druhé světové válce vstoupil do americké armády, kde se zúčastnil bojů v Tichomoří. Po válce vystudoval Dukeovu universitu. Poté krátce působil jako redaktor v několika nakladatelstvích. Tato činnost ho neuspokojovala, proto se začal věnovat vlastní tvorbě. V roce 1947 odjel do New Yorku, kde pracoval po tři roky na své prvotině Ulehni v temnotách. Poválečný pobyt v armádě Styrona vyprovokoval k napsání jednoho z nejpůsobivějších děl trpce ironizujících nevykořenitelný militarismus, útlé novelky Dlouhý pochod. K problému amerického zla a případu jeho individuální anarchické likvidace se vrací románem Zapal tento dům. Jeho čtvrtý román Doznání Nata Turnera vzbudil bouři nevole, a to i v řadách černošského obyvatelstva (román pojednává o osudu vzdělaného čenocha a vůdce černošské vzpoury z roku 1831), zřejmě pro nepochopení autorova záměru. Roku 1979 vyšel jeho nejznámější román Sophiina volba, kde se autor zabývá otázkou kolektivní viny a absolutního zla. Od vydání Sophiiny volby publikoval Styron pouze Tichý prach a jiné texty. Jako prozaik se odmlčel až do devadesátých let, kdy na svůj mimořádný talent opět upozornil sebezpytující výpovědí o boji s depresí Viditelná temnota a sbírkou Ráno na pobřeží, souborem tří delších povídek, které jsou poetickými vzpomínkami na jeho mládí. Za svou knihu Doznání Nata Turnera obdržel v roce 1968 Pulitzerovu cenu

Román vypráví o čarodějnických procesech ve Velkých Losinách a v Šumperku v 17. století. Inkvizitor nechává upalovat ženy, u kterých se objeví nějaký náznak čarodějnictví, např. zaříkávání. Oběti postupně vybírá tak, aby zlikvidoval názorové odpůrce a bohaté lidi, jejichž majetek by se pak mohl zkonfiskovat. Přiznání vynucuje mučením. mezi oběti procesů se postupně dostanou i kněz a šlechtic, hájící nespravedlivě odsouzené a ukazující na nelidské metody výslechů. Podle románu natočil Otakar Vávra slavný film. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Václav Kaplický (1895 - 1982) byl český spisovatel a publicista. Narodil se na samotě Červený Dvůr v rodině nájemce statku. Maturoval na táborské reálce. Po studiu pracoval jako dělník na železnici. V roce 1915 byl odveden do války a na haličské frontě se dostal do zajetí. Na Ukrajině v zajateckém táboře v Berdičevu vstoupil do československých legií. V červenci 1917 se účastnil bitvy u Zborova, byl uvězněn u Vladivostoku a domů se vrátil v roce 1919. Začal pracovat v levicovém Svazu československých legionářů, potom na ministerstvu obrany. Od roku 1922 působil Václav Kaplický jako redaktor v nakladatelstvích, z nichž některá i řídil, např. Pokrok, Melantrich, Čin aj. Tehdy se seznámil s řadou spisovatelů, zvlášť blízké přátelství navázal s J. Horou. Na jeho radu se začal pokoušet o nenáročnou beletrii pro lidového čtenáře. Kaplický byl zakládajícím členem Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem. Na konci 30. let vystupoval energicky proti fašistickým tendencím šířícími se i mezi legionáři. Byl kritickým Masarykovým stoupencem. Po válce se dal Václav Kaplický do studia historické literatury a pramenů. Velkou pozornost věnoval pracím francouzského historika E. Denise o dějinách pobělohorských Čech. Vznikla série románových kronik o selských bouřích a povstáních v 17. - 19. století. Je pohřben mezi významnými českými spisovateli na Vyšehradském Slavíně v Praze.

Literární zpracování životního příběhu doktorky Vlasty Kálalové-Di Lottiové, rodačky z Bernartic u Tábora, která se ve dvacátých letech tohoto století vydala sama do Orientu a založila v Bagdádu československou nemocnici. Smyslem jejího života bylo pomáhat lidem. Přes osobní tragédii nikdy nezatrpkla, ale věnovala veškeré své síly těm, kteří to potřebovali – trpícím. Jistě i proto si kniha o jejím životě našla už tolik čtenářů. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Ilona Borská (1928-2007) je známa především knížkami pro mládež a životopisnými příběhy z oblasti literatury faktu. V 60. letech učila sociologii na Stavební fakultě Českého vysokého učení technického, byla ze zdejší školy v roce 1970 v důsledku normalizace vyhozena. Několik let pak pracovala v nakladatelství Albatros a poté se již věnovala jen spisovatelské a novinářské práci. Značnou část próz Ilony Borské pro dospělé čtenáře tvoří biografie autentických postav, byť si nevybírala nejzvučnější jména, ale výjimečné osobnosti. Prvním z takových titulů byl román Trůn, o gymnastce Evě Bosákové. Dokumentární přesnost s beletristickým pojetím hrdinčiných osudů sloučil příběh lékařky, která založila v Bagdádu československou nemocnici v románu Doktorka z domu Trubačů, který se dočkal řady vydání a překladů. Nejvíce se pak k literatuře faktu Borská přiklonila Příběhem staršího bratra, o Josefu Čapkovi. 

