Blázni a smrtelníci / Bernard Cornwell

Na konci 9. století se téměř celá Anglie ocitá v rukou dobyvačných vikinských, především dánských kmenů a odolává jim pouze západosaské království pod vládou krále Alfreda. Dánové, jak jsou tito Vikingové nazýváni, však chtějí dobýt i Wessex a přitáhnou s velkým vojskem, aby si podmanili i tuto poslední zemi. Po jejich zrádném vpádu do Wessexu, když dánský vojevůdce Guthrum porušil sjednaný mír, je Alfred nucen uchýlit se jako psanec s nepočetným houfem věrných do bažinaté oblasti kolem ústí řeky Pedredan. Zdá se, že osud jeho království a tím i celé Anglie je zpečetěn. Alfred se však nevzdává, rozesílá do všech koutů země posly a pomalu shromažďuje vojsko, s nímž chce vytáhnout proti Dánům do boje, porazit je, a tak zbavit Anglii jejich vlivu, aby ji mohl později sjednotit pod svou korunou. Se shromažďováním vojska mu vydatně pomáhá Uhtred, který má také hlavní zásluhu na vítězství Sasů v rozhodující bitvě u Ethandunu.Uhtred, potomek northumbrijského velmože, v deseti letech osiřel, padl do zajetí Dánů a v jejich zemi vyrostl v muže, byl vycvičen na válečníka a přijal za své vikinské způsoby. Třebaže pro něj není z mnoha důvodů lehké se rozhodnout, ke které straně se přidat, v pravou chvíli si uvědomuje, že je Sas, a odhodlaně se postaví po bok krále Alfreda. V nesnadném Uhtredově dilematu hraje rovněž roli zásadní odlišnost osobností obou mužů. Král Alfred, velmi zbožný křesťan a vzdělaný člověk, nemá Uhtreda příliš rád, neboť ho považuje za pohana a arogantního válečníka se způsoby barbarských Vikingů, a Uhtred má zase králi za zlé, že se obklopuje kněžími a nechává se jimi příliš ovlivňovat. Přesto se tito dva muži ocitnou vedle sebe v jedné bojové řadě a jejich komplikované spojenectví vede saské vojsko do boje o samu existenci Anglie.

Osmnáctého června roku 1815 sestoupily armády Francie, Británie a Pruska do tichého mělkého údolí jižně od Bruselu. Malé městečko nedaleko místa, kde se spojenci rozhodli postavit francouzské armádě, se jmenuje Waterloo. Krvavá bitva, jíž dalo Waterloo jméno, znamenala konec napoleonských válek a stala se mezníkem v evropské historii.Napoleonova armáda zde utrpěla drtivou porážku od části vojsk koalice evropských panovníků a stala se pro francouzského císaře jedním z jeho posledních vystoupení coby vojevůdce, stratéga a hlavy státu. Autor podrobně líčí nejen průběh bitvy samé, ale také události, které jí bezprostředně předcházely, zejména okolnosti, jež vedly k porážce spojenců u Ligny a Quartre-Bras. Přestože Bernard Cornwell tentokrát napsal knihu literatury faktu, Waterloo je stejně strhující jako jeho nejlepší historické romány.

Román vypráví o čarodějnických procesech ve Velkých Losinách a v Šumperku v 17. století. Inkvizitor nechává upalovat ženy, u kterých se objeví nějaký náznak čarodějnictví, např. zaříkávání. Oběti postupně vybírá tak, aby zlikvidoval názorové odpůrce a bohaté lidi, jejichž majetek by se pak mohl zkonfiskovat. Přiznání vynucuje mučením. mezi oběti procesů se postupně dostanou i kněz a šlechtic, hájící nespravedlivě odsouzené a ukazující na nelidské metody výslechů. Podle románu natočil Otakar Vávra slavný film. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Václav Kaplický (1895 - 1982) byl český spisovatel a publicista. Narodil se na samotě Červený Dvůr v rodině nájemce statku. Maturoval na táborské reálce. Po studiu pracoval jako dělník na železnici. V roce 1915 byl odveden do války a na haličské frontě se dostal do zajetí. Na Ukrajině v zajateckém táboře v Berdičevu vstoupil do československých legií. V červenci 1917 se účastnil bitvy u Zborova, byl uvězněn u Vladivostoku a domů se vrátil v roce 1919. Začal pracovat v levicovém Svazu československých legionářů, potom na ministerstvu obrany. Od roku 1922 působil Václav Kaplický jako redaktor v nakladatelstvích, z nichž některá i řídil, např. Pokrok, Melantrich, Čin aj. Tehdy se seznámil s řadou spisovatelů, zvlášť blízké přátelství navázal s J. Horou. Na jeho radu se začal pokoušet o nenáročnou beletrii pro lidového čtenáře. Kaplický byl zakládajícím členem Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem. Na konci 30. let vystupoval energicky proti fašistickým tendencím šířícími se i mezi legionáři. Byl kritickým Masarykovým stoupencem. Po válce se dal Václav Kaplický do studia historické literatury a pramenů. Velkou pozornost věnoval pracím francouzského historika E. Denise o dějinách pobělohorských Čech. Vznikla série románových kronik o selských bouřích a povstáních v 17. - 19. století. Je pohřben mezi významnými českými spisovateli na Vyšehradském Slavíně v Praze.