Na bouřném severu Anglie leží Větrná hůrka. Panství vřesovišť a mokřadů, kde žijí lidé nezkrotní jako okolní příroda. Kraj, kde na hřbitovech ještě straší, kde vášeň stravuje zamilovaná srdce. Tento dnes už klasický, působivý, historický román se odehrává na Drozdově a na Větrné hůrce v období od druhé poloviny 18. století do počátku 19. století. Je mistrnou psychologickou studií člověka, který zasvětil život pomstě. Autorka sugestivně líčí prostředí, v němž hrdina vyrůstal, objasňuje příčiny, pro které se z normálního chlapce, žijícího v ovzduší nenávisti, vyvinul dospělý muž, plný zášti a zloby, který splácí všechny domnělé i skutečné křivdy nelidským způsobem, a jenž nezná slitování ani sám se sebou. Jediná bytost, žena, která je schopna učinit z něj normálního člověka, se provdá za jeho soka a za dramatických okolností umírá. Tím jsou spáleny všechny mosty mezi hrdinou a okolním světem a začíná příběh fanatické pomsty na všech příslušnících rodiny milované ženy.Emily Brontëová, mladší sestra Charlotty Brontëové, publikovala svůj jediný román roku 1847 pod mužským pseudonymem Ellis Bell. O rok později, v pouhých třiceti letech zemřela. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Emily Jane Brontëová (1818 nebo 1819-1848) byla britská spisovatelka, která se nevíce proslavila svým jediným románem Na větrné hůrce, který se stal klasickým dílem nejen anglické, ale i světové literatury.Emily se narodila v Thorntonu v Yorkshiru Patricku Brontëovi a Marii Branwellové jako páté z jejich šesti dětí. Jejími sourozenci byli Charlotte Brontëová, Anne Brontëová a Patrick Branwell Brontë. Roku 1824 se rodina přestěhovala do Haworthu, kde získal otec Emily stálé místo vikáře. Toto prostředí mělo klíčový význam při vytváření zvláštního literárního světa sourozenců Brontëových. V dětství, po smrti své matky, si tři sestry a jejich bratr vymysleli fiktivní země (Angria, Gondal, Gaaldine, Oceania), které se pak objevovali v jejich příbězích. Z tohoto období se nedochvalo téměř nic z prací Emily Brontëové, výjimku tvoří několik básní.Roku 1842 začala Emily pracovat jako vychovatelka v Miss Patchett's Ladies Academy (ústav pro vzdělávání mladých dam) v Law Hill Hall, nedaleko Halifaxu. Později se sestrou Charlotte navštěvovaly také soukromou školu v Bruselu. Doma si pak založily vlastní školu, ale neměly žádné žáky.Objevení básnického talentu Emily vedlo ji a její sestry Charlotte a Anne roku 1846 k vydání společné sbírky jejich básní. Chtěly se však vyhnout předsudkům, které by v polovině 19. století ženské autorky vyvolaly, proto zvolily pseudonymy skrývající jejich pohlaví. Ponechaly si jen své iniciály: Charlotte se stala Currer Bell, Anne Acton Bell a Emily Ellis Bell.Roku 1847 vydala Emily svůj jediný román Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) jako dva svazky trojdílného souboru (třetí svazek byla Agnes Grey její sestry Anne). Inovační struktura románu poněkud zmátla kritiky. I když při svém prvním vydání kniha vyvolala smíšené reakce, později se zařadila mezi klasická díla anglické literatury. Roku 1850 vydala Charlotte Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) znovu, tentokrát jako samostatný román pod skutečným jménem Emily Brontëová.Stejně jako její sestry měla i Emily zdraví oslabené drsným podnebím doma a ve škole. Během pohřbu svého bratra v září roku 1848 prochladla. Odmítla lékařské ošetření a 19. prosince 1848 zemřela na tuberkulózu. Byla pohřbena v Haworthu.