Na bouřném severu Anglie leží Větrná hůrka. Panství vřesovišť a mokřadů, kde žijí lidé nezkrotní jako okolní příroda. Kraj, kde na hřbitovech ještě straší, kde vášeň stravuje zamilovaná srdce. Tento dnes už klasický, působivý, historický román se odehrává na Drozdově a na Větrné hůrce v období od druhé poloviny 18. století do počátku 19. století. Je mistrnou psychologickou studií člověka, který zasvětil život pomstě. Autorka sugestivně líčí prostředí, v němž hrdina vyrůstal, objasňuje příčiny, pro které se z normálního chlapce, žijícího v ovzduší nenávisti, vyvinul dospělý muž, plný zášti a zloby, který splácí všechny domnělé i skutečné křivdy nelidským způsobem, a jenž nezná slitování ani sám se sebou. Jediná bytost, žena, která je schopna učinit z něj normálního člověka, se provdá za jeho soka a za dramatických okolností umírá. Tím jsou spáleny všechny mosty mezi hrdinou a okolním světem a začíná příběh fanatické pomsty na všech příslušnících rodiny milované ženy.Emily Brontëová, mladší sestra Charlotty Brontëové, publikovala svůj jediný román roku 1847 pod mužským pseudonymem Ellis Bell. O rok později, v pouhých třiceti letech zemřela. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Emily Jane Brontëová (1818 nebo 1819-1848) byla britská spisovatelka, která se nevíce proslavila svým jediným románem Na větrné hůrce, který se stal klasickým dílem nejen anglické, ale i světové literatury.Emily se narodila v Thorntonu v Yorkshiru Patricku Brontëovi a Marii Branwellové jako páté z jejich šesti dětí. Jejími sourozenci byli Charlotte Brontëová, Anne Brontëová a Patrick Branwell Brontë. Roku 1824 se rodina přestěhovala do Haworthu, kde získal otec Emily stálé místo vikáře. Toto prostředí mělo klíčový význam při vytváření zvláštního literárního světa sourozenců Brontëových. V dětství, po smrti své matky, si tři sestry a jejich bratr vymysleli fiktivní země (Angria, Gondal, Gaaldine, Oceania), které se pak objevovali v jejich příbězích. Z tohoto období se nedochvalo téměř nic z prací Emily Brontëové, výjimku tvoří několik básní.Roku 1842 začala Emily pracovat jako vychovatelka v Miss Patchett's Ladies Academy (ústav pro vzdělávání mladých dam) v Law Hill Hall, nedaleko Halifaxu. Později se sestrou Charlotte navštěvovaly také soukromou školu v Bruselu. Doma si pak založily vlastní školu, ale neměly žádné žáky.Objevení básnického talentu Emily vedlo ji a její sestry Charlotte a Anne roku 1846 k vydání společné sbírky jejich básní. Chtěly se však vyhnout předsudkům, které by v polovině 19. století ženské autorky vyvolaly, proto zvolily pseudonymy skrývající jejich pohlaví. Ponechaly si jen své iniciály: Charlotte se stala Currer Bell, Anne Acton Bell a Emily Ellis Bell.Roku 1847 vydala Emily svůj jediný román Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) jako dva svazky trojdílného souboru (třetí svazek byla Agnes Grey její sestry Anne). Inovační struktura románu poněkud zmátla kritiky. I když při svém prvním vydání kniha vyvolala smíšené reakce, později se zařadila mezi klasická díla anglické literatury. Roku 1850 vydala Charlotte Na Větrné hůrce (Wuthering Heights) znovu, tentokrát jako samostatný román pod skutečným jménem Emily Brontëová.Stejně jako její sestry měla i Emily zdraví oslabené drsným podnebím doma a ve škole. Během pohřbu svého bratra v září roku 1848 prochladla. Odmítla lékařské ošetření a 19. prosince 1848 zemřela na tuberkulózu. Byla pohřbena v Haworthu.